Rébus Dukovany. Ministerstvo počítá, že elektrárnu rozšíří levně a hladce, ale tak to nebývá, říká Polanecký

Rozšíření jaderné elektrárny Dukovany je největším politickým tématem nejbližší budoucnosti. A taky řádně nejistým. Kolik to bude stát? Co z toho kdo bude mít? A začne se vůbec stavět? O tom všem mluvíme s expertem na energetiku působícím v Hnutí Duha Karlem Polaneckým.

Čím si vysvětlujete, že se všechny strany napříč sněmovnou shodují na tom, že bychom měli stavět další bloky jaderné elektrárny v Dukovanech?

Podle mého názoru je to tím, že v českých politických kruzích panuje přesvědčení, že výstavba Temelína v 90. letech minulého století byl úspěch. Trochu se zapomnělo na to, jak se celý projekt protahoval a zdražoval. Druhý důležitý faktor spočívá podle mého názoru v přesvědčení, že nový jaderný blok téměř bezvýhradně podporuje veřejnost. Faktem je, že jaderná energetika má v ČR vyšší podporu, než odpovídá evropskému průměru, současně ale platí, že ta podpora není bezvýhradná.

Zarážející na tom je, že podobným způsobem politické strany neprosazují i obnovitelné zdroje, neboť ty veřejnost podle průzkumů podporuje ještě víc než jadernou energetiku. Pokud jde ale o politickou reprezentaci, tak nejspíš působí přesvědčivě, že nové jaderné bloky znamenají velké zdroje. U nás se na rozdíl třeba od Německa neprosadila úvaha, že lze velké zdroje nahradit větším množstvím malých. Tedy že energetický mix lze postavit na kombinaci, jejíž hlavní součástí jsou obnovitelné zdroje a flexibilní plynové elektrárny.

Přitom v Německu je to dneska naprostý mainstream. Tam, pokud jde o možnosti jak nahradit uhlí, vůbec nepracují s jadernou variantou. Tento přístup zdůvodňují tím, že jim to prostě nevychází. A to finančně, ani časově. Problém s jádrem spočívá kromě toho, že jsou nové bloky drahé, také v tom, že výstavba je časově a technicky extrémně náročná.  

Nejde to také trochu na vrub těch, kteří tu dostavbu kritizují? Kde spatřujete příčinu toho, že v této veřejné debatě tahají za kratší konec? 

Určitě je to tak, že u nás neexistuje ani zdaleka tak silné protijaderné hnutí jako třeba v již zmíněném Německu. Jednou z příčin je asi to, že jsme obecně dost technooptimistický národ. Druhá podstatná příčina spočívá v jisté laxnosti. A té já úplně nerozumím. Když německá společnost sledovala fukušimskou havárii, tak to s ní hýbalo. Ta katastrofa skutečně v Německu otočila politický vývoj. Zatímco u nás převážil takový ten postoj, „tady nemáme moře, tsunami nám nehrozí, tady se to stát nemůže“.

K odlišnému postoji by mohla vést úvaha, že jednou to byla chyba obsluhy, podruhé se stala přírodní katastrofa a potřetí může nastat chyba materiálu. Princip předběžné opatrnosti u nás není zrovna populární. Faktem v každém případě je, že tak silné protijaderné hnutí jako v západní Evropě u nás nikdy nevzniklo. Platí ale také, že tam ta tradice sahá do 70. nebo 80. let minulého století.

Napadá mě také, zda to není tím, že česká společnost je poměrně konzervativní, a že tady má takový ten klasický, těžký a velký, až bych řekl budovatelský průmysl, velkou tradici…

I to určitě nějakou roli hraje. Na druhou stranu: Německo je průmyslová země, postavená do značné míry na tradičním průmyslu. Přesto se tam o té věci uvažuje úplně jinak.

Jak byste tu věc vysvětlil člověku, který se o téma až tak nezajímá, pracuje třeba na malém městě ve školní jídelně, dělá na úřadě v malé obci nebo je prodavač v místním obchodě? Podle mé zkušenosti bude jeho uvažování praktické – bude ho hlavně zajímat, jak se to projeví v jeho peněžence, na jeho nákladech za elektřinu…

A o tom se právě teď vede klíčová debata, pokud jde o dostavbu Dukovan. Ministerstvo průmyslu argumentuje, že se právě díky tomuto projektu podaří udržet cenu elektřiny nízko. To je tvrzení, které vychází z předpokladů, které jsou hodně optimistické. Cena elektřiny bude záviset na tom, jak ten projekt bude ve finále drahý a také jakou návratnost bude požadovat investor. V případě Dukovan ministerstvo předpokládá, že se podaří dosáhnout investičních nákladů 4,5 až 5 tisíc eur za kilowatt. V porovnání s jinými projekty je to skutečně hodně optimistické.

Uvedu nějaké příklady rozestavěných jaderných elektráren. Britská elektrárna Hinkley Point, tam už to vychází na 8 tisíc eur za kilowatt. A to je cena bez finančních nákladů. Vůbec u té částky nehraje roli, jak levné peníze se podaří sehnat a kolik na projektu vydělá investor. Ta částka ministerstva průmyslu je ale ještě nižší, než za kolik teď staví ruský Rosatom v Maďarsku nebo v Turecku. Je to tak optimistický odhad, že vlastně nevím, z jakého porovnání vychází. 

Odhad možná pracuje s tím, že jak projektů bude víc, tak s přibývajícími zkušenostmi cena půjde vždy dolů. Mohlo by to tak být, až na to, že to tak v konkrétních případech zatím nefunguje. První projekt reaktoru EPR ve Finsku se prodražil zhruba stejně jako druhý ve Francii, ani třetí projekt v Británii není levnější. Možná český propočet vychází z toho, že všechno půjde dobře. Tak to ale většinou nebývá.

Možná český propočet vychází z toho, že všechno půjde dobře. Tak to ale většinou nebývá.

Co znamená, že „všechno půjde dobře“?

Obecně platí, že jaderné projekty trpí tím, že se prodlužují. Je to složitý technický projekt. A třeba se nepodaří vybetonovat základy tak, aby byly bez trhlin. Například. Anebo může při manipulaci spadnout tlaková nádoba reaktoru, jako se to stalo v Bělorusku. Její náhrada je velmi nákladná. Zmíněné reaktory ve Finsku a ve Francii už měly oba zhruba deset let běžet. A přitom pořád není jasné, kdy budou spuštěny. A jsou za tím technické problémy, které se u projektů takového typu často vyskytují.

S tím určitě souvisí cena. Existují data k tomu, jak se s každým rokem navíc zvyšuje? 

Existují. U toho francouzského i finského projektu se postupem doby cena zvýšila na víc než trojnásobek původního předpokladu. V USA to bylo podobné. Tam se investoři jeden projekt rozhodli ukončit, druhý se staví dál, ale s podstatně vyššími náklady. Firma Westinghouse, která byla hlavním dodavatelem obou projektů, kvůli jejich prodražení zbankrotovala. 

Také proto bude u nás zajímavé sledovat, kdo za co ponese odpovědnost. Pokud by stát i ČEZ trvaly na tom, že za případné opoždění ponese odpovědnost dodavatel, vítěz tendru, tak to bude hodně zajímavé. Právě tato podmínka poslala na kolena dva velké podniky jaderného průmyslu (vedle Westinghouse i francouzskou Arevu). A všichni ostatní budou hodně opatrní, než aby zkusili něco podobného.

Stavět se má v roce 2030, spustit by se nové Dukovany měly kolem roku 2037. Jaký datum je podle vás realistický a jaká v té době bude střízlivým odhadem spotřeba a cena elektřiny?

I šéfka jaderného dozoru (Dana Drábová) říká, že to vidí spíš na rok 2040. Já nemám tolik informací jako ona, tudíž ten odhad nemám důvod zpochybňovat. 

Pokud jde o naši spotřebu tou dobou, existují různé scénáře. Mimo jiné bude záležet na vývoji elektromobility a elektrifikace průmyslu. Pokud se budeme zbavovat uhlí, elektrifikaci se nevyhneme. Typicky třeba ocelárny už dneska uvažují o významném přechodu na elektropece. V každém případě jsou všechny ty scénáře růstové. Záležet bude ale také na vývoji v okolních zemích. A už teď je jasné, že cena elektřiny bude tou dobou poměrně dost skákat. Určitě nebude stabilní. 

Jak to?

Ve chvíli, kdy poběží obrovské výkony obnovitelných zdrojů, ve chvíli, kdy poběží větrné a solární elektrárny, elektřina bude levná, nebo dokonce zadarmo. Ve chvíli, kdy výkon těchto zdrojů bude malý nebo žádný, cena elektřiny půjde nahoru. A pokud by nejely delší dobu, bude dokonce hodně drahá. Proto se teď hodně těžko odhaduje, jak to vyjde v průměru. 

Co nyní hraje významnější roli v cenotvorbě elektřiny, je cena povolenky za emise tuny oxidu uhličitého. Ještě před pěti lety se pohybovala okolo sedmi eur, nyní stojí víc než pětatřicet. Je to významný faktor v tvorbě ceny elektřiny. A teď, kdybychom porovnávali strategii Německa, tedy obnovitelné zdroje doplňované zemním plynem, a variantu naši, tedy rozvoj jádra, ale také doplňovaný, tak se to strašně těžko srovnává. Musíme si totiž uvědomit, že se bude odstavovat uhlí, a ten reaktor v Dukovanech ho nenahradí. Takže ani ten koncept rozvoje jádra se neobejde bez rozvoje dalších zdrojů.

Komplikace je v tom, že se obnovitelné zdroje s jádrem špatně doplňují. Obojí potřebuje doplnit flexibilním zdrojem, aktuálně zemním plynem.

A jaké procento předpokládané spotřeby elektřiny nově vybudovaný jaderný zdroj případně pokryje?

Pokud by začala fungovat dneska, tak tento reaktor pokryje v čisté spotřebě okolo patnácti procent spotřeby. Stejné množství elektřiny jsme přitom schopni vyrobit z nových obnovitelných zdrojů podstatně dříve. Kdybychom je začali dnes budovat, v roce 2030 by už mohly vyrobit srovnatelné množství elektřiny. Je to nejen levnější, ale také technicky oproti jádru jednodušší. Komplikace je ale v tom, že se obnovitelné zdroje s jádrem špatně doplňují. Obojí potřebuje doplnit flexibilním zdrojem, aktuálně zemním plynem, který by měly časem nahradit takzvané zelené plyny. 

Co to přesně je?

Vodík nebo biometan, které budou vyráběny pomocí přebytků obnovitelné elektřiny. Mají sloužit pro její dlouhodobou akumulaci. A zároveň nahrazovat fosilní zemní plyn.

Jak je tedy možné, že se politická reprezentace pouští do něčeho, co bude trvat dlouho, bude to drahé a technologicky náročné, namísto toho, aby preferovala levnější, jednodušší a rychlejší variantu? 

Důležitý moment je nejspíš v tom, že jaderná elektrárna je stabilní zdroj. Těžko se představuje, že tady postavíme energetiku do značné míry na elektrárnách, které fungují jenom v čase, kdy je příznivé počasí. Bez ohledu na to, že v Německu obnovitelné zdroje závislé na počasí vyrábí třetinu elektřiny, a my jsme jen na třech procentech, ta jednoduchá úvaha, že jde o nespolehlivý zdroj, tam hraje velkou roli. 

Druhý zásadní moment, který podle mě hraje velkou roli, je představa, že jaderný blok bude znamenat významné zakázky pro český průmysl. Což je částečně pravda, minimálně u těch stavebních částí. Otázka ale je, nakolik by se to potvrdilo i u dodávek technologických celků. V tom je rozdíl, protože pokud jde o obnovitelné zdroje, nemáme tu silnou průmyslovou lobby, která by je prosazovala. 

Ponechám stranou, co napadne asi každého, tedy že to bude také zdroj potenciální obrovské korupce. Nakolik ale tomu všemu věříte čistě s ohledem na to, jak dlouho se tady staví jiné velké, avšak stále nepoměrně menší a jednodušší projekty? Anebo jinak: nejde některým aktérům daleko spíš o to stavět, a ne nutně dostavět? 

Tam to bude různé. Stavební firmě, která bude chtít zakázku na vybetonování základů, tak té jde o to, aby se začalo stavět. Zbytek ji moc nezajímá. Osobně ale nepodezírám stratégy ministerstva průmyslu, že pracují s předpokladem, že se projekt připraví a nedostaví.

Ve středu jde ten zákon ve sněmovně do třetího čtení, jak vás tak poslouchám, tak se to jeví vcelku jasně: stavět se bude.

Tak to vůbec nemusí být. Je tam několik pozměňovacích návrhů, které pracují se zastropovanou výkupní cenou elektřiny. Ať to bude stavět kdokoli, vrátí se mu investice díky tomu, že bude mít danou minimální cenu elektřiny. Celou dobu se mluví o tom, že ta cena bude nízká a že na tom tedy vydělá spotřebitel. Ovšem to vychází z propočtů, o kterých jsem mluvil, tedy že se to podaří postavit levně. 

No, a nyní v tom zákoně zastropovaná výkupní cena není a ČEZ se jí také silně brání. A pokud by se jí podařilo prosadit, bude to výrazný limit. Protože tam, kde k modelu minimálních cen pro jadernou elektrárnu přistoupili (Velká Británie nebo Turecko), došli při podpisu smluv zhruba ke dvojnásobku odhadu, se kterým dnes pracuje ministr průmyslu. Záleží na spoustě faktorů, ale nikdo nepůjde do ztrátového projektu.

Takže podle všech vašich poznatků? Začne se stavět, nebo ne?

Jeden jaderný tendr už byl zrušený – na výstavbu nových bloků v Temelíně. V tomto případě bude rozhodující konečné uspořádání vztahů mezi ČEZ a státem. ČEZ je přece jen firma, která chce vydělávat. Největší neznámá je, zda ČEZ celý projekt po přípravné fázi neprodá státu, což mu současná smlouva umožňuje. Osobně si to ale moc neumím představit. Každopádně bych s odhadem vývoje počkal na podmínky tendru a na nabídky uchazečů, kteří se do něj přihlásí.

Evropa byla v lednu jen krůček od masivního blackoutu. V budoucnu bude situace stále napjatější

Čeká nás prudké brzdění, na které nebudeme připraveni. Zelenou politickou ideologií si lžeme do kapsy

SDÍLET
sinfin.digital