Stát na periferiích nestíhá. Nakonec si snad budeme muset koupit i vlastní tanky, říká Kolář

 FOTO: Info.cz

Vratislav Dostál

28. 08. 2020 • 12:00
Jan Kolář je starostou severočeského města Krásná Lípa. V rozhovoru pro INFO.CZ, který vznikl jako součást reportážního seriálu Česká jízda, popisuje realitu života v obci odlehlé od zbytku republiky, anebo to, jak bytí v dějinami těžce zkoušeném městečku ovlivňují sociálně vyloučené lokality.

Jak se vám starostuje v městečku, které je téměř na hranicích, odlehlé od zbytku republiky, a kde žije okolo tří a půl tisíc obyvatel?

Práce je to velmi pěkná, pestrá a výsledky jsou vidět. Takže, abych odpověděl na otázku, starostuje se mi dobře. Ale je potřeba říct, že Krásná Lípa měla před druhou světovou válkou přes osm tisíc obyvatel a byla významným průmyslovým centrem regionu se zaměřením především na textilní výrobu. Po válce bylo obrovské množství lidí odsunuto, což mělo dalekosáhlé důsledky. Postupně padly desítky chalup a domů, přišli noví osídlenci, někdy spíše dobrodruzi.

Pak čtyřicet let komunistického centrálně plánovaného hospodaření se prohluboval obrovský vnitřní dluh na městské infrastruktuře. Ten výchozí stav nebyl úplně ideální. Navíc po listopadové revoluci 1989 tady došlo k ohromnému úpadku, postupně začal krachovat textilní průmysl, který byl hlavním nosičem zaměstnanosti. Záhy jsme se začali dostávat – pokud jde o nezaměstnanost – na čísla třeba okolo dvaadvaceti procent. Navíc všichni víme, že i skladba obyvatelstva je tady problematická. 

V jakém smyslu slova?

V tom smyslu, že obecně dochází ke stárnutí obyvatelstva, vylidňování periférií, a pak tady samozřejmě máme zvýšený počet nepřizpůsobivých, čímž nemyslím jenom Romy. Obecně lze říct, že pokud jde o různé ekonomické anebo sociologické ukazatele, Ústecký kraj na tom není dobře. Ilustrovat to lze třeba na počtu exekucí. Zkrátka je faktem, že výchozí stav tady nebyl zrovna ideální. Nicméně v roce 1994, kdy se vedení radnice v Krásné Lípě ujalo naše sdružení nezávislých kandidátů, jsme začali postupně připravovat rozvojové programy, už tehdy bylo totiž jasné, že budeme mít zřejmě k dispozici významné prostředky z Evropské unie.

Tenkrát to bylo ještě z předvstupních rozvojových programů. Dnes jsme na tom ostatně podobně; také víme, že bychom mohli v dalším plánovacím období EU získat zajímavé peníze určené především na postižené regiony. Peníze, které by měly nějakým způsobem snížit rozdíly mezi státy a mezi regiony uvnitř těchto států. Jsme v podobné situaci v tom ohledu, že musíme začít připravovat projekty pro nastávající období, abychom je mohli – pokud je samozřejmě získáme – efektivně utratit. A pokud se ohlédnu za tím, co se nám doposud podařilo, tak je za tím především dlouhodobá kontinuita ve vedení města a systematická práce, kdy jsme peníze z prodeje majetku tzv. neprojídali, ale používali ke spolufinancování dotovaných projektů a zhodnocovali náš majetek.

Když jsme si před časem dělali malou inventuru, dopracovali jsme se k tomu, že se nám podařilo získat z veřejných zdrojů celkem 800 milionů, myslím, že dnes se již blížíme miliardě. Většina z nich šla na pokrytí infrastruktury města. Část těch peněz ale byla použita třeba také na rekvalifikační a sociální programy, ostatně žijeme v prostředí, kde podstatnou část obyvatel tvoří Romové. Je to v našem regionu dlouhodobý problém, proto se snažíme i v tomto dělat něco pozitivního.

Kromě toho jsme plynofikovali, máme novou kanalizaci, čističku odpadních vod, máme sběrný dvůr, novou požární zbrojnici, máme postavené dva domy s pečovatelskou službou s dotací, bytový dům opět s dotací. Kompletně zrekonstruované náměstí, kulturní dům, fotbalový areál, Dům Českého Švýcarska. Takže to základní pro život ve městě naší velikosti, tu základní infrastrukturu máme vybudovanou. Zmodernizovali jsme také obě mateřské školy, školu máme zateplenou, mámě sportovní areál, školní jídelnu.

Bojovali jsme a ještě bojujeme s tím, že tady podnikavci skupovali zanedbané nebo zdevastované domy, a provozovali to, čemu se říká obchod s chudobou. Takových objektů je tady relativně dost. V celém regionu Šluknovska je to velký problém.

V čem spočívá největší rozdíl, pokud jde o to, jak město vypadalo v polovině 90. let minulého století, a tím, jak vypadá dnes?

Máme dva letecké snímky centra města, jeden asi tak z roku 1996, druhý cca z předloňska. Na první pohled je to úplně o něčem jiném. V prvním případě vidíte město, které je šedé, zničené fasády, vybydlené, zanedbané a poškozené domy. Spousta proluk. Ostatně dodnes bojujeme s naším bytovým fondem, který byl dlouhodobě podfinancován. No a pak, na druhém snímku, vidíte současnost. Je neporovnatelná.

Kolik máte aktuálně městských bytů?

Většinu jsme privatizovali, skoro všechny původně městské byty jsou dnes družstevní nebo privátní. A ukazuje se, že to bylo dobře. Z velké části je to vše zásluha mého předchůdce, Zbyňka Linharta, který je dnes senátorem za okres Děčín. A to neříkám kvůli tomu, abych ho propagoval. Prostě je schopný ekonom, rozuměl dotacím, byl předvídavý a dokázal se v nových věcech dobře zorientovat. Díky němu jsme zkrátka dokázali čerpat dotace už v čase, kdy jiní ještě stále přešlapovali na místě.

Mimořádně nás posunul projekt, který jsme nazvali Krásná Lípa – Centrum Českého Švýcarska. Tehdy nebylo České Švýcarsko nic, začali jsme tu značku budovat navzdory tomu, že jsme jeho východní okraj. Šlo o pět sdružených projektů, ze kterých jsme vybudovali základ přerodu města. Navíc jsme aktivně podpořili založení Národního parku České Švýcarsko, který letos slaví dvacáté narozeniny. Cítili jsme v atraktivním přírodním prostředí velkou šanci.

Takže byste řekl, že dnes žijete převážně z turismu?

To se asi říci nedá, ale cestovní ruch je stále podstatnějším segmentem místní ekonomiky. A také jsme k tomu po celou dobu směřovali. Ostatně textilní průmysl, který sem historicky patřil, se sem už v původním rozsahu nevrátí. Museli jsme si tudíž položit otázku, kudy se vydat dál. A pokud vezmeme v potaz, že tady máme velice zajímavé okolí, a to i z hlediska geomorfologie, je tady Českosaské Švýcarsko – hranici mezi Českou republikou a Německem v terénu nepoznáte, máme v dosahu Lužické a Žitavské hory, tudíž pěkné kopce. K tomu zajímavou saskou Horní Lužici s řadou památek a atraktivit. Tedy širokou nabídku různých možností pro rodinnou turistiku, seniory, ale i zajímavé horské terény pro ty výkonnější. Vše v dosahu.

Dnes se ukazuje, že to bylo správné rozhodnutí, vidíme to na návštěvnosti, třeba v Domě Českého Švýcarska setrvale stoupá. Doložit to lze také na rostoucím počtu ubytovacích zařízení. Za několik posledních let jsme na našem správním území zdvojnásobili lůžkovou kapacitu. Přišli noví investoři. To je pozoruhodná věc: veřejné investice, které nejsou na první pohled vždycky vidět, jsou to například ty různé trubky pod zemí, ale taky hodně zeleně ve městě, byly v jistém ohledu důležitým předpokladem k tomu, aby tady začali investovat soukromí investoři. Podpořeno upraveným veřejným prostorem, čistotou a rozumnou propagací regionu, nejen našeho města.

Jak byste mi odpověděl na otázku, co vaše město nejvíc trápí? Dopoledne jsem si prošel centrum, a co mne zaujalo, že tady snad každých deset sekund projede kamion…

To je dočasné, je tady teď v sousedství objížďka, proto jezdí všichni přes nás. Není to běžný stav. Ale i tak máme v územním plánu přichystaný obchvat Krásné Lípy. I normálně tady samozřejmě nějaký provoz nákladní dopravy je, teď je to ale extrém. Osobně jsem spíše čekal, že mi řeknete, že máme pěkný střed města, ale pokud člověk vyrazí kousek dál, tak to je přece občas ještě nehezké. Bojovali jsme a ještě bojujeme s tím, že tady podnikavci skupovali zanedbané nebo zdevastované domy, a provozovali to, čemu se říká obchod s chudobou. Takových objektů je tady relativně dost. V celém regionu Šluknovska je to velký problém.

To znamená ubytovny?

Nejde o klasické ubytovny, spíš o domy. Třeba o pseudobyty v budově bývalé školy. Každá místní část tady kdysi měla svoji školu. Takže jde o bývalé učebny, které jsou jen třeba pofidérně přepažené. Jde taky o polorozbořené a zanedbané domy. Je to žalostné. Snažíme se s tím něco dělat, tu a tam se to objeví také v médiích, centrální politici občas přijedou, vyfotí se a řeknou, jak se s tím musí něco udělat a odjedou zpět do Prahy. Pravda je ale taková, že nám s tím nikdo nijak nepomohl, tento byznys funguje dál. Tzv. bezdoplatkové zóny jsou jen dílčím řešením.

Jinými slovy mi říkáte, že – pokud jde o centrální politiku – nikdo se o vás nezajímá.

Ke své práci dělám ještě předsedu Sdružení pro rozvoj Šluknovska. Sdružujeme osmnáct obcí celého Šluknovska, tedy Šluknovského výběžku. Celá tato oblast je nějakým způsobem problematická. Je geomorfologicky oddělená od zbytku země, ze tří stran je potom kompletně obklopena Německem. Vede sem jediné zastaralé elektrické vedení vysokého napětí, už ze šedesátých let. Nemáme alternativu. Jakákoliv závada, vichřice a je problém.

Navíc kapacitně jsme již na hraně a to limituje zásadně další rozvoj průmyslu. V zásadě sem vedou jen dvě slušné hlavní komunikace, které nás spojují s vnitrozemím, jedna státní a jedna krajská. Jsme tudíž relativně odstřižení, třeba v zimě, když napadne hodně sněhu a je kalamita, někdy je problém se sem dostat. Ne že by to bylo nějak dramatické, ale ve chvíli, kdy třeba nemáme v dosahu funkční nemocnici, to problém prostě je.

Někdy v nadsázce říkáme, že si snad budeme nakonec muset koupit i tanky, stíhačku a postarat se o vlastní obranu – stát prostě nějak na perifériích nestíhá.

Kam to máte do nemocnice nejblíže?

Do České Lípy, anebo do Děčína.

A pokud někdo bydlí až na hranici…

No tak je to radost, protože jenom k nám jede čtyřicet minut. Ještě donedávna byla nemocnice v Rumburku, ta je ale v kolapsu. Pokud byste byl třeba z Dolní Poustevny, jedete půl hodiny do Rumburku, pak ještě minimálně hodinu do Děčína nebo 45 minut do České Lípy. Což je peklo. S něčím zlomeným, s manželkou k porodu nebo se starými rodiči na vyšetření či malý zákrok – to fakt nechcete! Veřejnou dopravou celodenní výlet, takže bez auta velký trabl!

Co s tím?

Už čtyři roky bojujeme. Nemocnici v Rumburku kdysi koupilo město, postupně se ale zadlužila, nechci to téma ani otevírat. Je to složité. V každém případě nás je tady osmnáct obcí, 55 tisíc obyvatel. A jsme bez nemocnice. A platíme stejné zdravotní pojištění jako jiný každý občan. Ve větších městech mají lidé i na výběr. My jen zdravotní turistiku. A nikoho to moc nezajímá. Proto jsme se rozhodli s kolegy vystupovat společně.

V danou chvíli se nám povedlo dotlačit Ústecký kraj k tomu, že ten špitál, který je v likvidaci, koupil. Uvědomujeme si, že je to nesystémové, že kraj takovou povinnost nemá, ale kdo jiný pomůže? Snad se blýská na lepší časy, problém ale bude nabrat nové doktory a další personál, takřka všichni už jsou dávno jinde. Těch témat, která společně jako Sdružení pro rozvoj Šluknovska řešíme, je ale více.

Jaká jsou další?

Teď před půl rokem jsme odvrátili to, co se dlouhodobě děje a opakuje v různých podobách: podstav policistů se řeší redukcí počtu obvodních oddělení – říká se tomu nenápadně optimalizace. Já tomu říkám, že se rozebírají „na náhradní díly“. Zruší se oddělení, zbývajícími policisty doplní oddělení jinde. Čelili jsme argumentům, že policii vlastně v místě nepotřebujeme, že v případě potřeby dojedou a některým obcím hrozilo, že by nejbližší stanici měly v Rumburku.

Takže tam nejenže nesmíte dostat infarkt, protože to máte do nemocnice víc než hodinu cesty, ale pokud vás bude „mydlit“ soused, nedovoláte se ani rychlé pomoci u policie. Rozjeli jsme proto protiakci, udělal se nějaký humbuk, plán spočívající ve stahování policie z regionu se podařilo zvrátit. To samé pošty. Každou chvilku se v nějaké obci zruší. Někdy v nadsázce říkáme, že si snad budeme nakonec muset koupit i tanky, stíhačku a postarat se o vlastní obranu – stát prostě nějak na perifériích nestíhá.

Co veřejná doprava?

Pokud jde o krajské autobusy, je to velmi dobré. Nám se vždycky říkalo Náhorní Karabach, máme komunisty řízený kraj, komunistického hejtmana, je to hrůza, když si člověk uvědomí, jací lidé tu někdy rozhodují. Kraj je v dlouhodobém úpadku – čísla jsou jasná, to není politika. Chybí vize, projekty, aktivní přístup. Veřejná doprava je ale pořád vcelku slušná. Jezdí sem nejen autobusy, ale i vlaky. Sice chtěli zrušit jediný rychlíkový spoj z Kolína, kterým jste přijel, ale podařilo se nám ho nakonec zachránit.

Když už jste se toho dotkl, sledujete velkou politiku?

No, okrajově, nechci se tím, s prominutím, zasírat. Máme tam ale kolegu senátora Zbyňka Linharta, a ten mi vždycky řekne, jak se věci mají, co se tam vaří. Veselé to zrovna nebývá. Když to zjednoduším, stačí mi číst týdeník, bez denních zpráv v osm přežiji.

Koukal jsem se na výsledky parlamentních voleb, hnutí ANO u vás mělo v roce 2017 skoro 38 procent…

No, bohužel. Lidem to nevyčítám, svobodná volba, těžko se rozhodovat, koho volit. Těch zklamání bylo mnoho. Teď je čeká to samé.

Co na to říkáte?

Řeknu vám to takto. My jsme trochu atypické městečko. Když se řešil Milion chvilek pro demokracii, jejich organizátoři z regionu se na nás obrátili, zda by mohli uspořádat akci na náměstí. Ostatně máme tady lavičku Václava Havla, na kterou jsme se složili město a několik podnikatelů. Máme tam dlouhá léta tradiční setkání, pravidelně sem jezdil starosta sousední Doubice, bývalý novinář Martin Schulz. Vždycky tam měl slavnostní řeč. Bohužel nedávno zemřel. Naše školy z regionu se zapojily do projektu Paměť národa, oslovují pamětníky a točí medailonky.

Takže jsme tady trochu taková „opoziční“ buňka, ale na malých obcích se politika moc nehraje. Tady se řeší věci pro denní život. Vystoupíme třeba na akci Milionu chvilek, jednou za rok si něco řekneme u lavičky Václava Havla. A to je všechno, jinak ale musíme pracovat v realitě. V zastupitelstvu máme ostatně také komunisty.

Jsou to takové hrany, nesmíte si směrem k většině úplně uškodit, věci zbytečně hrotit. Já si ale myslím, že tady lidé vědí, co děláme a že to oceňují. Lidi rozlišují politiku, a tu práci. Tady to o ideologii moc není. No a pak je tady to téma týkající se práce s Romy. To vám extra body také nepřinese. U majority je to někdy jednoduchá zkratka: „Vy zase děláte věci pro cikány, to je zbytečný, dělejte radši pro nás.“

Jak tomu čelíte?

Je to složitý. Jsme přesvědčeni, že kdybychom nedělali nic, bylo by hůř. A zároveň, že to ale nejsme my, kdo ovlivňuje to základní nastavení. Systémově to je tak, že nejsme ti, kdo to nastavuje, kdo může třeba ovlivnit jejich motivaci k práci. Přitom my to tady už třeba vidíme, další krize se blíží, už se to projevuje. Pokud se celostátní nezaměstnanost blíží ke čtyřem procentům, Krásná Lípa ji má už na úrovni sedmi a půl procenta, Šluknov je na devíti procentech. Jako někdejší tajemník úřadu přitom pamatuji nezaměstnanost na třiadvaceti procentech. Teď máme třeba přibližně 150 lidí bez práce, tehdy jich bylo třeba i 350.

Republika si tu hodně vzala, teď by to měla systematicky vracet zpět. Zatím se to děje jen pomalu. A možná je chyba, že si o to neumíme důrazně říct!

A pokud jde o Romy, vidíte na té vaší práci s nimi nějaký pokrok?

Nechci zevšeobecňovat, ani ty problémy zmenšovat. Moje žena učí v naší škole, vím tedy, jaký to má pozitivní dopad, pokud ty děti jsou schopny jít po škole do komunitního centra, které jsme tady zřídili. Udělají tam s nimi úkoly, stráví s nimi nějak smysluplně odpoledne. Protože svým způsobem to nejhorší, co ty děti čeká, je návrat domů. Je to smutný to takto říct. Tím neříkám, že tam není rodičovská láska, ty rodiče jim ale nedají potřebný servis, který jsme my svým dětem zvyklí poskytovat. Jak jsme my nastavení, vychovaní, vzdělání dětí po generace chápeme jako rodinnou prioritu. To ale v těchto rodinách často takto nefunguje.

Máme takový trojúhelník, který tvoří škola – komunitní centrum – technické služby. Sám jsem to kdysi v technických službách nastavoval, máme tam šestnáct kmenových zaměstnanců, na které jsme navazovali lidi z úřadu práce, často bez vzdělání, bez pracovních návyků. Zaměstnáváme často Romy, pracoval jsem tam s nimi, sázeli jsme stromy, městskou zeleň, zametali ulice, starali jsme se o veřejný prostor. Je to pro ně často nová zkušenost, a jejich děti to vidí: táta jde ráno do práce a peníze si vydělává, neposílají mu je ze sociálky na poštu za nic. A abych se k tomu vrátil: znám jednotlivé osoby, rodiny, které šanci využily a snaží se integrovat, ale nevím, zda je to hodně nebo málo.

Máme tady několik takových příběhů, udělali jsme s nimi rekvalifikace. Dřív měli na krku exekuce, desítky exekucí, dluhy u města a tak. Dnes jich je šest v trvalém pracovním poměru na technických službách, osvědčili se, řeší své závazky, chopili se nové šance. Anebo: školník ve škole je Rom. Je to nějaké poselství do komunity. Ti kluci mají zaměstnanecké smlouvy, ráno musí do práce. Vidím konkrétní rodiny, kde to má nějaké pozitivní dopady. Anebo správce fotbalového areálu, taky Rom. To jsou pozitivní signály do jejich komunity. Peníze za práci. Pozor, tu je již druhá generace dětí, která vidí své rodiče nepracovat! Pozitivní také je, že dlouhodobě tady také klesá kriminalita.

A když byly nepokoje v Rumburku nebo ve Varnsdorfu v roce 2011, k nám se to nepřelilo. Podle mě je za tím ta dlouhodobá práce. V době, kdy tam stáli na náměstích těžkooděnci, tak my jsme tady měli Den Českého Švýcarska, kde nám tito romští kluci dělali pořadatelskou službu. Myslím si tedy, že to nějaký smysl má. A pak to musíte nějak hrát směrem k většině, trpělivě vysvětlovat, vyvažovat, protože – jak jsem už řekl – levné body nám to nepřinese. Populisté to řeší jinak. Na druhou stranu, ráno napadne sníh, lidé jedou do práce a vidí, jak se už zametají ulice, uklízí přechody, oranžové vesty jsou dobře vidět. No a kdo to asi tak dělá?

Pokud jde o mládež obecně, jak to tady mají se sportovním vyžitím? Je tady třeba fotbalový oddíl?

Je tady celá řada spolků, dobrá komunita. Máme dvě fotbalová hřiště, tréninkové a na zápasy. Jako všude, i u nás bojují oddíly s nedostatkem dětí. Ty šikovné si navíc hned stahují z velkých oddílů v okolí. Máme tenisové kurty, nafukovací halu s tenisovými kurty, zápasníky, basket, dobrá atletika je v blízkém Rumburku.

Pak musím zmínit naši základní školu. Je myslím perfektně vybavená. Samozřejmě i tam do nějaké míry ale bojujeme s tím, že máme vcelku velký podíl Romů. A my dva si tady můžeme stokrát říct, že se nám to nelíbí, ale rozhodují rodiče. Ředitelka mi ukáže fotku první třídy, a pak tu samou o pět let později. V té první je třeba pět Romů, v té páté je jich ale třeba už devět nebo dvanáct, postupně k nim několik dětí propadlo. Zároveň ale někam zmizelo několik „bílých“ dětí.

Někteří rodiče si prostě řeknou, a promiňte, že to říkám takto na rovinu, že nechtějí mít svého syna vedle kluka, který smrdí, nebo který má vši, to je realita, anebo vedle kluka, který neumí používat toaletu, to je taky realita, naděláno vedle záchodu, protože ty děti doma nemají třeba splachovací záchod. Říkám to politicky nekorektně, ale je potřeba to jasně a srozumitelně popsat. Ten rodič prostě usoudí, že své dítě v takovém prostředí nenechá. A dá ho jinam. Pokud sám dojíždí za prací, prostě ho ráno vezme sebou.

Poměr těch dětí se pak mění na ne úplně únosnou míru. A teď si řeknete, co s tím máme dělat? No, a pak přišli aktivní rodiče s tím, že bychom mohli zkusit alternativní výukovou větev. A najednou k nám lidé odjinud začali vozit své děti. Ukázalo se, že je to způsob, jak naši školu udržet a dále rozvíjet. A pak sem přijela ombudsmanka Hana Šabatová, která z nás udělala málem darebáky, kteří segregují. Hodně mě to mrzelo. Přitom my tu alternativní výuku nabízíme i Romům. Oni to ale odmítají, vyžaduje to totiž větší zapojení rodičů. 

A jak je to tady s prací? Je jí tady dost, anebo lidé dojíždějí do okolních větších měst?

Textilní průmysl je víceméně pryč. Hodně lidí jezdí do zahraničí: zdravotní sestry, sociální pracovnice. Totéž kuchaři nebo číšníci. A já se jim nedivím, mají tam trojnásobný plat. A jak jsme se toho už dotkli, udržte tady lidi, když mizí veřejné služby, střední školy se slučují nebo tzv. optimalizují. Chcete dát dceru na zdravotní školu. No jo, ale má to význam, když se v Rumburku ruší nemocnice a nebude kde učit praxi? No nedáte ji tam. Nezbývá, než aby šla na střední školu do Jablonce, do Liberce nebo do Děčína. Mladý člověk tudíž ochutná velké město, a už se nevrátí. Samozřejmě si ho tam navíc odchytí firmy, pokud jde o ty zdravotní sestry, tamní špitál. Ta holka se sem samozřejmě těžko vrátí. Podobně v jiných oborech.

Co tedy děláte, aby vaše město nestárlo?

Musíme zachovat veřejné služby, školství, zdravotnictví. Musíme udržet podmínky, případně je zlepšovat. Pokud přijdeme o všechny schopné lidi, může to tady být hodně výbušné. Je to vidět na sociální situaci, na exekucích, znova musím zmínit zdravotnictví. Zkuste sem přivést nějakého doktora, anebo zubaře. I kdyby se nám podařilo postavit tu nemocnici na nohy, kdo sem půjde?

A pokud by i někdo šel, ihned si musí položit otázku: „A co tady bude dělat manželka? A co děti?“ Je to komplexní problém a stát to zatím neřeší, nepomáhá. Letos se povedla neuvěřitelná věc. Sehnali jsme dva mladé zubaře. Vybudovali jsme ordinaci, dali jim byty. V okrese Děčín je asi dvaadvacet zubařů, sedmnáct v důchodovém věku. Časovaná bomba. Pro přibližně sto tisíc obyvatel…

A pokud jde o stárnutí populace, jak se staráte o penzisty? Máte sociální byty, domovy důchodců?

Je tady opravený domov důchodců – krajský, pak provozujeme dva naše domy s pečovatelskou službou. Je to 64 bytů, kde lidé normálně žijí, a pokud potřebují nějakou pomoc, asistenci, mají po ruce pečovatelskou službu. Máme to ošetřené. Na druhou stranu se ukazuje, že zájemci přibývají. Pokud se nám uvolní byt, sejde se nám šestnáct nebo i dvacet žádostí. To se bude muset do budoucna řešit. Pracujeme na studii pro další domy.

Vidíte nějakou naději, řešení?

Nechci, aby to vyznělo celé negativně, dramaticky nebo zoufale. Žije se tady dobře, ale ujíždí nám vlak… Sever Čech byl po válce doslova vydrancován, surovinově i lidsky. Každý Čech by si měl povinně projet hnědouhelnou pánví od Ústí nad Labem až po Sokolov. Navázaný energetický, chemický a těžký strojírenský průmysl. Zdevastovaná krajina, zničené životní prostředí, poznamenané složení obyvatelstva. To není harmonická projížďka malebnou jižní Moravou, Pošumavím nebo Podkrkonoším! Republika si tu hodně vzala, teď by to měla systematicky vracet zpět. Zatím se to děje jen pomalu. A možná je chyba, že si o to neumíme důrazně říct!

SDÍLET