Věcov: Žije se tady dobře. Hodně lidí z měst by dle zájmu o pozemky a chalupy asi měnilo

Vratislav Dostál

11. 09. 2020 • 07:00
Jak se žije lidem v malých obcích? Jak to tam je s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni místní alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi hledám přímo v regionech. V rámci letního a podzimního seriálu INFO.CZ jsem se po jižní Moravě, Pardubickém a Ústeckém kraji vypravil tentokrát na Vysočinu, do obce Věcov.

Žádná sjezdovka mezi vinicemi, až na několik pomníčků a smírčích kamenů žádná pamětihodnost. Najdete zde sice několik penzionů, ale třeba hospoda, ta tady zkrachovala. Tak jako skoro všude na venkově, i tady musíte za prací dojíždět. Není zde prakticky nic, co by mohlo budit mediální zájem. Téměř nulová kriminalita i nezaměstnanost, žádné sociálně patologické jevy. Zkrátka nic skandálního. Zdánlivě obyčejný život, jehož hodnota nicméně spočívá v kultivaci a uchování toho, co vám zanechali předci. Pro člověka, který se neobejde bez městského shonu, kaváren a také mnohdy sebestředného kulturního provozu, natož bez skoro vždy nesmyslných kulturních válek na sociálních sítích, nejspíš nuda.

Česká jízda

Politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál a jeho letní roadtrip po českých vesnicích a malých městech. Jak se lidem mimo centrum skutečně žije? Co jim chybí a co je těší? A zajímá je vůbec velká politika?

Lidé tu mají jiné starosti. Ale také radosti, tak jako jinde i tady obec žije sice neokázalým, avšak bohatým spolkovým životem. A nejen to, Věcov situovaný na východním okraji Žďárských vrchů se dokonce může pochlubit postupným nárůstem obyvatel. Jak vidno, ne každý touží po městském shonu, víska složená z několika osad (mateřská obec Věcov, dále pak Míchov, Jimramovské Pavlovice, Roženecké Paseky, Koníkov, Odranec), ve které trvale žije okolo sedmi set obyvatel, láká nejen chalupáře, ale také lidi, kteří se zde míní trvale usadit. „Když jsem v roce 1998 nastupoval, bylo tady 650 obyvatel s věkovým průměrem 44 let. Teď je nás asi 701, věkový průměr máme cca 42 let,“ řekl mi starosta Zdeněk Vraspír.

Recept je na to podle něj celkem prostý. Obec připravuje pozemky, jejichž cenu drží hluboko pod cenou tržní, pro novou zástavbu. Sám jsem jich několik viděl. Jsou zasíťované, mají příjezdovou cestu. Zbývá domky naprojektovat a postavit. Bez toho, aby zde lidé měli vše hlavní, co k životu potřebují, by ale obci nejspíš nebyla vstřícnost k nově příchozím nic platná. Stačím tudíž řeč k tomu hlavnímu, k dostupnosti služeb, pracovním příležitostem, volnočasovým aktivitám. Záhy mimo jiné zjišťuji, že tak jako jinde, i tady tvoří těžiště spolkového života obce dobrovolní hasiči a místní svaz žen.

Je pozoruhodné, o jak hluboce zakořeněnou tradici se – pokud jde o hasiče – jedná. V každé místní části disponují nejen hasičskou zbrojnicí, ale také přilehlou klubovnou. Ty suplují zkrachovalou hospodu. V každé osadě je také menší hřiště na fotbálek. Ve Věcově tenisový kurt a fotbalové hřiště s předepsanými rozměry. „U všech hřišť je i zázemí. V každé osadě je také dětské hřiště, nebo dětský koutek. Největší vyžití pro děti tady organizuje místní Svaz žen Věcov. Dělají různé akce, od jara do podzimu. Pouštění draků, uspávání Broučků, výprava za posledním vlkem, rozloučení s prázdninami, diskotéka, rozsvěcování vánočního stromečku, pořádají i různé tematické zájezdy,“ vysvětluje starosta.

Obec je podporuje nejen materiálně, ale také finančně. „Pak jsou tady kromě hasičů taky myslivci, včelaři, zahrádkáři, sportovci. Je tady i tělovýchovná jednota, ta provozovala lyžařský vlek. Poslední roky, kdy bylo málo sněhu, to je ale mimo provoz. Zatím se tady uměle nezasněžuje, tak ani výhled není optimistický. Máme zde i několik velmi úspěšných sportovců,“ dodává starosta. Jeho slova mi potvrzuje také paní Kadeřávková. S manželem se v obci usadili v roce 1992, provozují zde farmu s penzionem, ona je také od posledních komunálních voleb členkou zastupitelstva. A přiznává, že ji to baví.

A jaké byly jejich začátky v obci? „Měli jsme 25 hektarů a trabanta,“ říká mi její manžel s úsměvem na tváři. „Tchán tady měl předtím záhumenkové hospodářství a sušil asi hektar luk,“ pokračuje. To pak postupně začali rozšiřovat. „Od družstva jsme získali 25 hektarů, které patří k našemu gruntu, a postupně jsme to rozšiřovali až na současných 111 hektarů zemědělské půdy. Ale nedovedete si představit, jak to vypadá, když začne s hospodařením chemik z Prahy a porodní asistentka…“ Dneska mají 200 ovcí, pro které musí každý rok vypěstovat krmení. „Děláme ale taky obilí. Jsme ekologická farma, to obilí pak prodáváme dál, dalším subjektům.“

Záhy se dostaneme k zemědělským dotacím. Pan Kadeřávek vzpomíná, kterak ze začátku 90. let nebyly ani zdaleka tak masivní. „Poměrně slušné ale byly na stavby, takže jsme mohli postavit ovčín,“ říká. Ptám se ho tedy, jak je to s dotacemi dneska. Jde přece o velké téma, už jenom proto, že se často přetřásá v souvislosti s Andrejem Babišem. „Žijeme hlavně z dotací,“ vysvětlují mi Kadeřávkovi. „A z ubytování. V roce 1996 jsme koupili jednu chalupu ve vesnici, od té doby ji pronajímáme. Pak máme penzion, celkem devět apartmánů ve dvou budovách. Je to jeden z významných příjmů pro naši farmu.“

Kromě toho prodávají jehňata na maso. Vlna, ta se prodat nedá, dávají ji tedy za odvoz. Prodávají také obilí a seno. Jejich vlastní produkce přitom pokrývá tak čtvrtinu nákladů. Zbytek jsou zmíněné dotace. „Jinak řečeno: z vlastní produkce bychom se vůbec neuživili, nešlo by to dělat,“ zdůrazňuje pan Kadeřávek. A jeho žena dodává: „Někdo nám to závidí, nikdo ale nechápe, že pokud nebudou dotace, nebude udržovaná krajina. A nebude část průmyslu. Kromě hnojiva nebo osiva zemědělci nakupují také stroje. Traktory, kombajny a další. Pokud by nebyly dotace do zemědělství, tyto podniky půjdou do háje. Pro lidi to je nepochopitelný, ale je to tak nastavený.“

Ptám se tady, jak je vlastně ve vesnici před lety přijali místní starousedlíci. „Dobře,“ reaguje paní Kadeřávková. Jedním dechem ale dodá, že se nepovažují za úplně typické místní obyvatele. „Jsme věřící, moc nechodíme do hospody, manžel je varhaník, zpíváme ve sboru, chodíme cvičit. Ale s lidmi vycházíme dobře. Nemáme rádi napětí, nemáme rádi konflikty.“ Zajímá mě, kolik mají zaměstnanců, obstarat všechno kolem tak velkého hospodářství nemůže být přece zrovna nic jednoduchého. „Máme jednoho zaměstnance a dělá s námi také syn. Dělají vše, co je potřeba. Hlavně se ale stará o stroje. Máme tři traktory, sekačky, obraceče sena, baličku na senáž. Pak třeba pluh, secí stroj, kombajn. Jsme komplet vybavení.“

Vesnice tady držela hodně pohromadě. Dneska si jde každý po svém. Jako dítě jsem zažila konec války a řeknu vám, že dneska nevím, jak bychom obstáli.

Paní Prosecká

Tak jako jinde, opatrně se vyptávám na politiku. Paní Kadeřávková přiznává, podobně jako předtím starosta, že sice sledují zprávy, ale že se o velkou politiku zase tak moc nezajímají. A z čeho o ní čerpají informace? „Zprávy na ČT 1. A pak Seznam, mám tam e-mail. Čtu Reflex, odebírám ho. Ale střídám to, čtu ještě Meduňku a Českého bratra (církevní tisk, pozn. red.). Mě to zajímá. Teď je to trochu v háji s politickým vedením státu,“ rozpovídá se přece jen paní Kadeřávková. A co tím myslí? „Prezident, Babiš…,“ praví stručně. Opáčím, že Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, byť jen s necelými dvaadvaceti procenty, také u nich v obci poslední parlamentní volby vyhrálo.

„Já to nechápu. A nechápu ani pana Zemana. Že by lidi byli tak nevšímaví, že ho volili podruhé? Že by neviděli to špatný? Anebo to nechtěli vidět? Pro mě je to neuchopitelný.“ Netuším proč, musím se ale také zeptat, zda někdy litovali toho, že se dali na farmaření. „Někdy ano,“ bere si slovo pan Kadeřávek, „podnikání je náročné i vztahově.“ A co třeba dovolená, byli na ní za těch osmadvacet let? „Byli, ale většinou na nějaké kratší. Třeba na čtyři dny. Byli jsme i v zahraničí. Vždycky tak jednou za pět let,“ říká. A jeho žena mi vysvětlí, že i ona potřebuje mít aspoň někdy pocit, že žije.

„Manžel jezdil hodně na motorce, jezdil taky na varhanní kurzy. Já jsem byla spíš doma, teď ale jezdím zpívat a cvičit. My jsme ale netypičtí vesničané. A kdybychom byli typičtí, tak vás sem dovnitř nepustíme.“ Na úplný závěr se ptám, zda se za těch skoro třicet let život v obci zlepšil. „To teda nevím,“ reaguje paní Kadeřávková. Její muž nicméně s jistou opatrností v hlase dodá, že to dneska asi přece jen lepší bude. Od Kadeřávků mířím za místní pamětnicí, paní Prosecká v obci žije dvaašedesát let, její časový záběr může vhodně doplnit vzpomínky a postřehy Kadeřávků.

„Žiju tady od roku 1958. Nastoupila jsem sem do školy, celý život jsem tady učila. Chválím si to, rodiče byli bezvadný, děti byly bezvadný. Byla to jiná doba. Všichni byli skromní, s rodiči se dalo na všem domluvit. Dneska je to jiné. Děti mají všechno, dneska bych už učit nechtěla.“ Slyším od ní na chlup to samé, co mi před několika týdny řekl starousedlík jihomoravských Němčiček: dříve byla obec soudržnější, lidé k sobě měli blíže. „Vesnice tady držela hodně pohromadě. Dneska si jde každý po svém. Jako dítě jsem zažila konec války a řeknu vám, že dneska nevím, jak bychom obstáli.“

Zajímá mě, co tím přesně myslí? „V době II. světové války chodili Němci do vesnice, chodili po domech, a lidem brali přebytek: maso, sádlo… Prostě to posbírali. My měli starostu, který měl dva syny. A když přijeli Němci, paní starostová jim udělala kafe, aby je zdržela. A ti kluci, ti se vypravili do vesnice, jeden na horní, druhý na dolní konec. Běželi, každému řekli, že tady jsou Němci. Takže každý poschovával, co měl. Tehdy se třeba i prasata načerno zabíjela. A teď si představte, že by to bylo dneska. No, to by nebylo, jeden druhého by udal.“

Nedá mi to a ptám se na únor 1948. Velké trable tady komunisti lidem dělali především v souvislosti se zakládáním jednotného zemědělského družstva. Podle paní Prosecké fungovalo sice celkem dobře, avšak problémy s ním byly obrovské. „Hospodáři, kteří hospodařili dobře, do družstva nechtěli jít. A to bylo doslova násilí. Zažila jsem to doma. K nám taky přišel pohlavár z KSČ a řekl tatínkovi, že musí okamžitě do družstva. Nechtěl. Mého manžela zase tahali do strany, taky nechtěl. Řekli mu, ať nepočítá s tím, že dostane kluka do školy. Kluk pak udělal zemědělku, ale nemohl dělat v oboru, protože jeho táta nebyl v KSČ.“

Sama sice učit mohla, ústrků ale ani ona ušetřena nebyla. „Přišel inspektor a řekl mi, soudružko, odebíráte Rudé právo? Říkám, že ne, že je napsané na manžela. Řekla jsem mu, nezlobte se, on mi to dá přečíst. Smála jsem se tehdy, směju se i dneska. Zjišťovali, zda chodím do kostela, co dělá manžel a podobně,“ vzpomíná. Tážu se i na srpen 1968. Ten prožila doma, na mateřské. „Tehdy se mi akorát narodila dcera, 3. srpna. Toho 21. to bylo hodně krušný. Letadla lítala nízko nad vesnicí. Bylo to šílený a krutý. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Jsou to špatný vzpomínky. Po mateřské jsem ale šla zase učit. Všechno bylo nadiktovaný, člověk musel dělat, co bylo potřeba.“

Ani k polistopadové etapě nicméně není nekritická. Dotkne se toho, o čem jsme psali už v souvislosti s východočeským Přívratem. Lidem z malých obcí postupně mizí stát z očí. „Hodně věcí se na vesnici ruší. Byla tady třeba pošta. Jeden čas to dokonce vypadalo, že tady zavřou školu. A dojíždět jinam, to není jen tak. Zimy tady bývají dost krutý.“ Politiku dle svých slov sleduje, přiznává také, že ji to rozčiluje. „O některých z nich si říkám, že nejsou politici. Vadí mi třeba, jak se tam mluví. Nemá to žádnou kulturu. Někam vedete své děti a oni pak vidí v televizi toto,“ říká s tím, že to občas zajde tak daleko, že ji nezbude nic jiného než televizi vypnout.

Ani jí prý není Andrej Babiš sympatický. Ptám se také na prezidenta Miloše Zemana. „Nic se nestane, když vám nic neodpovím?,“ reaguje. Tím se můžeme vrátit k povídání se starostou, ani on nebyl, pokud jde o vysokou politiku, příliš sdělný, zato mi obšírně vykládal o tom, jak jeho obec bojuje s tím, aby lidem zajistila aspoň část služeb, na které tu byli roky zvyklí. Zmiňuji se mu o mé nedávné zkušenosti s Přívratem, kde obec provozuje hospodu i obchod. Ve Věcově hospoda sice zkrachovala, obchody tady ale mají dva. A jak starosta Vraspír přiznává, i tady je to za nemalého přispění obce.

Myslím, že se tady lidem žije dobře. Skoro nic jim nechybí, hodně lidí z měst by dle zájmu o pozemky a chalupy asi měnilo.

starosta Zdeněk Vraspír

„Máme tady dva, na oba jako obec přispíváme. Obchodu v místní části Roženecké Paseky jsme letos darovali asi šedesát tisíc. Chtěli jsme, aby se udržel. I ten druhý obchod přímo ve Věcově je už v mírné ztrátě. Pomáháme tak udržet veřejné služby v obci. Zajíždí k nám také mobilní prodejny pečiva a masa a uzenin,“ vysvětluje mi. Ptám se na školu, školku, doktora a dostupnost práce. „Je tady malotřídka, do pátého ročníku. Je v budově hned vedle obecního úřadu. Spadá pod ní také mateřská škola. Umístěna je jinde, v místní části Roženecké Paseky, v budově, kde je také obchod a kulturní sál se zázemím. Do mateřské školky chodí nyní okolo dvaceti dětí, do základní školy přes třicet dětí.“

V kulturáku se dělají hlavně svatby, oslavy narozenin, hasičské a obecní schůze, občas nějaký bazárek. „Kulturáků máme ale víc. Další je na Odranci, ten je největší. Tam se pořádají i divadla a různá představení, koncerty, zábavy,“ říká starosta s tím, že objekt využívají také mladí hasiči a mládež ke sportovnímu vyžití. Pokud jde o práci, skoro všichni dojíždí jinam. „Je tady jen zemědělské družstvo, tam je asi padesát zaměstnaných lidí. Nijak se ale dále nerozvíjí, žije bez výkyvů z minulé doby. To znamená, že lidé postupně odcházejí do penze, nových se moc nenabírá.“

V obci je také několik malých farem a penzionů. Pokud jde o spojení s okolním světem, rozhovoří se o autobusech. Železnice sem totiž nevede. „Autobusové spojení máme dobré. Kdysi jezdil z Dolní Rožínky do Svitav tzv. uraňák. Ten ale skončil, uran měl útlum. Nám se podařilo některé spoje na této lince obnovit a tím se křižují dvě linky v naší obci a dostupnost autobusového spojení je na dobré úrovni. Spojení s okolím je také dobré, některé linky si ale musíme platit. Jedná se hlavně o víkendy, svátky. Je to služba, i když třeba některé autobusy nejsou úplně vytížené.“

Domov důchodců sice nemají, obec ale před časem zakoupila jeden starší dům, ze kterého plánuje vybudovat šest bytů nejen pro seniory. Pokud jde o doktora nebo zubaře, Vraspír přiznává, že lidé musí dojíždět jinam. Nejbližší nemocnici pak mají v Novém městě na Moravě. Co v obci naopak nechybí, je automechanik, autodopravce, truhláři a tesaři, klempíři a pokrývačské firmy. „Je zde výrobna marcipánové hmoty, prodejce vyzrálého hovězího masa. Chybí tady kadeřník, obchod s průmyslovým zbožím, restaurace. Myslím, že se tady lidem žije dobře. Skoro nic jim nechybí, hodně lidí z měst by dle zájmu o pozemky a chalupy asi měnilo. Dnes má skoro každý auto a může si popojet, kam potřebuje,“ říká.

Na závěr se tedy musím zeptat, zda vůbec existuje něco, co je trápí. Odpověď starosty může být pro někoho možná překvapivá, jsou to totiž bleskové povodně. „Když přijde prudký déšť, je to problém. Voda vezme z polí půdu a zaplaví zahrady, sklepy, komunikace, návsi. Přitom jsou lokality, kde předtím voda nikdy netekla. Děláme kvůli tomu různá opatření, poldry, ochranné valy, rybníčky, které vodu zadrží. V místech, kde bylo loni sucho, letos bylo i 160 cm vody. Jsme v kopcovitém terénu, z toho máme strach,“ přiznává. Obec podle něj totiž příliš nedisponuje prostředky, aby uchránila majetky před touto rychlou a velkou vodou.

„Dále nás trápí byrokracie státní správy, například získat pozemek od státu, který je třeba pod místní komunikací, je reálně nemožné. V neposlední řadě nás trápí nízký rozpočet obce a málo prostředků na investice. Jsme zemědělská podhorská obec bez průmyslu a větších podniků. Daňová výtěžnost je velmi nízká oproti větším obcím či městům,“ vysvětluje Vraspír. A když se ho zeptáte, zda chce v práci starosty pokračovat i v příštím volebním období, odvětí, že po těch více než dvaceti letech v úřadě již cítí únavu. „Pro peníze se to na malé obci dělat nedá. Musíte tomu obětovat své soukromí, rodinu a hodně často i svůj volný čas. Takže uvidíme. Udělám si před volbami průzkum, zda mě občané chtějí či ne,“ uzavírá.

SDÍLET