Měli bychom nosit roušky, i kdyby nám nakonec nepomohly, říká ředitel hospice

Vyjádření některých lékařů, kteří v souvislosti s koronavirem mluví o přírodním výběru nebo nutných obětech proměřovací strategie, jsou podle ředitele Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích Roberta Huneše nešťastná. V rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, v čem by měla spočívat úcta k životu a ke smrti a proč by se někteří odborníci měli zdržet ideologických postojů směrem k řešení pandemie. 

Mění koronavirová pandemie nějakým způsobem zaběhnutý řád i v hospici, nebo jde hrozba nákazy touto infekcí úplně mimo vaše zařízení?

Z hlediska pacientů, kterým zbývá pár dní života, je potenciální hrozba nákazy koronavirem nepříliš významná. Klíčové v takových okamžicích je, aby měli k dispozici účinnou paliativní léčbu, která je uchrání před tím, co je ohrožuje nejvíce. Při správné léčbě jsou tyto symptomy řešitelné a nikdo nemusí z tohoto světa odcházet v nesnesitelných bolestech či jiném strádání. Na tomto ohrožení nákaza koronavirem vskutku nic nemění. Klíčové je, aby lidé mohli zemřít bez bolesti na těle i na duši, ideálně s vděčností za život, který každý dostal a prožil.

Jak je to s návštěvami a ochranou personálu hospice?

Pokud chceme lidem umožnit důstojný a co nejméně bolestný odchod ze života, pak je nezbytné, aby je mohli navštěvovat nejbližší. I proto jsem již při první epidemické vlně požádal jménem Asociace hospiců pana ministra Vojtěcha, aby tato zařízení byla vyjmuta z plošného zákazu návštěv. A ministr nás vyslyšel. Řečnickou otázkou poznamenávám – je lepší zemřít steskem a žalem, nebo spokojeně, ale s koronavirem?

A personál?

To je trochu jiná otázka. Naše zaměstnance samozřejmě musíme v maximálně možné míře před nákazou uchránit, aby se měl o nemocné kdo postarat. Tyto dvě misky vah zvažujeme a podle nich také konáme. Každopádně platí, že můžeme mít strach, ale nesmíme se bát.

Čísla o covidu jsou zavádějící, sledovat počty nakažených nemá pro laika význam, říká Válek

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital