Zemřel Milan Kundera (1929–2023), po Josefu Škvoreckém (1924–2012) druhý český poválečný autor, který udělal „díru do světa“ a který byl na rozdíl od toho prvního ne snad lepší spisovatel, ale určitě „světovější“ autor ve smyslu globální proslulosti (i jisté kontroverznosti z časů mládí). Teď už jsou, myslím, a snad jsem na někoho nezapomněl, mrtví všichni velcí autoři, režiséři, herci a vůbec kumštýři, na jejichž dílech jsme zhovadilé husákovsko-jakešovsko-klusákovské normalizační éře navzdory vyrůstali. Je mi hodně smutno, ale zároveň vím, že odchod ve čtyřiadevadesáti letech není žádnou tragédií, a navíc tu s námi zůstává Kunderovo dílo.
Tenhle rychlý „nekrolog svého druhu“ nechce a ani nemůže být výčtem životních osudů Milana Kundery ani připomenutím a interpretací jeho celého díla. Jde spíš o osobní vzpomínky, jakkoli jsem se s ním, na rozdíl od výše zmíněného Josefa Škvoreckého, nikdy nesetkal, natož abych s ním strávil dlouhý čas u intimní večeře (během níž „Dannyho“ zdvořilost a laskavost překonala všechny moje představitelné sny). Milana Kunderu jsem zkrátka „poznal“ jen jako autora, a proto o něm budu tak i psát.
