Již tuto neděli rozhodnou francouzští voliči o tom, zda prezidentem republiky zůstane Emmanuel Macron, vůdce centristického hnutí Republika na pochodu, anebo se jím, respektive jí nově stane jeho vyzývatelka Marine Le Pen(ová), šéfka Národního sdružení, bývalé Národní fronty, označovaného za krajní nacionalistickou pravici. Zatímco před pěti lety Macron ve druhém kole Le Pen(ovou) porazil téměř drtivě, letos se čeká přece jen těsnější souboj. V předchozí části mini-seriálu INFO.CZ jsem psal o zakladateli a prvním prezidentovi páté republiky, generálu Charlesu de Gaulleovi. Dnes se proto podíváme na životní a politické osudy jeho nástupců – Georgese Pompidoua a Valéryho Giscarda d᾿Estaing.
První z de Gaulleových dědiců, Georges Jean Raymond Pompidou (1911–1974; v úřadu v letech 1969–1974), byl dlouho pokládán, než jej generál v „divokém roce“ 1968 zavrhl, za „nejoddanějšího z oddaných“. Pokud jde o Pompidouovu kariéru, již skutečnost, že coby kluk z rodiny venkovských kantorů ve středofrancouzském departmentu Cantal absolvoval prestižní École normale supérieure, na níž se již od časů Velké francouzské revoluce a od císaře Napoleona I. vzdělávali budoucí středoškolští a vysokoškolští profesoři, naznačoval, že je v něm víc, než kolik se zdálo, když ve třicátých letech učil na školách v Marseille a poté na pařížském Lyceu Jindřicha IV.
Za války proti Německu na jaře 1940 sloužil u pěchoty, poté se zapojil do hnutí odporu a v letech 1944–1946 už působil jako osobní tajemník de Gaullea, tehdy šéfa provizorní/prozatímní vlády. Odchod generála do ústranní v roce 1946 znamenal pro Pompidoua bezprostřední nepříjemnost; jako člověk svázaný s premiérem, třebaže nyní „na penzi“, se prakticky nemohl vrátit do školství ani na odpovídající post ve státní správě. Z potíží mu pomohli až Rothschildové, kteří mu nabídli vysoký manažerský post ve svém bankovním impériu a současně shovívavě tolerovali jeho stále častější diskrétní schůzky s de Gaullem a jeho lidmi.
Rok 1958 nepřinesl zlom „jen“ pro Francii, ale i pro Pompidoua. Generál a jeho věrní se vrátili k moci včetně Pompidoua, třebaže zpočátku působil „pouze“ jako de Gaulleův neoficiální poradce, mezi jehož hlavní úkoly patřila příprava nové ústavy, plán na hospodářský rozvoj země a navázání kontaktů s alžírskými vzbouřenci proti pařížské vládě. Oficiálně vstoupil Pompidou do politiky až na jaře 1962, když po vynucené rezignaci prvního premiéra páté republiky Michela Debrého (1959–1962) nastoupil na jeho místo. Jednalo se o bezprecedentní záležitost, neboť neměl takřka žádné politické zkušenosti, a navíc nebyl členem Národního shromáždění. Bouře, která propukla, a na jejímž počátku bylo vyslovení nedůvěry Pompidouově vládě, ale nakonec skončila vítězstvím gaullistů. Poté, co de Gaulle rozpustil parlament, vyhrála jeho strana volby a Pompidou byl potvrzen jako premiér, tentokrát již s bezpečnou většinou v parlamentu.
V životě páté republiky se jednalo o klíčový okamžik. De Gaulle premiérovi stále více důvěřoval a ten mu oplácel věrnými službami. Za prvé se stal skutečným „architektem“ gaullistické strany, jež sice měnila poměrně často název, současně se ovšem stabilizovala a stávala se „akční armádou věrných“ jak vůči předsedovi vlády, tak vůči prezidentovi. Za fakt, že ovládl francouzskou politickou scénu, vděčil generál do značné míry právě Pompidouovi, stejně jako za to, že rychle se modernizující ekonomika „šlapala jako hodinky“, což významně přispívalo k růstu životní úrovně většiny občanů a k jejich spokojenosti s novým režimem.
Právě tehdy nicméně začalo v de Gaulleovi klíčit, zatím jen pozvolna a zcela nenápadně, „podezření“, zda „jeho“ Francouzi nevidí muže, který jim zajišťuje skvělý život, místo něj spíše v méně okázalém, ale efektivním Pompidouovi, což se odrazilo i ve vítězství premiéra ve volbách do Národního shromáždění v roce 1967, třebaže bylo těsnější, než se vzhledem k výše řečenému čekalo. Fakt, že roku 1965 musel generál „potupně“ podstoupit druhé kolo prezidentských voleb, jeho rostoucí nejistotu ohledně své politické budoucnosti a o tom, jak se bude vyvíjet jeho vztah s Pompidouem, vše zmíněné jen potvrdil.
