Legionářův deník (III.): „Sbíráme své raněné i mrtvé. Zemřeli kvůli zradě Čechů–bolševiků...“

Pavel Novotný

28. 10. 2018 • 07:00

Zemřel téměř čtvrt století před mým narozením. Přesto ho krapet znám: svůj největší životní příběh si v zákopech první světové války zapsal do deníku. Narukoval do rakousko-uherské armády, onemocněl tyfem, po návratu na ruskou frontu se dostal do zajetí a vstoupil do legií, se kterými se přes Japonsko, Singapur a Egypt vrátil domů. Za Československo (uvědoměle) bojoval se zbraní v ruce, jako každý mladík byl ale fascinován exotickými kraji i ženami, ba dobrodružstvím vůbec. Jmenoval se Rudolf Kachlíř, byl socialista, Masarykovec a v neposlední řadě pak pyšný otec mé milované matky.

Poslední díl Legionářova deníku přináší vzpomínky Rudolfa Kachlíře na angažmá v československých jednotkách a návrat do svobodného Československa. V první části popisoval své zážitky z rakouské armády (1915– 1916), ve druhé pobyt v ruském zajetí. Obrázky a koláže vytvořil sám Rudolf Kachlíř.

denik_legionare

7. června 1917

Sedím v zemljance a při sporém světle svíčky píšu. Nade mnou, na vrchní posteli sedí parta kluků. Slyším jednoho, který je obrácen zády ke mně, mluvit. Ten hlas je mi povědomý. Vstal jsem a jdu za ním nahoru. Je to bratr! On mě hned nepoznal. Když mne viděl naposledy, byl jsem třináctiletý kluk. Teď je mi dvaadvacet let. Bratr se mne ptá – odkud, že jsem! Říkám: „Z Kobeřic u Slavkova“. Vyskočil a radostí mne objímá. Křičí: „Kluci, to je můj bráška!“ Přijali mě do jejich kumpanie. Po delší době mi bylo v Rusku opět dobře

Dosud nemáme pušky ani obleky, každý jen to svoje, v čem nastoupil. Kdo má peníze, žije výborně. Kdo nemá, trpí hladem. Někteří kluci chodí na cvičení bosi. Vypadáme jak anarchisti. Konečně, jsme jen ozbrojení občané!

denik_legionare

4. července 1917

Stále cvičíme. Máme již ruské uniformy a pušky. Chci konat práci pro naši dobrou věc. Těšíme se, až budeme moci vyplácet Rakušáky a Němce.

7. září 1917

První žold. Tři ruble měsíčně. Za to se ani dva dny při dnešní drahotě neuživíš.

1.ledna 1918

Dnes jsme dostali dobrou kávu a vánočku. Koupili jsme kus vepřového a střelili zajíce. Bratr sehnal špiritus. Tak čajujem´ a hrajem´. Sešlo se několik děvčat a vesele tancujem´. Vše „namazáno“ pod obraz. Kapitán držel řeč a přál nám, abychom příští svátky trávili v kruhu svých rodin v osvobozené české vlasti. Vzpomínám svých drahých tam daleko. Možná, že padnem´. Což je pravděpodobné, ale alespoň po nás zůstane vzpomínka, že jsme se nesmířili s osudem, který nám nachystalo bídné, zpuchřelé Rakousko.

denik_legionare

7. ledna 1918

Dnes nic nového. V čele bolšánů je Lenin a Trockij (V Rusku už proběhla bolševická revoluce – pozn. redakce)

11. ledna 1918

Tady v Rusku se to stále pere (probíhá občanská válka – pozn. redakce). My jsme neutrální. Jdu do služby v kuchyni.

17. ledna 1918

Dosud nic necítím pro ohromnou bolest hlavy. Byl jsem prý jako mrtvý a strašně bledý. Mám za to, že jsem přiotráven alkoholem (který byl špatně vyroben).

denik_legionare

21. ledna 1918

Jsou zde (v Berezani) bolševické pluky. Táhnou na Kyjev. Máme stále pohotovost, jsme jako lvi, jen do toho skočit! Ale kapitán nás klidní. Prý – ticho a hledět si svého. Bolševici nás prosí, abychom jim nepřekáželi. Jsou slušní a jednají dosud poctivě. Slibují, že jak udělají pořádek na Ukrajině, potáhnou proti Němcům s námi. Dnes jeden Rusák zbil jednu dívku. Ta to udala sovětům. Ti mne volali jako svědka. Viníka chtěli odstřelit. Ke mně se choval komisař velmi solidně.

1. května 1918

Novonikolajevsk (do roku 1925 název města Novosibirsk – pozn. redakce). Dnes je dělnický svátek. Jdeme také v průvodu. Uspořádali jsme veřejné cvičení. Prostná cvičilo přes 500 mužů… Největší psina byla, když jel kolem vlak plný zajatých rakouských důstojníků. Jeli do Rakouska. Každý frantíka (vojenský odznak s iniciály FJI – pozn. redakce) na čepici a hvězdy na límcích. Hned jsme se do nich pustili.

denik_legionare

6. května 1918

Přišel k nám od Sovětů komandant, že máme odevzdat telefon a zbraně, které nám zbyly. Řekli jsme, že nic nedáme. Hned máme pohotovost. Pušky jsme vytáhli a do vagonu, kde máme proviant, jsme postavili kulomet. Oblékli jsme se někteří jako Rusáci a jdeme do města prohlédnout, co se děje. Asi 1500 bolševiků se roztřiďuje po částech, jsou po zuby ozbrojeni a jdou k nádraží. I my se rozdělujeme po dvou ke každé (jejich) části a mačkáme bomby v kapsách. Část, kterou sleduji, jde k nádraží. Kulomet postavili do okna a namířili na vlak, v němž je kapitán (Radola) Gajda s našimi…

…bolšáni zatím arestovali Gajdu a dalšího důstojníka, které nám nedají, dokud neodevzdáme zbraně. Důstojníci jim sdělují, že máme pouze 17 pušek, jako ochranu pro celý vlak. Ale oni nevěří. Jakýsi čecháček, náš voják, nyní komunista (přidal se k bolševické armádě – pozn. redakce), jim řekl, že máme víc pušek. Já, bratr Franta a ještě tři kluci jdeme k mostu. Oblečeni civilně, aby nebylo nic poznat. V kapsách máme pyroxilin (trhavinu nitrocelulózu – pozn. redakce) a (zápalné) šňůry. Jakmile začne nepřátelství, máme vyhodit most do povětří, aby nemohla přijít posila. A máme přestříhat telegrafní vedení.

denik_legionare

Zatím se naši hoši sebrali a šli na nádraží. Vzali si naše důstojníky tam vězněné a sami dali bolševikům ultimátum. Pokud nedají našemu vlaku lokomotivu, abychom mohli jet na východ, následky ponesou sami… Za pět hodin stála vytopená lokomotiva před nádražím. Jedeme dále.

9. – 10. června 1918

Stojíme na nádraží ve Vladivostoku. Zde budeme čekat na lodi, které nás odvezou na francouzskou frontu. Budeme tam bojovat proti teutonu (Němcům – pozn. redakce). Teď už necvičíme podle ruského vzoru, ale francouzského.

25. – 26. června 1918

Mnoho našich kluků odešlo k bolševikům. Táhne je tam dobrý žold… Dnes je tajný příkaz, že zítra přesně ve dvanáct hodin udeříme na bolševiky, a to ve Vladivostoku a na (předměstích) Pěrvaja a Drugaja Rječka. Jdou jenom dobrovolníci. Hlásím se. Mám pušku. Druzí nemají nic. Jdou jako záloha a v případě, že padneme, tak si vezmou pušku mrtvého. Celkem jde 105 mužů.

V půl dvanácté stojíme na všech cestách a dráze. Sedím s (kamarádem) Bretschneiderem u cesty a proti nám chvátají dva bolševici na koních. Kryjeme se v příkopu. Jakmile přijeli k nám, namíříme na ně. A voláme „Z koní dolů!“ Viděli, že nežertujeme, tak seskočili. My je odzbrojili. Revolver i šavli jsem si připjal k boku. Bretschneider drží koně. Hlídám je. Vidíme odsud, jak naši obstupují kasárny a staví kulomet proti oknům. Teď se tři oddělili a jdou vyjednávat. Druzí leží v řetězu kolem kasáren. Po chvíli vidím, že všichni vstávají. Naši zajatci jeví hrozný nepokoj. Ptají se, co že to znamená. Pravím: „Mlčte! Jen vám řeknu, že se více nebudete po Vladivostoku roztahovat.“ V dálce je slyšet výstřel z děla a rachot pušek. Ve Vladivostoku jde do tuhého. Za chvíli k nám ujíždějí tři jezdci. Zamířím a po ráně jeden kůň klesl. Druzí dva otáčí koně. Mezi tím jeden ze zajatců využil chvíle a utíká. Běžím za ním. Nezastavuje, proto jsem ho střelil. Klopýtl. Přišel jsem k němu, on zvedl ruce, že se vzdává. Byl raněn do levé nohy. Vedu jej zpět a domlouvám mu, proč utíká.

V Druhé Rječce naši už v klidu obědvají. Bolševici měli právě „uvařeno“. Tři sta je jich uzavřeno v kasárnách a jejich zbraně si naši kluci rozdělili.

denik_legionare

5. července 1918

Opravujeme rozbité mosty a sbíráme po návrší naše raněné i mrtvé. Padlo tady 80 mužů a bylo přes 200 raněných. Stalo se tak i zradou Čechů–bolševiků. Když nastoupil osmý pluk, volali na ně (bolševici česky): „Nestřílejte, jsou tady naši!“ Kluci měli za to, že jsou to bratři od pátého pluku. Proto vstali a šli kupředu bez střelby. Na třicet kroků od bolševických zákopů na ně spustili střelbu.

29. srpna 1918

Jsme v Charbině, je to čínské velkoměsto. Nyní je plné ruské aristokracie, která zde má útočiště před bolševiky. Je tady pěkně a veselo. Můžeš se vozit „rikšou“ (Číňan, který má dvojkolový vozík). Koupit dostaneme všechno, co hrdlo ráčí…

… co se dělá se zajatci? „Krasnoarmějci“ národnosti maďarské, české, německé jsou zastřeleni, chytíme-li je se zbraní v ruce. To dělají oni i nám, jen naše zajatce ještě mučí.

denik_legionare

17. října 1918

Přijeli jsme do Jekatěrinburgu. Tady byla před měsícem (stalo se tak ve skutečnosti v půli července – pozn. redakce) postřílena bolševiky carská rodina. Popravili je v domě u nádraží. Když se Jekatěrinburg nemohl udržet, rodinu postříleli a utekli. Mrtvoly kamsi odvezli a spálili. Velitel města, bývalý švec, a vojáci hlídající carskou rodinu zneužívali mladých kněžen a carevny tak, že je pohlavně nakazili. Na stěně pokoje, ve kterém byly vězněny, lze dosud vidět krvavé skvrny a rýhy od revolverových střel.

1.prosinec 1918

Všude je mír. Zbraně umlkly. Jen my jsme stále v tom.

18. ledna 1919

Jedeme z fronty. Díváme se na mizející stanice, které nás stály tolik obětí.

15. května 1919

Dnes jsou ve (městě) Tomsku odvody pro (antibolševickou – pozn. redakce) sibiřskou armádu. Z vesnic sem jdou mladí, zpívají a doprovází je jejich rodina. Je to smutné. Připomíná to rok 1915, kdy i já šel se strachem, nevěda kam a proč. Mám za to, že všichni při prvním výstřelu utečou k bolševikům. Konečně, co nám je do toho. Pro nás je nejlépe pryč odtud. Jsme zde na sopce, která může každou chvíli vybuchnout a nás pohltit.

denik_legionare

11. října 1919

Dnes mi některý „bráška“ (spolubojovník) ukradl 150 rublů. Je to hnusné. To nebývalo. Než bych byl mezi nečestnými lidmi, raději odejdu z vojska.

2. dubna 1920

V čínské čajovně. Nejsou tady stolky ani židle. Hosté sedí na zemi na malém stupínku a čaj mají položen před sebou. Kouří se vodní dýmky… Tabák čpí silně opiem. Ostatně ve všech cigaretách a tabáku je cítit příměs opia. Než si na tyto cigarety zvykneš, bolívá hlava a trpíš závratí. Po delším užívání si zvykneš.

denik_legionare

15. – 19. května 1920

Dnes (15. května) byl volán náš kapitán do evakuačního úřadu. Jedná se o přípravu naší části k odjezdu domů. Dnes máme lékařskou prohlídku a koupele… Naše loď „Crook“ zvedla kotvy. Přesně ve 12 hodin (dne 19. května 1920) odjíždíme z Vladivostoku. Opouštíme bratrskou zemi, v níž mnohý z nás prožil pětinu života.


Původní, rukopisný deník je zde editován a výrazně krácen. Celý text k tisku připravuje vydavatel Bedřich Maleček, významnou část vzpomínek Rudolfa Kachlíře již publikoval v knize „Slavkov u Brna v době světových válek“ (BM typo, 2017). Ilustrace pocházejí z archivu rodin Kachlířových a Novotných.

SDÍLET