Měli bychom nosit roušky, i kdyby nám nakonec nepomohly, říká ředitel hospice

Marek Kerles

25. 09. 2020 • 17:00
Vyjádření některých lékařů, kteří v souvislosti s koronavirem mluví o přírodním výběru nebo nutných obětech proměřovací strategie, jsou podle ředitele Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích Roberta Huneše nešťastná. V rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, v čem by měla spočívat úcta k životu a ke smrti a proč by se někteří odborníci měli zdržet ideologických postojů směrem k řešení pandemie. 

Mění koronavirová pandemie nějakým způsobem zaběhnutý řád i v hospici, nebo jde hrozba nákazy touto infekcí úplně mimo vaše zařízení?

Z hlediska pacientů, kterým zbývá pár dní života, je potenciální hrozba nákazy koronavirem nepříliš významná. Klíčové v takových okamžicích je, aby měli k dispozici účinnou paliativní léčbu, která je uchrání před tím, co je ohrožuje nejvíce. Při správné léčbě jsou tyto symptomy řešitelné a nikdo nemusí z tohoto světa odcházet v nesnesitelných bolestech či jiném strádání. Na tomto ohrožení nákaza koronavirem vskutku nic nemění. Klíčové je, aby lidé mohli zemřít bez bolesti na těle i na duši, ideálně s vděčností za život, který každý dostal a prožil.

Jak je to s návštěvami a ochranou personálu hospice?

Pokud chceme lidem umožnit důstojný a co nejméně bolestný odchod ze života, pak je nezbytné, aby je mohli navštěvovat nejbližší. I proto jsem již při první epidemické vlně požádal jménem Asociace hospiců pana ministra Vojtěcha, aby tato zařízení byla vyjmuta z plošného zákazu návštěv. A ministr nás vyslyšel. Řečnickou otázkou poznamenávám – je lepší zemřít steskem a žalem, nebo spokojeně, ale s koronavirem?

A personál?

To je trochu jiná otázka. Naše zaměstnance samozřejmě musíme v maximálně možné míře před nákazou uchránit, aby se měl o nemocné kdo postarat. Tyto dvě misky vah zvažujeme a podle nich také konáme. Každopádně platí, že můžeme mít strach, ale nesmíme se bát.

Co jako odborník na paliativní péči říkáte na vyjádření některých zastánců takzvané promořovací strategie o nutných obětech epidemie? Třeba kardiochirurg Jan Pirk nedávno řekl, že i u nás zemře tolik lidí jako ve Švédku, jen o tři měsíce později. Už dříve také prohlásil, že příroda koronavirem v Číně jen reguluje přelidnění.

Zde jsem poněkud rozpačitý. Pan profesor je v dané věci, při vší úctě, jen poučeným laikem. Není epidemiologem či virologem, a proto mě jeho silná vyjádření překvapují. Pro mne nemají váhu větší než jednu desetimiliontinu z názorů vzešlých z naší země. A už vůbec panu profesorovi nesluší (neo)malthusiánské teze či koketerie s přírodním výběrem. To jsou postoje ideologické, nikoli vědecké a k těm by se žádný vysokoškolský profesor propůjčovat neměl.

Čili byste jako ředitel hospice apeloval na to, aby se vědci a odborníci zdrželi soudů o nevyhnutelnosti obětí pandemie?

Ano, vlastně ano. V čase pandemie potřebujeme mnoho věcí a nástrojů k jejímu řešení, rozhodně však žádnou ideologii. Pro mne je každý člověk neopakovatelnou lidskou bytostí, která zasluhuje úcty a ochrany až do své přirozené smrti. Na tom je ostatně založena podstata hospicové péče.

Zároveň jste v předešlém rozhovoru pro INFO.CZ uvedl, že nás koronavirus může znovu vrátit k uvědomění o nesamozřejmosti života. A tedy i pohledu na smrt. Nekorespondují tedy různé politické a odborné teze o nutném počtu obětí pandemie právě s tímto vaším názorem?

Ale vůbec ne. Znovu opakuji, že z vyjádření o nějakém přírodním výběru nebo výčtu, kolik lidí bude muset zemřít, aby se populace promořila, sálá ideologie, nikoliv věda. Natož pak úcta k životu a ke smrti. Já mám z hlediska možného poučení z koronavirové pandemie na mysli něco jiného. Myslím si, že musíme stát nohama na zemi a připustit si, že někteří lidé na světě, i v naší zemi, na nákazu koronavirem zemřou. To znamená nasadit veškeré síly a pomáhat tam, kde lze, ale netrápit se marně tam, kde pomoci nelze. Smrt není selhání medicíny. Smrt je součástí života.

Ano, ale jak nám může tohle uvědomění pomoci v koronavirové krizi?

Tisíce let byl lidský život nesamozřejmý, zatímco smrt ano. Do počátku 20. století bylo naprosto běžné, že v rodinách se některé z dětí nedožilo dospělosti. V mnoha z nich dokonce jen menšina. A rodina to musela unést. I stát. Jinak by obě tyto entity zanikly. Posléze se dramaticky zlepšila úroveň medicínského poznání, zvláště po válce, kdy díky A. Flemingovi lidské životy začala zachraňovat antibiotika. Řada dalších objevů, léčiv a postupů způsobila dramatické prodloužení délky života. Dnes žijeme v průměru o čtvrtstoletí déle než v 19. století. V ČR je střední délka života (naděje na dožití) průměrně více než o 10 let delší než v roce 1989. Situace se obrátila – nesamozřejmost života byla vystřídána nesamozřejmostí smrti. Domnívám se, že proto budí tolik obav, předsudků a rozpaků, proto je živnou půdou pro křečovitý strach, pro snahy maximalizovat omezující opatření, jakkoli někdy sporná.

Nenahráváte tím ale vlastně těm, kteří odmítají tato omezující opatření respektovat právě kvůli tomu, že je považují vzhledem k rizikům nemoci za přehnaná?

To je třetí rozměr věci, který takřka není vnímán, ani celospolečensky diskutován. Nemusím někdy souhlasit s vydávanými opatřeními. Je dobré je však respektovat. Proč? Mýlit se může ministr (jeho poradní orgány, hygienické stanice aj.), ale mýlit se mohou i druzí, odpůrci opatření. Strpět roušku na obličeji či nejít na koncert s tisíci návštěvníky, je újmou, souhlasím. Na druhou stranu, pokud se já (odpůrce nošení roušek) zmýlím, ale přesto ji snesu, pak následkem bude újma mnohem menší (mé drobné nepohodlí) než v případě opačném.

Jinými slovy říkáte, že pokud roušky nikomu zvlášť neuškodí, má smysl zkoušet jejich účinnost.

Ano, nebudou-li lidé roušky nosit či budou-li chodit na tisícihlavé koncerty a posléze se ukáže, že díky nim došlo k masivnímu šíření epidemie, pak jsou následky fatální. Ano, na počátku je vždy nějaká újma. Ale málo zvažujeme, jaké následky má mýlka. V jednom případě minimální či žádné, v druhém velké... Ještě mne napadá jedna souvislost. Výchovná. Jakkoli mohu s vládou, s některými politickými stranami nesouhlasit, v čase krize (a covid-epidemie jí je) je dobré se semknout a táhnout za jeden provaz, respektovat i opatření, se kterými nesouhlasím.

To mě, přiznám se, od člověka, který kandiduje ve volbách za lidovce, tedy opoziční stranu, poněkud překvapuje. Mnoho opozičních politiků, včetně lidovců, se denně strefuje do vládních opatření, takzvaně hlava nehlava…

Již v prvních staletích našeho letopočtu sv. Benedikt postuloval tezi „zachovej řád a řád zachová tebe“. To je cestou k překonání krize. Nikoli kverulantství, odboj, švejkování. Nemohl bych se doma podívat do očí dětem, které čekají, jak se zachovám. Nesouhlasím s opatřeními? Dobrá. Tak to sečtěme jejím autorům ve volbách. Ale jsem proti podrývání autority státu, úřadů i jiných institucí, které drží naši společnost pohromadě. Od toho jsou volby, nikoli bojkotování protiepidemických opatření.

SDÍLET