Hajlování zakázáno. V Hitlerově rodném domě bude sídlit policie

Marek Kerles

10. 06. 2020 • 11:55

Z Hitlerova rodného domu v rakouském Braunau má být po dlouhých dohadech historiků a politiků policejní stanice. Takové řešení údajně nejlépe zabrání tomu, aby se místo nestalo poutním místem neonacistů. I mezi samotnými Rakušany ale plánovaná přestavba vyvolává stále více otázek než odpovědí.

Rakousko trpí dlouhodobě rozpolceností v odpovědi na otázku, zda bylo Hitlerovým spojencem, či naopak obětí nacistů. A současná debata kolem Hitlerova rodného domu napovídá, že ani 75 let po konci války se s touto citlivou otázkou Rakousko ještě zcela nevypořádalo.

Adolf Hitler, považovaný za největšího masového vraha v dějinách, se v domě v Braunau narodil 20. dubna 1889, ovšem strávil v něm pouze kojenecký věk, pak se rodina přestěhovala. Historici se dodnes přou o to, zda pozdější nacistický vůdce přišel na svět přímo v budově, která stojí dodnes, nebo v již zbouraných přístavbách. Jedna věc je ale jistá.

Pokud by měl někdo hledat místo, které symbolizuje nacistické zrůdnosti, organizované Hitlerem, pak by se měl určitě vydat jinam než do Braunau. Ani sám Hitler později už svůj rodný dům nikdy nenavštívil, a to dokonce ani když městečkem po „anšlusu“ Rakouska projížděl.

A srazy neonacistů? Ano, jak potvrzují i místní obyvatelé, občas k domu v Braunau možná zabloudil někdo, kdo byl Hitlerovým obdivovatelem. O žádné hromadné nájezdy se ale nikdy nejednalo. Jestli se nějaká místa stala po válce cílem neonacistického turismu, pak to byl například Olympijský stadion v Berlíně, místo bývalého Hitlerova „Orlího hnízda“ v bavorských Alpách nebo dům, v němž bydlel v Mnichově. Na rozdíl od Braunau, kde Hitler strávil několik měsíců takzvaně „v peřinkách“, jsou totiž tato místa spojena už přímo s nacismem a přípravou na něj.

Jenže jak se zdá, pro Rakušany je právě Hitlerův rodný dům něčím tak bytostně symbolickým, že jim jeho existence dodnes nedá spát. Po válce sloužila budova, v roce 1955 vrácená původním vlastníkům, mimo jiné pro potřeby autoškoly, knihovny, naposledy pak také jako stacionář a dílna pro osoby se zdravotním postižením. Stát s tím ale nikdy nebyl spokojen, neustále se jednalo o tom, jak s domem naložit tak, aby Rakousko dostálo své povinnosti odstranit údajný nacistický symbol (nebo se tímto symbolem nějak vyrovnat) a zároveň vlastně nevytvořilo nový.

Síla jednoduchosti

V roce 1989, tedy v době stého výročí Hitlerova narození, nechal tehdejší starosta Braunau instalovat před domem kámen ze žuly z koncentračního tábora v Mauthausenu s nápisem připomínajícím  miliony obětí nacismu. Dohady o osudu domu a jeho využití však nakonec stejně vedly k tomu, že Rakousko v roce 2016 dům vyvlastnilo. A zároveň vláda vytvořila komisi, která měla rozhodnout, jak má stát s domem naložit.

Už tehdy bývalý ministr vnitra Wolgang Sobotka navrhoval, aby byl dům prostě zbourán. „Základy mohou zůstat, ale bude na nich postavena nová budova,“ prohlásil ministr. Jenže jsme v Rakousku s jeho složitou historií, ovlivněnou právě otázkou vztahu k nacismu. Okamžitě se ozvali mnozí odborníci i historici s obviněním, že tímto způsobem se chtějí Rakušané zbavit odpovědnosti za svůj podíl na nacistických zvěrstvech. „Stržení nemovitosti by mohlo vést k domněnkám o snaze popřít nacistickou historii v Rakousku,“ argumentoval například jeden ze členů komise, historik Oliver Rathkolb z Vídeňské univerzity.

Podobně odmítala řada odborníků naopak návrhy na vytvoření muzejní „protinacistické“ expozice. Těch je jednak v Rakousku dost, jednak by měly být přímo na místech nacistických zločinů. A nikoliv tam, kde Hitler jako kojenec ležel v kolébce. K jakému účelu by měla sloužit taková budova a co by vlastně měla (či neměla) symbolizovat?

Návrhů se v posledních třech letech sešla celá řada. Komisi například zaujal návrh (získal speciální cenu poroty) vídeňského architektonického ateliéru Kabe Architects a berlínského Springer Architects. Autoři navrhli vybourat vnitřek domu a mezi obvodové zdi nasypat hlínu. Z Hitlerova rodiště by se tak stal háj, chráněný zdmi, v němž by jako ze střechy vyrůstaly k nebi stromy. Dílo by údajně symbolizovalo potvrzení síly života a mělo by být zároveň architektonickým dílem i památkou, vyzývající k zamyšlení.

Vídeňský architekt Jörg Springer k tomuto návrhu uvedl: „Nemůžete se zbavit historie. Ale můžete se s ní vypořádat“. Návrh ale nakonec nezvítězil. Přednost dostala jednoduchá přestavba domu na policejní stanici.

Soutěž s tímto návrhem vyhrálo architektonické studio „Marte. Marte Architects“ z Vorarlberska. Podle poroty, která návrh jednomyslně doporučila jako nejlepší, spočívá jeho kouzlo v takzvané síle jednoduchosti. „Čím jednodušší je budova, tím méně bude přitahovat pozornost,“ napsala komise ke zdůvodnění výběru.

Mělo by ale být hlavním cílem přestavby opravdu to, aby lidé zapomněli, že se Hitler v Braunau vůbec narodil? Někteří odborníci a historici se pozastavují už jen nad tím, že v budově má být policejní stanice. I když zřejmě s jasným záměrem. Pokud by chtěl nějaký neonacista exhibovat se zdviženou pravicí před místem „vůdcova“ narození, mohl by ho od tohoto záměru dostatečně odradit fakt, že se chystá „hajlovat“ před okny policejní služebny. Někteří němečtí komentátoři si ale všimli, že to možná v případě domu v Braunau není úplně originální nápad.

V Mnichově bydlel Hitler v domě na Prinzregentenplatzu, odkud si z okna údajně celé hodiny trénoval, jak bude zdravit a mluvit k davům. A kdo se nastěhoval do budovy po válce? „Policejní stanice,“ napsal deník Süddeutsche Zeitung. O tom, že přebudování podobných „nacistických památek“ na policejní služebny představuje velmi účinný způsob boje proti projevům neonacismu, zřejmě nikdo nepochybuje. Horší je to s otázkou, zda takové řešení vyhovuje i tomu, čemu se obecně říká historická paměť.

SDÍLET