Blízký východ určoval běh světa. Proč o svůj význam přišel, se dozvíte v Magazínu I

Erik Siegl

15. 11. 2020 • 06:00
ANALÝZA ERIKA SIEGLA | Region nazývaný Evropany od 19. století Blízký východ po většinu známé historie zásadně ovlivňoval světovládu snad více než kterýkoliv jiný. Nejdříve jako epicentrum vzniku starověkých říší, které vytvořily první písmo, města, armády a státní správu. Je také kolébkou tří velkých monoteistických náboženství, z nichž dvě – křesťanství a islám – dodnes dominují světu. Pokud bychom tedy měli vybrat jeden region jako historické epicentrum světovlády, hlasoval bych osobně pro Blízký východ. Co se ale stalo později? Celou analýzu, z níž je následující ukázka, najdete v říjnovém čísle magazínu I. V běžném prodeji ho neseženete, předplatit si ho můžete tady.

Jako strategická obchodní křižovatka mezi Evropou, Asií a Afrikou byl Blízký východ po staletí zdrojem bohatství a klíčem k nadvládě nad nám známou částí světa. Dlouho ho ovládali Římané a Byzantinci, krátce první arabští chalífové a po dlouhých pět staletí Osmané, jejichž moc sahala až na jižní Slovensko. Dokonce i tak malé městské státy jako Janov a Benátky se díky kontrole klíčových obchodních uzlů na Blízkém východě staly velmocemi tehdejšího světa. 

Obsah říjnového Magazínu I

Kolébka světovládců a nároky Osmanů

Tento region navíc ve středověku také v mnoha oborech dominoval světové vzdělanosti a udával trendy v matematice, lékařství a alchymii neboli chemii. Křižáci a poutníci z Evropy, kteří na konci 11. století dorazili do Svaté země, se leckdy udivovali nad jeho technickou vyspělostí, vzdělaností i luxusem života či úrovní hygieny jeho elit.

Rozkvět či zlatý věk arabské vzdělanosti čerpal z poznatků a dědictví antiky, které se na Blízkém východě nejdéle zachovalo a dále rozvíjelo ať už v architektuře, medicíně, matematice, nebo filozofii. Právě otevřenost a schopnost přejímání poznatků a vymožeností předchozích epoch a kultur přivedlo Blízký východ a arabský středověk na mnoha místech k rozkvětu. Výspou této civilizace a jedním z mostů poznání pro středověkou Evropu byl také córdobský chalífát v dnešním Španělsku. Po jeho dobytí křesťanskými panovníky se komunita sefardských Židů i část muslimů uchýlila před náboženskou perzekucí do Konstantinopolu, nového centra Osmanské říše.

Jako poslední z regionu si dlouho úspěšně činili nárok na světovládu Osmani. Náš lidový folklor je zobrazuje jako krvelačné divoké nájezdníky, kteří pustošili Evropu a unášeli krásné moravské panny. Osmanští sultáni byli dědicové přechozích impérií – Byzance a arabského chalífátu – se všemi jejich přednostmi a vadami. V období svého rozkvětu v 16. a 17. století Osmanská říše připomínala svou rozlohou, rozmanitostí a organizovaností vrcholné římské impérium, na jehož východní část v mnohém kulturně a civilizačně navazovala. Nový Pax Ottomanica přinesl po období výbojů stabilitu a mír jádru říše, jednotný trh napříč Blízkým východem a částí Evropy, spojený nejen dobrými komunikacemi a čilým obchodem, ale i zákony a výměnou poznatků a kulturních a technických vymožeností své doby. 

Celou analýzu najdete v říjnovém čísle magazínu I. V běžném prodeji ho neseženete, předplatit si ho můžete tady.

SDÍLET