Rozšíření jaderné elektrárny Dukovany je největším politickým tématem nejbližší budoucnosti. A taky řádně nejistým. Kolik to bude stát? Co z toho kdo bude mít? A začne se vůbec stavět? O tom všem mluvíme s expertem na energetiku působícím v Hnutí Duha Karlem Polaneckým.
Čím si vysvětlujete, že se všechny strany napříč sněmovnou shodují na tom, že bychom měli stavět další bloky jaderné elektrárny v Dukovanech?
Podle mého názoru je to tím, že v českých politických kruzích panuje přesvědčení, že výstavba Temelína v 90. letech minulého století byl úspěch. Trochu se zapomnělo na to, jak se celý projekt protahoval a zdražoval. Druhý důležitý faktor spočívá podle mého názoru v přesvědčení, že nový jaderný blok téměř bezvýhradně podporuje veřejnost. Faktem je, že jaderná energetika má v ČR vyšší podporu, než odpovídá evropskému průměru, současně ale platí, že ta podpora není bezvýhradná.
Zarážející na tom je, že podobným způsobem politické strany neprosazují i obnovitelné zdroje, neboť ty veřejnost podle průzkumů podporuje ještě víc než jadernou energetiku. Pokud jde ale o politickou reprezentaci, tak nejspíš působí přesvědčivě, že nové jaderné bloky znamenají velké zdroje. U nás se na rozdíl třeba od Německa neprosadila úvaha, že lze velké zdroje nahradit větším množstvím malých. Tedy že energetický mix lze postavit na kombinaci, jejíž hlavní součástí jsou obnovitelné zdroje a flexibilní plynové elektrárny.
Přitom v Německu je to dneska naprostý mainstream. Tam, pokud jde o možnosti jak nahradit uhlí, vůbec nepracují s jadernou variantou. Tento přístup zdůvodňují tím, že jim to prostě nevychází. A to finančně, ani časově. Problém s jádrem spočívá kromě toho, že jsou nové bloky drahé, také v tom, že výstavba je časově a technicky extrémně náročná.
Nejde to také trochu na vrub těch, kteří tu dostavbu kritizují? Kde spatřujete příčinu toho, že v této veřejné debatě tahají za kratší konec?
Určitě je to tak, že u nás neexistuje ani zdaleka tak silné protijaderné hnutí jako třeba v již zmíněném Německu. Jednou z příčin je asi to, že jsme obecně dost technooptimistický národ. Druhá podstatná příčina spočívá v jisté laxnosti. A té já úplně nerozumím. Když německá společnost sledovala fukušimskou havárii, tak to s ní hýbalo. Ta katastrofa skutečně v Německu otočila politický vývoj. Zatímco u nás převážil takový ten postoj, „tady nemáme moře, tsunami nám nehrozí, tady se to stát nemůže“.
K odlišnému postoji by mohla vést úvaha, že jednou to byla chyba obsluhy, podruhé se stala přírodní katastrofa a potřetí může nastat chyba materiálu. Princip předběžné opatrnosti u nás není zrovna populární. Faktem v každém případě je, že tak silné protijaderné hnutí jako v západní Evropě u nás nikdy nevzniklo. Platí ale také, že tam ta tradice sahá do 70. nebo 80. let minulého století.
Napadá mě také, zda to není tím, že česká společnost je poměrně konzervativní, a že tady má takový ten klasický, těžký a velký, až bych řekl budovatelský průmysl, velkou tradici…
I to určitě nějakou roli hraje. Na druhou stranu: Německo je průmyslová země, postavená do značné míry na tradičním průmyslu. Přesto se tam o té věci uvažuje úplně jinak.
Jak byste tu věc vysvětlil člověku, který se o téma až tak nezajímá, pracuje třeba na malém městě ve školní jídelně, dělá na úřadě v malé obci nebo je prodavač v místním obchodě? Podle mé zkušenosti bude jeho uvažování praktické – bude ho hlavně zajímat, jak se to projeví v jeho peněžence, na jeho nákladech za elektřinu…
A o tom se právě teď vede klíčová debata, pokud jde o dostavbu Dukovan. Ministerstvo průmyslu argumentuje, že se právě díky tomuto projektu podaří udržet cenu elektřiny nízko. To je tvrzení, které vychází z předpokladů, které jsou hodně optimistické. Cena elektřiny bude záviset na tom, jak ten projekt bude ve finále drahý a také jakou návratnost bude požadovat investor. V případě Dukovan ministerstvo předpokládá, že se podaří dosáhnout investičních nákladů 4,5 až 5 tisíc eur za kilowatt. V porovnání s jinými projekty je to skutečně hodně optimistické.
Uvedu nějaké příklady rozestavěných jaderných elektráren. Britská elektrárna Hinkley Point, tam už to vychází na 8 tisíc eur za kilowatt. A to je cena bez finančních nákladů. Vůbec u té částky nehraje roli, jak levné peníze se podaří sehnat a kolik na projektu vydělá investor. Ta částka ministerstva průmyslu je ale ještě nižší, než za kolik teď staví ruský Rosatom v Maďarsku nebo v Turecku. Je to tak optimistický odhad, že vlastně nevím, z jakého porovnání vychází.
Odhad možná pracuje s tím, že jak projektů bude víc, tak s přibývajícími zkušenostmi cena půjde vždy dolů. Mohlo by to tak být, až na to, že to tak v konkrétních případech zatím nefunguje. První projekt reaktoru EPR ve Finsku se prodražil zhruba stejně jako druhý ve Francii, ani třetí projekt v Británii není levnější. Možná český propočet vychází z toho, že všechno půjde dobře. Tak to ale většinou nebývá.
Možná český propočet vychází z toho, že všechno půjde dobře. Tak to ale většinou nebývá.
