Lék na nadbytek dřeva. Uložme tisíce pokácených stromů pod vodu, apeluje Pařík

Marek Kerles

26. 04. 2020 • 08:00

Kvůli kůrovcové kalamitě a klimatickým změnám se Česká republika potýká s enormním nadbytkem dřeva, které se bez přidané hodnoty vyváží do Rakouska, Číny a dalších zemí. V zahraničí tak končí dřevo, které za pár let, až kalamita skončí, bude v Česku chybět. Podle předsedy Asociace lesnických a dřevozpracujících podniků Tomáše Paříka by mohlo současnému přetlaku dřeva na trzích alespoň částečně zabránit potopení tisíců kmenů pod vodu. Záleží ale na tom, jak se k téhle možnosti postaví stát.

Můžete prosím laicky vysvětlit podstatu toho, proč by se mělo dřevo v Česku házet do vody?

Dělalo se to tak i v minulosti, nejde o žádnou novinku. V podstatě jde o to, že jedině pod vodou vydrží kmeny delší dobu v takovém stavu, aby neutrpěla kvalita dřeva. Pokud vytěžené stromy ponecháte v lese, prakticky v řádu dnů začne dřevo nejprve modrat, později se v něm kvůli vysychání objeví prasklinky. Když pak takový kmen přivezete na pilu, už není použitelný prakticky na nic jiného než na zpracování v papírnickém průmyslu nebo jako energetická surovina.

Chcete tedy pod vodou takzvaně konzervovat kmeny, které pily nestačí v určitém čase pořezat a uskladnit?

Ano. Jiná cesta vlastně neexistuje. V Česku se za normálních okolností těžilo ročně mezi 15 až 20 miliony kubíků dřeva, loni to ale bylo kvůli kůrovci a polomům až 30 milionů. A letos to nebude jiné, přibude možná až 40 milionů metrů krychlových. Na zpracování tak obrovského množství dřeva prostě Česko nemá kapacitu a ani vývoz nás nezachrání. Přitom se musíme připravit na to, že až kalamita skončí, bude následovat možná až čtyřicetileté období, kdy dřevo bude v Česku naopak chybět a my ho budeme muset dovážet. Pokud bude odkud.

Takže pod vodou by mohly statisíce kubíků dřeva čekat na to, až se třeba za několik let uvolní kapacita pro jejich zpracování?

Pokud to neuděláme, obrovské množství dřeva buď shnije v lese, nebo se z něj stane tak nekvalitní a tedy i levná surovina, že ji bude možné maximálně spálit v energetice. A to za situace, kdy majitelé potřebují doslova každou korunu na obnovu poničených lesů.

Jak konkrétně by ale mělo tedy potápění kmenů vypadat? Do jakých nádrží nebo jezer by se mělo dřevo shazovat?

Zatím bych nechtěl mluvit konkrétně, ale máme vytipované nádrže, o kterých jednáme se státem a do nichž by se mohly kmeny umístit. Je to ale velmi složité jednání s nejasným výsledkem. Když se dříve potápěly kmeny po kalamitě v nějakých panských lesích, házely se třeba také do panského rybníka. Majitel se nemusel nikoho ptát. Dnes ale mluvíme o obrovském množství dřeva.  V  lesích nám zůstává v této chvíli až okolo 5 milionů kubíků, které jen těžko najdou svého zákazníka a my bychom pro ně museli najít odpovídající vodní plochu.

Na čem jednání váznou? Říkáte, že by mělo být vlastně v zájmu státu, aby si tímto způsobem uchoval zásobu dřeva na horší časy…

Ano, ale nežijeme před 100 lety. Dnes na potopení tak velkého množství dřeva potřebujeme všechna povolení od vodohospodářů přes orgány ochrany životního prostředí, správce komunikací  až k místním samosprávám. A v tomto případě nelze dlouho čekat. Buď se vám podaří dřevo, na jehož zpracování chybí kapacita, rychle zakonzervovat pod vodou nebo o něj přijdete či za něj dostanete zlomek ceny kvalitního dřeva. Stát musí zvážit, nakolik je pro něj dřevo jako domácí surovina do budoucna důležité a podle toho přijmout příslušná opatření.

Laika ale musí nutně napadnout, proč v době tak rozsáhlé kůrovcové kalamity nevzniknou v Česku další zpracovatelské kapacity?

Pokud dnes chtěl někdo v republice postavit novou pilu, je to se všemi povoleními a nákupem technologií otázka třech až pěti let. A po této době se vám klidně může stát, že nová pila už bude vlastně zbytečná. Do takového rizika se nikomu nechce.

Obrovské množství českého dřeva se ale vyváží, zejména do Rakouska. Někteří vlastníci rakouských lesů vyzývají vládu, aby zabránila dovozu levného českého dřeva v době, kdy má Rakousko kvůli kůrovci samo dřeva nadbytek. Proč mají Rakušané stále kapacitu na zpracování českého dřeva, zatímco Češi nikoliv?

To je dané historicky už z dob socialismu. V Česku byla a je kapacita na zpracování zhruba poloviny dřeva, vytěženého za normálních okolností, zbytek těžby se vyvážel. Naopak Rakušané mají kapacitu na dvojnásobek toho, co ve svých lesích vytěží. Rakousko je velkým exportérem dřevěných výrobků a obecně zpracovaného dřeva nejen do Evropy. Odbyt se nyní výrazně komplikuje, což i rakouským zpracovatelům dělá velké problémy.

Jak je tedy možné, že přes hranice do Rakouska stále jezdí stovky kamionů s českým dřevem?

To je dané dlouhodobými smlouvami. Některým rakouským vlastníkům kvůli kůrovci nyní zbývá v lese dřevo, pro které nemají odbyt a proto pochopitelně protestují proti dovozům z Česka. Jenže je to trochu jinak. Rakouští zpracovatelé mají s českými dodavateli podepsané dlouhodobé smlouvy, které jim na jednu stranu zaručují trvalý přísun suroviny, na druhé straně ale nemohou smlouvu jen tak vypovědět a dát kvůli momentální situaci přednost domácím dodavatelům. To prostě nejde.

Když mluvíme o dřevu jako surovině. Nechováme se k ní trochu macešsky? Z laického pohledu mě napadá, že v době tak rozsáhlé kůrovcové kalamity a nadbytku dřevní suroviny by se snad měly v Česku ze dřeva vyrábět, s nadsázkou řečeno, i talíře a příbory do restaurací. A to i kdyby se měla surovina na jejich výrobu řezat na rakouských pilách. Proč se to podle vás neděje?

Pro využití dřeva jako strategické suroviny je důležitý zejména přístup státu a jeho investice. V některých státech, třeba ve Francii, platí kvůli následkům klimatických změn pro lesy zákon, který při státních zakázkách zohledňuje, nakolik firma použije jako stavební materiál domácí dřevo. Tím se podporuje domácí zaměstnanost a navíc vracejí peníze z prodaného dřeva do obnovy lesů. V jiných zemích, například ve Skandinávii, zase zákony umožňují stavět ze dřeva i stavby, u nichž to naše legislativa neumožňuje. My se také snažíme zavést něco podobného i u nás, ovšem jde to velmi těžko. A to nejen kvůli přístupu státu, ale obecně kvůli tomu, jaký mají ke dřevu postoj obecně Češi. Ti často sami dávají přednost plastům a betonu před domácím dřevem s poukazem na cenu. Nevidí ale jaká je skutečná cena těchto materiálů s ohledem na jejich dopad na životní prostředí. I když teď to snad i nám dojde.

Na druhou stranu nemůžete popřít, že  dřevo je i v době kůrovcové kalamity jako materiál stále velmi drahé. Proč ho tedy zpracovatelé výrazně nezlevní, když ho máme takový nadbytek?

To je také přece otázka nějaké rentability. Ano, dováží se k nám dřevěné výrobky, vyrobené ze dřeva z eukalyptových nebo borovicových plantáží, kde se stromy kácejí už po sedmi letech. U nás je mýtná doba smrku kolem 110 let. To se pochopitelně musí projevit i na ceně dřeva, pokud na něm nechcete prodělávat. Podobné je to třeba s porovnáním ceny dováženého plastu a domácího dřeva.

V jakém smyslu?

My k tomu našemu dřevu máme trochu pokrytecký vztah. Někdo si koupí plastovou židli z Číny za pětistovku a je přesvědčen, že tím zachránil v Česku strom a ještě ušetřil. Vůbec si přitom neuvědomuje, jak tím zatížil životní prostředí od těžby ropy, přes neekologickou výrobu až po dovoz. To jsou všechno náklady, které nakonec, ať už chceme nebo nechceme, zaplatíme všichni. Proti tomu stojí pokácení nějakého stromu v českém lese, který pokácí místní dřevorubec, rozřeže místní pila a zpracuje truhlář, který si pak za vyrobenou židli řekne třeba 3 000. Mnoha lidem se to zdá v porovnání s tím, co najdou v obchodě z dovozu, předražené a ještě je jim líto toho pokáceného stromu. Já neříkám, že by lidé měli kupovat jen výrobky z domácího dřeva. Jen si myslím, že bychom měli při nákupu skutečně důkladně a poctivě porovnávat, jaká je skutečná cena toho, co kupujeme.

SDÍLET