Ač měl být místopředseda Rady ČT Jiří Šlégr ověřovatelem zápisu, z jednání odešel těsně před tím, než se radní dostali k bodu různé. Nejspíš nechtěl čelit zvídavým otázkám ke své účasti na narozeninové párty teplického kmotra Petra Bendy. Ta také nakonec přišla, radní Zdeněk Šarapatka se ho otázal, zda z kauzy vyvodí osobní odpovědnost. Věc vyzněla do ztracena, na rozdíl od iniciativy Hany Lipovské, která chce znát přesnou strukturu pozvánek předsedů všech parlamentních stran do profilových publicistických pořadů ČT.
Středeční jednání kontrolního orgánu veřejnoprávní televize proběhlo relativně v klidu. Výjimku tvořilo několik momentů, na kterých by šlo opět ilustrovat počínání nové většiny v Radě ČT směrem k managementu televize. Jednoduše řečeno je zde patrná snaha otravovat řediteli ČT Petru Dvořákovi a jeho lidem život a dávat jim najevo, že se musí mít permanentně na pozoru i ve věcech zdánlivě irelevantních. Pozoruhodná byla také debata radních o tom, zda a případně jak má Rada ČT zveřejňovat stížnosti diváků. Expředseda René Kühn navrhoval usnesení, dle kterého by Rada ČT postupovala podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím, většina jeho kolegů to ale odmítla.
Přesně opačně se postavila k návrhu Hany Lipovské, která požaduje informace o tom, jak Česká televize zve předsedy a další zástupce parlamentních stran do svých profilových zpravodajských a publicistických pořadů. „V létě vznikla s ředitelem zpravodajství Zdeňkem Šámalem dohoda o provedení semináře. V říjnu jsem to připomínala. Nakonec se nic neuskutečnilo kvůli tomu, že to nebylo přijato usnesením, nyní ho tedy navrhuju k hlasování,“ vysvětlila Lipovská svým kolegům. Zdůraznila přitom, že chce znát počet pozvání, počet přijatých a počet odmítnutých pozvání, a to ve všech profilových pořadech.
„Kladu důraz na odmítnutá pozvání,“ dodala s tím, že ji zajímá, zda někteří politici nejsou zváni vůbec, anebo zda se v určitých pořadech neobjevují kvůli tomu, že pozvánky permanentně odmítají. Dvořák na její iniciativu reagoval poznámkou, že není tak úplně jednoduché podobné informace radním poskytnout. „Pokud někdo odmítne přijít do vysílání, je potřeba vědět proč. Časově se mu to nehodilo? Nechtěl přijít do debaty? Nevyhovovalo mu téma? Je to složitá, komplexní a striktně interní tematika,“ uvedl generální ředitel ČT. A lze si skutečně představit, že mnohdy může jít třeba o rodinné nebo vyloženě intimní informace. Proč by měla ČT někde zveřejňovat, že jí někdo odmítl účast v debatě kvůli milence nebo narozeninám syna?
Jakkoli lze tedy iniciativě Lipovské rozumět, je třeba upozornit, že se pouští na hodně tenký led. Hlavně jde z její strany ale opět o mírně šikanózní návrh. Všechny podstatné informace týkající se skladby hostů radní dostávají v pravidelných intervalech od vedení zpravodajství, řada z nich je také součástí výročních zpráv. Pokud se podíváte třeba do té za rok 2019, zjistíte například, že Andrej Babiš měl v Událostech celkem 2449 výstupů, Miloš Zeman 1179, Jan Hamáček 786 a Vojtěch Filip 247. Za další: na první dobrou lze odhadnout, kam Lipovská míří. Ostatně třeba Tomio Okamura a jeho nový parťák – bývalý sociální demokrat – Jaroslav Foldyna si na ČT stěžovali před časem ve sněmovně během pravidelných úterních tiskových konferencí – jež konec konců ČT24 vysílá skoro vždy on-line.
A je fakt, že Okamura třeba v Otázkách Václava Moravce nebyl hodně dlouho. Možná nikdy. Jenomže Kodex ČT neříká vůbec nic o předsedech politických stran. Píše se tam toto: „Časový prostor, který je dán jednotlivým politickým stranám a hnutím, musí být ve svém celku vyvážený. Vyváženost se posuzuje zejména podle váhy jednotlivých politických stran v demokratické společnosti odvozené především z výsledků voleb do hlavních orgánů zastupitelské demokracie.“ A do OVM jsou zváni jiní zástupci SPD, Moravec tudíž nic neporušuje. Celá věc je ale složitější, než abychom ji mohli shodit ze stolu s tím, že Lipovská jde na ruku ideově spřízněným politickým kruhům (včera byla s Janou Bobošíkovou mimochodem za Milošem Zemanem na Hradě).
Počet výstupů ve vysílání ČT je dlouhodobě kritizován snad zástupci všech politických stran. Vždy se někdo cítí poškozen. Jenomže férový přístup nikdy nezjistíte na základě statistických dat, tady totiž nejde pouze o to, aby dostal každý v závislosti na jeho relevanci a síle stejný prostor. Nejen že musí být odstupňován dle toho, jak velkou část voličů kdo zastupuje, hlavně by měl být ale kvalitativně srovnatelný. Jinak řečeno: pokud dostanete desetiminutový prostor v 6:00 ráno, není to totéž, jako když ho dostanete v prime timu v 19:30. Každých těch deset minut má jinou váhu, neboť během nich sedí u televize nesrovnatelný počet diváků. A něco jiného je mluvit v neděli po poledni u Václava Moravce, něco jiného ve čtvrtek po poledni na ČT24.
A pak jsou tu ještě subtilnější problémy, o kterých nemůže jakákoli statistika ani vzdáleně nic říct. Jsou to nuance, pokud jich je ale hodně a mají setrvalý charakter, mohou na veřejnost působit. Zná to každý. Jsou lidé, se kterými je radost vést polemiku, a pak jiní, se kterými to prostě nejde. Takže jednomu stále skáčete do řeči, jiného necháte v klidu mluvit dlouhé minuty. Jeden je podmanivý, druhý zralý leda tak na pohlavek. Někdy jde jen o mimiku, o náznak úsměvu, lehkou vstřícnost, úctu nebo pokoru, o celkové nastavení a způsob, jak přistupujete k druhému. A vždycky také o kontext, pokud někdo mele blbosti, je prostě normální ho zastavit. Což se třeba zmíněnému Okamurovi stává celkem často: ať se ho zeptáte na cokoli, pokaždé skončí u migrantů a „nepřizpůsobivých“.
