O Lidicích se pořád lže. Nebyla to komunistická vesnice, měli bychom ji mít rádi, říká Eduard Stehlík

Jan Januš

Dnes je tomu 78 let, co nacisti vyhladili Lidice. „V pomstě za mimořádný odbojový čin, atentát na Reinharda Heydricha, nacisti vyvraždili starobylou českou vesnici, popravili všechny dospělé muže a kluky starší 15 let, Pepíkovi Hroníkovi dokonce ani těch 15 nebylo. Dvaaosmdesát lidických dětí udusili v plynových autech. Ze 105 lidických dětí se jich vrátilo jen 17! Popravili většinu příbuzných obou lidických letců. O život přišlo v koncentračním táboře, na popravišti i při pochodech smrti i šest desítek lidických žen. Mnoho z těch, které se šťastnou shodou náhod vrátily, už nikdy nezaložilo novou rodinu,“ popisuje tehdejší hrůzy ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. Na památku lidické tragédie se vracíme k některým nadčasovým tématům z rozhovoru, který INFO.CZ publikovalo po jeho uvedení do funkce.

Eduard Stehlík

Vojenský historik Eduard Stehlík je od února ředitelem Památníku Lidice, zároveň působí jako předseda Rady Ústavu pro studium pro totalitních režimů a na podzim se chystá kandidovat do Senátu. V minulosti byl ředitelem odboru pro válečné veterány ministerstva obrany či pracovníkem Vojenského historického ústavu. Od roku 2006 je čestným občanem Lidic, napsal o nich dvě knihy a významně se podílel i na přípravě stálé expozice památníku.

Jak bychom si měli v současnosti připomínat památku Lidic?

Jako krásnou českou vesnici s bohatou historií, která se stala obětí obludného zločinu. Vesnici, o které toho dosud víme velice málo. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety pracoval na své první knize o Lidicích. Procházel jsem tehdy všechno, co o nich bylo do té doby publikováno, a zjistil jsem, že až na výjimky se všichni autoři zaměřovali teprve na 10. červen 1942 a následující události, vše ostatní se téměř vytratilo. Opakovaly se i stejné chyby, které přejímal jeden autor od druhého, což u nás bohužel není neobvyklé.

Jen pro příklad. V obecném povědomí dosud žijí Lidice jako hornická ves, avšak tou nikdy nebyly. Když už bychom řešili zaměstnání většiny mužů, šlo o vesnici hutníků. Hovořilo se o nich také jako o chudé vesnici, ale přitom v ní bylo několik velkých statků a některé rody, třeba Rákosovi, na nich hospodařili přes 300 let. Mluví se také o „komunistické vesnici“, přitom za první republiky bylo v KSČ asi jen osm lidí. Pokud bychom se pokoušeli zdokumentovat politickou příslušnost lidických, zjistili bychom, že před druhou světovou válkou byli v obci nejsilnější členové sociální demokracie. 

Vlasovci Prahu neosvobodili. Je to historie přikrytá balastem lží a nesmyslů, říká Stehlík

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital