Přece nebudeme obdivovat diktaturu, že postavila paneláky a elektrifikovala. To lze i v demokracii a bez poprav a gulagů, říká Stehlík

Jan Januš

Historik, bývalý děkan Filozofické fakulty UK a dnes její profesor Michal Stehlík stojí v současném „revizionistickém“ sporu o české dějiny druhé poloviny 20. století někde uprostřed. Zdůrazňuje, že minulý režim byl nesvobodnou a represivní diktaturou, nebrání se ale ani „novému“ pohledu na tehdejší dobu, sám aktuálně připravuje velkou monografii o prezidentovi Antonínu Zápotockém. Náš rozhovor pro lednové číslo pro lednové číslo Magazínu I jsme začali počátky komunistické strany, ale dostali jsme se daleko dál, tematicky i časově, probrali jsme i aktuální plány covidem-19 silně zasaženého Národního muzea, v němž má Michal Stehlík jako náměstek generálního ředitele na starosti centrální sbírkotvornou a výstavní činnost. „Historie je neustále se proměňující a tekutá v interpretacích,“ říká v jednu chvíli a takhle věta by vlastně mohla být mottem celého rozhovoru. V běžném prodeji časopis neseženete, předplatit si ho můžete tady.

Před 100 lety vznikla Komunistická strana Československa. Ve vašem podcastu Přepište dějiny upozorňujete, že lidé po první světové válce najednou viděli, že je možná i výrazná změna zaběhlých pořádků… V jaké tedy KSČ vznikala atmosféře?

V dost radikální. Poválečná situace otevřela i ve vědomí lidí možnosti. Nešlo jen o bolševické Rusko, blízká byla také zkušenost s maďarskou revolucí a vysloveně vojenskými akcemi, hned za hranicemi probíhaly ozbrojené střety v Německu. Šlo až o třaskavou dobu: levice versus pravice. A mnozí v Československu čekali, zda i tady nedojde k něčemu podobnému. Lidé jako Antonín Zápotocký měli pocit masové podpory, i proto se například odhodlali k akcím na Kladně. První i druhá světová válka přinesly podobné pocity, šanci na nový zítřek a snahu zkusit to jinak, v tomto případě třeba radikálně. Navíc hospodářská situace byla tehdy prachmizerná, počátky KSČ tak jsou propojené s odmítnutím drahoty, touhou po jiném systému než „kapitalistickém“ a větším přerozdělování. Pro mě je na tom ale asi nejzajímavější právě ten aspekt, že si lidé uměli představit, že může něco takového nastat. Je to psychologický moment představitelnosti změny.

Předchozí 19. století totiž bylo zcela kontinuální…

Kontinuální a konzervativní, mělo svá pravidla, navíc ještě relativně stavovsky rozdělená. Do toho ale vpadla válka a mnohé věci znivelizovala. Konzervativní svět se prakticky rozpadal a bylo otázkou, jaký vlastně bude dál. To, že poměrně rychle zase vplul do standardních měšťanských kolejí, je už jiná věc. Ale léta 1920 a 1921 vidím jako křižovatku, kdy mnozí čekali, že revoluce zvítězí.

Nejsme teď vlastně v podobné situaci? Ne že bych chtěl přirovnávat pandemii ke světovým válkám, ale opět jde o rychlý zlom a změnu světa z měsíce na měsíc. Navíc rostou sociální problémy…

Pokud bychom chtěli jít do takovéto paralely, z mého pohledu by musela být situace mnohem radikálnější a problematičtější, aby ke zlomu došlo. Pandemie bude určitým spouštěčem, ale jistá míra většinového blahobytu tu pořád funguje. Reálně jsme součástí Západu, sociální nůžky nejsou tak roztažené. Napětí není tak citelné, aby způsobilo výbuch. Musela by nastat mnohem závažnější hospodářská situace. Sice máme neuvěřitelný počet exekucí, což je ale podle mě spíše tikající bomba do budoucnosti, ale třeba větší míra nezaměstnanosti ještě nenastala.

Celý rozhovor najdete v lednovém čísle Magazínu I. Ten není v běžném prodeji, objednat si jej můžete prostřednictvím tohoto formuláře.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital