Historie umí být, jak známo, pěkně ironická. Zatímco včera, 25. února, jsme si připomínali výročí komunistického převratu z roku 1948, jenž naši zemi vystavil nejen několikaleté hrůzovládě stalinistů, ale i následným letům sice „měkčí“, ne však méně odporné vlády pochopů Moskvy, včetně dusivých let normalizace, dnes, 26. února, si můžeme naopak připomenout jednu z nejradostnějších událostí českých a slovenských moderních dějin – podpis dohody o odsunu sovětských vojsk z území ČSSR z roku 1990.

Je skoro nepochopitelné, jak málo se o této smlouvě a o tomto datu píše, jak málo se připomíná, pro dějiny i současnost naší republiky je totiž naprosto zásadní. Snad je to tím, že od podpisu smlouvy uplynulo dlouhých jednatřicet let, i tím, že „dočasný pobyt sovětských vojsk na území ČSSR“ je už, zejména pro mladou generaci, čistě historickou, dávno zapomenutou záležitostí, která pro ni nic neznamená, snad také tím, že jsme až příliš pohlceni hektickou současností, čímž zdaleka nemyslím jenom koronavirou pandemii a její zdrcující dopady na prakticky všechny aspekty našeho života.

Na přelomu let 1989 a 1990, kdy se rodila demokratická česká a slovenská společnost, přitom byla přítomnost sovětských jednotek na našem území faktorem, jenž mohl budoucnost země výrazně ovlivnit. V Moskvě sice vládl v duchu politiky „přestavby a informovanosti“ Michail Sergejevič Gorbačov, jenž se, zčásti donucen mezinárodněpolitickými okolnostmi, zčásti na základě vývoje v samotném SSSR i na základě vlastního přesvědčení, rozhodl akceptovat faktický pád tzv. sovětského bloku a s tím i „evropského komunismu“, jeho vnitropolitická pozice však byla mnohem křehčí, než jak se tehdy drtivé většině zahraničních pozorovatelů a odborníků jevila. Neostalinističtí konzervativci se nakonec odhodlali k protigorbačovskému pokusu o státní převrat až v srpnu 1991, ve skutečnosti se ale podobnými úvahami zabývali již mnohem dříve. Historie se, jak známo, nehraje na žádná „kdyby“, ale přesto platí, že kdyby akci proti „Gorbymu“ zahájili o rok a půl dříve (což se za určitých okolností mohlo klidně stát) a kdyby ji nezpackali tak jako viceprezident Gennadij Janajev, ministr obrany Dmitrij Jazov, ministr vnitra Boris Pugo a další v létě v jednadevadesátém (což se za určitých okolností mohlo rovněž stát), mohlo se nejen v Sovětském svazu udát v roce 1990 leccos.

Michail Gorbačov a Václav Havel
Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital