Obranný rozpočet čekají hubené roky. Jak jednat chytře a nerezignovat na modernizaci?

HalfPageAd-1

Daniel Koštoval

18. 05. 2020 • 18:30

ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | Vláda chystá obranný rozpočet na příští rok a rozpočtový výhled na roky 2022–23. Neveřejná informace z kuloárů hovoří o návrhu z ministerstva financí v následující podobě: rok 2021: 85 miliard; 2022: 95 miliard a 2023: 97,5 miliardy korun. Před koronavirovou krizí by tyto částky znamenaly, že vláda příští rok nedodrží svůj slib dostat obranný rozpočet na úroveň 1,4 % HDP a že Česko nedostojí svému závazku vůči NATO dávat na obranu 2 % HDP nejpozději v roce 2024. Dle předkrizových propočtů by 2 % HDP odpovídala zhruba 135 miliardám korun.

 

Mobile-rectangle-3

Koronavirus ale situaci změnil a ekonomiku čeká markantní meziroční pokles, dle odhadů zhruba o osm procent. To paradoxně způsobí, že vláda svůj slib splní a příští rok bude obranný rozpočet na úrovni 1,46 % HDP. Pak se očekává ekonomické oživení a návrat k růstu do mírných plusových hodnot. Rozpočtový výhled ministerstva financí tedy znamená, že se v letech 2022–23 budeme pohybovat na úrovni, či lehce nad úrovní 1,6 % HDP. Do 2 % HDP v roce 2024 by poté zbývalo zhruba 20 miliard korun.

Ekonomický vývoj ale především bude znamenat výrazně méně reálných peněz na modernizaci a rozvoj českých ozbrojených sil. I kdybychom splnili závazek a za čtyři roky měli obranný rozpočet na úrovni 2 % HDP, bude to v období 2021–2024 (i po něm) podstatně méně peněz, než se předpokládalo. Procenta HDP budou reálně znamenat menší sumu a z hlediska investic klesla kupní síly české koruny (a tento trend bude zřejmě pokračovat). Za stejný obnos si zkrátka koupíme méně. Vojenské potřeby a úkoly přitom ve světle vývoje hrozeb zůstávají, či rostou. Musíme proto najít kvalitní a šetrná řešení, aby modernizace proběhla v potřebné kvalitě a úplnosti.

Proč je zásadně důležité, aby obranný rozpočet v dlouhodobém průměru neklesal pod 2 % HDP? Psal jsem o tom zde >>>  

Čelíme náročnému úkolu: najít řešení, které bude adekvátní vojenským potřebám, ale za méně peněz, než se předpokládalo. Navíc máme hluboké nedostatky z minulosti kvůli nízkému rozpočtu od roku 2006 a tento stav trvá. Dnes je obranný rozpočet na úrovni 1,3 % HDP. Úkol je to velký: poprvé od 30. let 20. století provést na základě vlastních rozhodnutí a vlastními silami komplexní modernizaci ozbrojených sil. (Modernizaci z dob komunistického Československa nepočítám, rozhodnutí a způsob provedení byly sovětské, nadiktované z Moskvy.)  

Potřebujeme bojeschopnou armádu se vším všudy

Čeští politici dlouhodobě vytvářejí obraz, že relevantní je boj proti mezinárodnímu terorismu a na to potřebujeme úplně jinou armádu než na obranu proti neexistujícímu klasickému nepříteli v podobě nějakého státu. Vytváří se dojem, že drony jsou proti teroristům relevantní a potřebné, ale třeba děla a tanky nikoli. Je důležité říci, že to je falešný a lživý obraz.

Takzvaný Islámský stát byl (a stále je) teroristickým nestátním aktérem. Jeho vojenské schopnosti ale v době největšího rozmachu zdaleka předčily sílu a schopnosti českých ozbrojených sil – několik set lehkých a těžkých kolových a pásových obrněných vozidel, desítky tanků, přes 100 děl atd. Pro ilustraci poslouží shrnutí některých dostupných zdrojů třeba na anglické Wikipedii. S těmito teroristy bylo nutné bojovat i s nasazením letadel, děl, tanků a dalších „klasických“ prostředků. Samozřejmě i drony a další „nové“ prostředky pro vedení moderní a efektivní války při tom měly své místo.

Další příklad konfliktu relevantního pro rozhodování, jakou armádu máme v ČR budovat, je konflikt na východní Ukrajině. Opět dostaneme stejný výsledek – relevantní jsou tanky, BVP, děla, protitanková munice, vrtulníky, letadla stejně jako radioelektronický boj a drony.  

Je jasné, že zanedbanou českou armádu nezachrání několik projektů. Rozvoj musí být skutečně komplexní od stále potřebného klasického „železa“ (BVP, tanky, letadla…), ovšem dnes napěchovaného optikou a elektronikou a s chytrou municí, až po rozvoj schopností kybernetické obrany, satelitního centra, radioelektronického boje či zpravodajských prostředků. 

Vedení ministerstva obrany to pochopilo už v roce 2014, na rozdíl od politické reprezentace. Proto Dlouhodobý výhled pro obranu 2030 z roku 2015 a novela tohoto dokumentu s výhledem do roku 2035, respektive Koncepce výstavby armády ČR 2025 z roku 2015 a novela tohoto dokumentu s výhledem do 2030, počítají právě s budováním vyvážené armády napříč všemi armádními spektry. (dokumenty zde). Zlom nastal právě v roce 2014, kdy bylo jasné, že je nutné upustit od představ, že bude stačit jakási expediční armáda bez nutnosti věnovat se teritoriální obraně (z aliančního pohledu začíná operační prostor české armády ve smyslu teritoriální obrany již v Polsku, v Pobaltí či na Slovensku). 

A nezapomínejme – bojeschopná armáda nerovná se pouze nákupy, bojeschopná armáda rovná se moderní technika plus (stále více chytrá) munice plus vycvičení vojáci. K tomu připočtěme nutnost vzdělaného, zkušeného a výcvikem zoceleného důstojnického sboru. To také vyžaduje peníze.

Projekty neškrtat, ale modifikovat

Koncepce výstavby AČR do 2030 obsahuje v příloze č. 4 seznam strategických a významných vyzbrojovacích projektů a v příloze č. 5 záměr rozvoje klíčových schopností. Projektů je vyčísleno 25 – toto číslo je nutné vnímat spíše jako vrcholek ledovce všech podstatných projektů. Výčet například neobsahuje realizaci jinak důležitého projektu ohledně závádění velkých ozbrojených bezpilotních prostředků i menších strojů za účelem monitorování. Dokument také obsahuje na str. 38 jasné sdělení ohledně nákladovosti realizace koncepce: pro rok 2022 je potřeba minimálně 102 miliard a pro rok následující 117 miliard. To aktuální rozpočtový výhled ministerstva financí (jistě s posvěcením premiéra) nenaplňuje. Ten, jak uvádím v úvodu, počítá s 95 miliardami pro rok 2022 a 97,5 miliardami pro rok 2023.

Logicky v důsledku tohoto vývoje ministr obrany Lubomír Metnar a náčelník Generálního štábu AČR Aleš Opata aktuálně veřejně hovoří o čtyřech důležitých projektech, tedy o pořízení:

• bojových vozidel pěchoty (BVP),

• systému protivzdušné obrany krátkého dosahu (SHORAD),

• dělostřeleckého systému v ráži NATO,

• a k němu příslušného systému řízení palby (bez něj jsou nová děla bezcenná stejně jako bez munice).

To je ovšem destrukce vládou schválené Koncepce výstavby AČR – komplexního rozvoje vyvážené armády. Vláda a vedení ministerstva obrany musí hledat řešení, které při změněném rozpočtovém rámci zachová správně formulované komplexní cíle rozvoje české armády.

V roce 2020 má rezort obrany na investice 18 miliard korun a předpokládalo se, že v příštích letech bude částka narůstat: 2021: 22 miliard, 2022: 25 miliard. Vzhledem k aktuálně plánovaným rozpočtovým výhledům na roky 2022–23 to samozřejmě nebude možné. Ani následně nelze očekávat, že by rozpočet ministerstva obrany nějak zásadně překročil 100 miliard korun.

Závěr tedy je, že armáda bude mít v příštích pěti letech každý rok k dispozici zhruba 20 miliard na investice; dohromady zhruba 100 miliard. Přitom jen samotné čtyři aktuálně skloňované projekty dohromady představují zhruba 75 miliard korun. Čtenář si musí navíc uvědomit, že poběží placení projektů (a těch jsou desítky), na něž již byly uzavřeny smlouvy – například pronájem letounů Gripen (zhruba 1,4 miliardy korun ročně). Tento přístup je neudržitelný. Čtyři projekty nemohou spolknout 75 % financí na investice pro příštích pět let. 

Řešením nemůže být pokračování v pár vybraných projektech, jak jsou nastaveny, a rezignace na vše ostatní s povzdechem, že „na to holt není“. Projekty musí být rychle rekonfigurovány a zachovány. Musí se najít taková řešení, která budou odpovídat potřebám na moderním bojišti, ale budou maximálně finančně šetrná. Toho lze docílit v zásadě dvěma způsoby: dívat se na rozvoj armády jako na celek (a ne optikou jednotlivých projektů) a hledat mezi nimi synergie a zároveň hledat synergie s okolními aliančními státy. 

„Chytrý“ přístup – případ BVP

Na příkladu nejdražšího vyzbrojovacího projektu, kterým je pořízení 210 nových bojových vozidel pěchoty za více než 50 miliard korun, si můžeme ukázat, „jak by to mohlo jít“ chytřeji a šetrněji při zachování potřebné kvality vojenského řešení. 

210 nových BVP zahrnuje sedm různých verzí včetně třeba „sanitek“. Pokud bychom se zaměřili na bojové verze, dostaneme se k počtu 140 kusů. Chytré řešení by tedy mohlo spočívat v rekonfiguraci projektu nových BVP tak, že by se snížil počet pořizovaných vozidel na 140. Nebojové verze nemusí být totiž na pásovém podvozku, ale na levnějším kolovém, jako je tomu například u německé armády. Takto rekonfigurovaný projekt by mohl snížit finanční náročnost celkového řešení přezbrojení 7. brigády o cca 15 miliard.

Dalším synergickým a šetrným krokem by bylo zahrnutí řešení pro tankové vojsko, které stejně nutně musí nastat v pětiletém horizontu. Mohli bychom se rozhodnout pro řešení, že na pásové platformě pro BVP necháme nainstalovat tankové věže a budeme na ní mít založeno i tankové vojsko. Všichni tři současní uchazeči o kontrakt na BVP umí nabídnout i toto řešení. 

Tímto přístupem bychom mohli ušetřit:

a) minimálně dvě miliardy na modernizaci bojově již zcela nepoužitelného tanku T-72 (navíc, nyní modernizovat a za pár let vyřazovat?); 

b) další peníze tím, že bychom zlevnili cenu jedné pásové platformy – čím více kusů, tím v zásadě levnější jeden kus;

c) „nenákupem“ tanků kompletně ze zahraničí, ale jejich částečnou výrobou v ČR – požadavek na alespoň 60% podíl českého průmyslu je v uvažovaném případě relevantní a dosažitelný;

d) na investicích do infrastruktury – tank na bázi pásové platformy pro BVP bude mít váhu cca 45 tun, podobnou jako T-72; tanky jako německý Leopard 2 A6 či americký M1 Abrams váží přes 70 tun. Na to není česká vojenská ani civilní (mosty apod.) infrastruktura připravena.   

e) z hlediska životního cyklu (logistika, servis) – ušetřili bychom v příštích 25 letech řádově desítky miliard kvůli unifikaci pásové platformy a možnosti zapojení českého průmyslu i v případě tanku do životního cyklu.

Shrnuto: původně bychom za 50+ miliard získali 210 kusů BVP a stále museli řešit otázku tanku a infrastruktury a zapojení českého průmyslu do tankového projektu by bylo minimální (při počtech, které bude pořizovat česká armáda – do cca 80 kusů – to nikdo nebude nabízet, i kdybychom to požadovali – nedává to ekonomický ani průmyslový smysl). 

Navrhované modelové řešení by do 50 miliard vyřešilo vše včetně jistoty, že není nutné investovat do navyšování robustnosti infrastruktury (můžeme spekulovat o mnoha desítkách miliard). Měli bychom stále dostatečně kvalitní řešení pro výstavbu těžké brigády a bylo by možné realisticky uvažovat o dodržení termínu 2026. A český obranný průmysl by měl zásadní podíl na zajištění vybudování těžké brigády a ekonomika by profitovala ze zaměstnanosti a placení odvodů v ČR. Byla by tím zajištěna i bezpečnost dodávek pro celý životní cyklus. A pozitivem by byl i exportní potenciál pro země, které mají podobnou nebo horší ekonomickou situaci jako ČR

Výše uvedeným řešením bychom ušetřili minimálně 20 miliard přímých investic na další projekty. V případě protivzdušné obrany pak můžeme dále uvažovat o „zlevňování“ projektu formou mezinárodní spolupráce. Buď s Německem nebo s Polskem (a USA). Pokud by ČR přistoupila na alianční mezinárodní spolupráci v oblasti protivzdušné obrany, mohla by uvažovat o kvalitnějším zajištění protivzdušné obrany, která je dnes v žalostném stavu, než jen do úrovně systému krátkého dosahu. A přitom by postupovala šetrně, nemusela by totiž kupovat celý systém (typicky: baterie s interceptory, radary s naváděním, velitelské stanoviště). Například element velitelského stanoviště by mohla sdílet s Německem či Polskem a tím pádem za něj „ušetřit“. V tomto případě bychom ještě jistě získali tím, že by naši důstojníci pracovali a vzdělávali se na vyšší úrovni, než jaké by mohli dosáhnout na základě pouze českého řešení. Oblast protivzdušné obrany by navíc měla být přirozenou oblastí pro mezinárodní spolupráci – nedává smysl řešit malou Českou republiku izolovaně, nota bene když v rámci NATO funguje (a tím je NATO unikátní) integrovaná ochrana vzdušného prostoru na alianční úrovni.

Takto bychom mohli pokračovat dále a zjistili bychom, že i při sníženém rozpočtovém rámci nemusíme nutně rezignovat na potřebnou komplexní modernizaci a přezbrojení české armády. Rezignovat bychom neměli! Aniž bych chtěl strašit, jsem přesvědčen, že kvalitní armádu budeme pro zajištění českých bezpečnostních zájmů potřebovat.

SDÍLET

Billboard-bottom-1