Z nacismu ani z komunismu jsme se nepoučili, chováme se pořád stejně, říká Jiří Padevět

Jan Januš

31. 10. 2020 • 06:00
Československo se před 82 lety ocitlo v nevyhlášené válce prakticky se všemi svými sousedy. Jak se poměrně dobře ví, s nacistickým Německem, ale rovněž, jak už se ví méně, s Polskem a Maďarskem. Při bojích během Krvavého podzimu 1938, jak se nazývá i nejnovější průvodce spisovatele, badatele a nakladatele Jiřího Padevěta, padlo jen při obraně Československa 170 až 190 lidí a všechny civilní oběti ani dodnes neznáme. Ve stejnou dobu se obdivovaná první republika proměnila v tu druhou, v mnohém antisemitskou a antidemokratickou.

Traumata spojená s mnichovskou konferencí, jednáním „o nás bez nás“, odstoupením Sudet a marnou mobilizací pak vyvrcholila právě výčitkami svědomí, způsobenými většinovým chováním vůči uprchlíkům i Židům. K tomu a mnohému dalšímu jsme se dostali právě při velkém rozhovoru s Jiřím Padevětem pro Magazín I, jehož říjnové číslo včera vyšlo a z něhož je i následující ukázka. V běžném prodeji časopis nenajdete, předplatit si ho můžete tady.

„Rok 1938 byl bezesporu jedním z nejtraumatičtějších roků, jaké během dvacátého století obyvatelé Československa prožili,“ píšete v úvodu svého nového průvodce Krvavý podzim 1938. Co ta traumata vyvolalo?

Hlavně mnichovská dohoda, o které jsme slýchávali, že nás spojenci zradili. Je to pravda jen částečně, Velká Británie s námi neměla žádnou spojeneckou smlouvu. U Francie tomu bylo jinak, ale aniž bych jednání mocností jakkoliv omlouval, měli bychom vystoupit z české kotliny, podívat se na Francii a Británii a jejich obrovské ztráty v první světové válce a uvědomit si, že mezi roky 1918 a 1938 bylo pouhých 20 let. Veškeré lidské i hmotné ztráty velmocí byly ve společnosti stále velmi živé…

Obsah říjnového Magazínu I

… patrně tam byla zasažena každá rodina.

Přesně tak, některé i mnohonásobně. A žádný britský ani francouzský politik válku nechtěl kvůli svým občanům. My bychom se asi nezachovali jinak. Ale to trauma možná vychází také z odmítnutí hrdinství. Československý stát v té době opakovaně povolal mnoho mužů do zbraně a všichni, kteří narukovali, byli odhodláni svou vlast bránit. Materiálně byli poměrně slušně vybaveni, morálně ještě více. A těmto mužům na základě mnichovské dohody československá reprezentace, jejich lídři, řekla: Běžte domů, my už o to vaše hrdinství nestojíme. Tento zlom přinesl mezi vojáky či policisty jednak řadu sebevražd, jednak znechucení. To zklamání pak vybublalo během druhé republiky, kdy se stát významně změnil a fungoval úplně jinak než během první republiky. 

A s tím je spojené další trauma, chování vůči uprchlíkům. Uprchlíci z pohraničí byli v podstatě nechtění. Začali zabírat pracovní místa lidem ve vnitrozemí, nebylo pro ně ubytování, a tak přespávali v provizorních podmínkách v sokolovnách, biografech či táborech a samozřejmě stáli peníze. Od státu dostávali velmi malou rentu a místní na ně někdy psali anonymní udání, že za ty peníze chodí do hospody, pijí tam alkohol a pak obtěžují místní děvčata. Animozita vůči někomu, kdo přišel zvenku, je asi psychologicky pochopitelná, ale byla tam. A to mluvím o situaci Češi vůči Čechům, ale v případě Židů z pohraničí to bylo daleko horší. Ty od záboru území, tedy od 1. října 1938, buď končili v provizorních nacistických koncentračních táborech, nebo byli vyháněni do vnitrozemí. A velmi často šli s kufry a dětmi, třeba z Karlových Varů nebo z jiných míst, k nové hranici a tam byli zastaveni československými bezpečnostními orgány a mnohdy i několik dnů museli tábořit v lese, bez přístřeší, bez jídla. Ani jedna strana je nechtěla zpátky. 

Nejmasivněji to probíhalo na Slovensku, kde místní režim vyhnal bratislavské Židy na území, o kterém předpokládal, že bude po vídeňské arbitráži podstoupeno Maďarsku. To byly tábory v řádu stovek lidí. I toto zakládá určité trauma, o němž nemluvíme, ale někde vzadu máme, že jsme se tehdy nedokázali a ani moc nechtěli postarat o ty postižené.

Československo bylo na podzim 1938 ohrožené prakticky ze všech stran. Nejen z té německé, jak poměrně dobře víme, ale rovněž z polské a maďarské. Jak to? A proč jsme na to v naší kolektivní paměti zapomněli?

Souvisí to mimo jiné s dlouhodobým komunistickým znásilňováním a lhaním o historii. Polsko a Maďarsko byly v rámci sovětského bloku naši spojenci, členové RVHP, Varšavské smlouvy a dalších podobných organizací. Nemohli jsme vůči nim vystupovat. Naopak Německo, samozřejmě to Západní, bylo naším úhlavním nepřítelem. Osmatřicátý, Freikorps a německé útoky na Československo jsme si tak neustále připomínali. 

Jiří Padevět

Maďarské a polské útoky probíhaly s menší intenzitou, incidentů nebylo tolik, ale i tam padli lidé na obou stranách. V obou případech pak proti Československu útočili jak příslušníci pravidelné armády, tak různých polovojenských organizací, kteří sice působili v civilu, ale většinou byli vyzbrojeni a cvičeni armádou nebo tajnými službami. Na Podkarpatské Rusi pak polské a maďarské oddíly dokonce spolupracovaly. 

Československo mělo kolem sebe pouze jednoho spojence, Rumunsko, ale společná hranice na úplném východě republiky byla velmi krátká a vojensky neznamenala v podstatě nic. Všude okolo, obzvláště po anšlusu Rakouska, byli nepřátelé. A když se podíváte na mapu tehdejšího Československa, tak to území bylo naprosto nehájitelné. A hájit jej vojensky po záboru by bylo už zcela absurdní.

Celý rozhovor najdete v říjnovém čísle magazínu I. V běžném prodeji ho neseženete, předplatit si ho můžete tady.

SDÍLET