Lze na lidský život pověsit cenovku? Konference Budoucnost zdravotnictví přinesla ostrý střet pohledů na citlivé téma

Podle profesora Neužila je zdravotnictví jednoznačně politikum. Lidský život – a zejména ten vlastní – si každý cení vysoce, Češi ale nemají přehled o tom, kolik peněz teče systémem na pozadí. „Mám pocit, že český pacient se naučil chodit do samoobsluhy. Vidí tam položky zdravotní péče, ale neví, kolik co z péče stojí,“ uvedl Neužil, podle kterého je důležité pacienty naučit vnímat ceny.

Ekonom Miroslav Zámečník jako dva problémy českého zdravotnictví pojmenoval velmi obtížný vstup do odvětví a také nemožný výstup, kdy se z odvětví nevyřazují ti, kteří dosahují nejhorší výkonnosti. Segment je podle něj špatně řízen, ministři nejsou ve funkci dostatečně dlouho, aby na systému zanechali otisk. Zámečník zmínil i nejistou ekonomickou situaci: „Stát je ve finančním stresu, pokud dostaneme downgrade ratingu, bude to ještě složitější.“ Příklady hodné následování vidí v zahraničí. Ve Velké Británii fungují vedoucí pracovníci ve zdravotnictví na manažerských smlouvách a jejich odměna je více svázána s výkonem. Ekonomická realita je navíc v neustálém konfliktu s tím, co si přeje veřejnost. Například Rakousko podle Zámečníka nikdy ekonomicky nedoženeme, přesto ale vedeme veřejnou diskuzi o tom, že Češi nesmí mít horší zdravotní péči než jejich sousedé.

Advokát Petr Vyroubal na Zámečníkova slova reagoval tím, že ve společnosti dominuje ekonomický pohled na lidský život a jeho záchranu. Podle něj je nutné rozlišovat mezi „cenou“ a „hodnotou“. Hodnota je spíše filosoficko-etický problém, cena představuje ekonomický pohled. „Lidský život má smysl jen tehdy, když je hoden žití,“ podotkl i s ohledem na rostoucí věk populace a řadu chronických a těžkých onemocnění, se kterými se pacienti potýkají.

Profesor Petr Neužil rozlišil ekonomický a lékařský pohled, zdůraznil roli etického kodexu ve zdravotnictví. „Já jsem tady od toho, abych zachraňoval životy, zlepšoval jejich kvalitu,“ popsal vnímání pohledem zdravotnického profesionála. Dobře ovšem ví, že rozhodovací proces ovlivňuje i cena a ochota tuto oběť podstoupit. Zdravotní pojišťovny mají své limity, kolik prostředků lze investovat do měsíční léčby pacienta, aby se prodloužil jeho život.

Ekonom Zámečník tvrdil, že prakticky nikdo z řad veřejnosti se nezajímá o přehled vykázané péče a její cenu neřeší, respektive na ni nehledí, protože svůj vlastní život každý považuje v podstatě za nedocenitelný. „Pořád vycházíme z lovců a sběračů. Pokud tam není cenovka, která nás nežene do rozpočtového omezení, tak to nefunguje,“ shrnul základní lidské motivace, které také brání efektivní alokaci prostředků. Dodal, že ten, kdo přečerpává, chce bez regulace přečerpávat ještě víc.

Na to profesor Neužil navázal vlastní zkušeností. Když se zeptá pacientů, ti vždy řeší nanejvýš cenu produktů a výkonů, ale nikdy ne cenu práce odborníků, kteří výkon provádějí. České zdravotnictví je podle něj sponzorováno lidskou prací, která je nedoceněna. Zámečník namítnul, že nedoceněni jsme v Česku prakticky všichni. Lékaři v Česku podle něj ve srovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými lidmi neberou málo peněz. „Nejsme na tom vůbec špatně,“ dodal, s čímž Neužil zjevně nesouhlasil.

Advokát Vyroubal uvedl, že cenu lidského života počítáme zejména u situací, kdy si někdo přivodí úraz nebo zemře. Pak se řeší pozůstalí, odškodné, do hry vstupují znalecké posudky. V takové chvíli se lidský život musí nějakým způsobem nacenit. Rozdíl je potom v tom, zda člověk, který zemře přičiněním někoho jiného, je například ředitelem velké korporace, nebo někdo s výrazně nižšími příjmy. Pro právo jde o důležitou otázku – škůdce musí pozůstalým vyplatit rozdíl mezi vdovským či sirotčím důchodem a tím kolik by zemřelý vydělával. Profesor Neužil reagoval s tím, že lékařský pohled je odlišný: „Ať už dělám výkon na řediteli ČEZ nebo dělníkovi, je to stejný výkon, nerozlišuji cenu.“

Vyroubal souhlasil, lidské životy jsou si rovné po právní stránce, nikoli ale po faktické. Upozornil na jistý nesoulad u hodnocení hodnoty vlastního života ve chvíli, kdy se má platit z vlastní kapsy. Když lidé mají platit pojistné, lze slyšet: „možná bych si to pojistil tak na 500 tisíc korun…“. Připomněl, že dnes se obecně v souvislosti s lidským životem hovoří o vyčíslené hodnotě cca 20 milionů korun.

Miroslav Zámečník připomněl, že i toto nacenění se ve světě liší v závislosti na mnoha faktorech. „Jedna věc jsou počty a druhá, zda dětské vzácné onemocnění s drahou terapií má pro společnost hodnotu,“ dal cenu do souvislosti s emočním nábojem. Uvedl, že vnímání hodnoty lidského života se mění i v čase, zatímco před průmyslovou revolucí měl dětský život relativně nižší hodnotu, prudký pokles porodnosti v dalších letech jeho hodnotu zvýšil. Hodnocení ceny vlastního života se liší i podle socioekonomického postavení jednotlivce, či podle bohatství země.

Profesor Neužil připomněl také roli lidské psychiky. Člověk si cení všeho úplně jinak ve chvíli, kdy se jemu samotnému či jeho blízkým stane, že těžce onemocní. „Jinak uvažují decision makeři a něco jiného to je, když se to dotýká přímo vás,“ obrátil se na Zámečníka.