Jako zaseknutá Rubikova kostka. Chaos v Libyii jen tak neskončí

HalfPageAd-1

Erik Siegl

08. 06. 2020 • 19:13

Ofenzíva generála Chalífy Haftara, který chtěl svrhnout vládu v Tripolisu, se změnila v jeho ústup. Ať už dojde k novému vyjednávání, nebo jedna ze stran získá vojensky navrch, chaos a konflikty v Libyi jen tak neskončí. Obě koalice jsou totiž slepencem desítek ozbrojených milic a různých zájmů, do nichž stále otevřeněji zasahují regionální velmoci.

Mobile-rectangle-3

Boje na předměstích hlavního města si za poslední rok vyžádaly až tři tisíce obětí, přes dvě stě tisíc lidí vyhnaly z domovů a dále poničily elektrickou a vodovodní infrastrukturu či nemocnice. Zvláštní představitel OSN pro Libyi současný konflikt nazval „největší válkou dronů“, protože jejich nasazení má zásadní význam pro posuny frontových linií.

Libyjský konflikt můžeme také nazvat válkou milic a jejich vnějších podporovatelů – za joysticky dronů a řídících systémů raketových baterií, které dokáží účinně napadat pozemní jednotky protivníka, sedí na obou stranách specialisté z Turecka a Spojených arabských emirátů. Stejně jako v Sýrii proti sobě bojují také stovky ruských žoldnéřů takzvané Wagnerovy armády a tisíce veteránů syrských opozičních milic, část z nich původně z džihádistických uskupení, jako je Fronta an-Nusrá.

Zbraně a peníze pro jednotlivé milice do Libye proudí už od roku 2011, kdy vypuklo krvavé povstání proti Kaddáfímu. Zatímco Britové a Francouzi jejich přímou podporu ukončili záhy po jeho svržení, Katar, Egypt a Spojené arabské emiráty pokračovaly v budování svého vlivu. Přímý vstup Ruska a Turecka na bojiště v posledním roce představuje další eskalaci konfliktu. V praxi to znamená, že jejich vojáci nejen cvičí a podporují spřízněné jednotky, ale přímo v zemi operují sofistikované zbraňové systémy jako protiletecké baterie, drony nebo bojová letadla a pomáhají plánovat operace.

Právě vojenská podpora Turecka v posledních týdnech převážila poměr sil a vytlačila síly generála Haftara ze západu Libye. Společně s Katarem chce za každou cenu udržet tripolskou vládu s účastí Muslimského bratrstva – jedinou jim spřízněnou v celém regionu. Vojenská porážka povede k oslabení jeho vojenské koalice a vůdčí pozice.

Pod povrchem politické příbuznosti však z pohledu Turecka dominují ekonomické a geopolitické zájmy na výhodném rozdělení výsostných vod a zón ve Středomoří, kde se nachází ložiska plynu a ropy a kde pokračují prospekce. Obnova infrastruktury po válce by byla pěkným soustem pro turecký stavební sektor, který je globálně druhým největším vývozcem v oboru po tom čínském. Turecké firmy zatím v Libyi kvůli chaosu v poslední dekádě spíše počítaly ztráty. Libye má deváté největší zásoby ropy a plynu na světě, které jsou současně v blízkém dosahu evropského trhu, koncese na průzkum nových ložisek proto lákají.

Příjmy z vývozu ropy plynou Libyjské centrální bance – životně důležité a stále jakž takž fungující instituci v zemi, zajišťující krev místní ekonomiky. Ropná pole a terminály zčásti kontrolují milice spřízněné s Haftarem a blokují její vývoz, což podle údajů Libyjské národní ropné společnosti státní rozpočet od ledna připravilo až o čtyři miliardy dolarů. Haftarovy síly ale nemohou z těchto ložisek legálně profitovat a poslední snahy vyvést ropu na emirátském tankeru zastavila francouzská fregata jako porušení embarga OSN.

Vzhledem k rozložení sil a podpoře Egypta, Spojených arabských emirátů, Saúdů a zejména Ruska pro generála Haftara a jeho spojence konflikt nejspíše nemá v dohledné době žádné „vojenské řešení“. Aby zastavilo tripolsko-tureckou ofenzívu, Rusko vyslalo čtrnáct svých bojových letadel (MiG-29 a Su-25) přímo do Libye, poté co na své základně v Sýrii odstranilo jejich výsostné znaky.

Jejich úkolem je varovat tripolskou vládu a Turecko před dalším postupem a také ochránit ruské žoldnéry takzvané Wagnerovy armády, kteří nyní ustupují s Haftarem.

O složitosti libyjského dění leccos napovídají také životní peripetie tohoto „polního maršála“, který původně sloužil Muammaru Kaddáfímu. Během války s Čadem o sporné území byl koncem 80. let zajat a následně dezertoval. Poté žil dvacet let ve Virginii v USA, kde získal občanství a pracoval pro CIA na svržení Kaddáfího. V Libyi ho odsoudili k smrti za vlastizradu, vrátil se v roce 2011 s cílem vést válku proti svému bývalému patronovi, která se následně vyvinula v konflikt jednotlivých milic, regionů, kmenů a jejich koalic o moc.

Srovnávat Sýrii a Libyi je proto poněkud ošemetné, v Sýrii na území pod kontrolou damašské vlády nedošlo k rozpadu státní administrativy a moc je zde centralizovaná. V obou zemích ale v současnosti najdeme výrazné paralely. Na opačných stranách stojí proti sobě Rusko a Turecko jako nejsilnější vnější hráči, kteří dokážou zvrátit průběh konfliktu nebo případně donutit rivaly jednat.

A jak se staví Evropa k rozvratu v jejím bezprostředním sousedství, které je branou pro obchod s lidmi, pašování zbraní, drog a migraci z Afriky? Itálie a její energetický gigant ENI pracují s vládou v Tripolisu, Francie naproti tomu měla doposud užší kontakty s jejími rivaly z východu země. Německo, které se ani nebratřilo s Kaddáfím po jeho mezinárodní rehabilitaci, ani přímo neasistovalo na jeho pádu či podpoře některé ze stran současného konfliktu, se snaží hrát roli „čestného makléře“. Úspěchem lednové konference v Berlíně bylo to, že se všichni výše jmenovaní aktéři vůbec sešli v nejvyšším zastoupení. Evropské země jinak marně vyzývají k dodržování zbrojního embarga OSN, které je zatím cárem papíru.

Rozvrat v Libyi není ani tak důkazem neschopnosti Evropské unie jako spíše varovnou připomínkou, že samostatné a nekoordinované intervence velkých evropských zemí mohou přinést více škod než užitku. Jako ta britsko-francouzská v roce 2011 na ochranu povstalců před údajnými masakry, která neměla proveditelný politický plán pro post-Kaddáfího dobu. Nyní větší přímou odpovědnost nese Turecko a Rusko a jak s ní dále naloží bude záležet na uspokojení jejich zájmů. Obě země sledují své úzké cíle přesahující libyjský prostor a prokázaly schopnost se vzájemně domluvit i na úkor svých chráněnců. Na druhou stranu Libye už přečkala brutální italskou kolonizaci, Rommelův Afrikakorps, Brity, Američany a nepochybně bude horkou půdou i pro Turky a Rusy.

Pro poznání, že vliv cizích zemí a jejich vojensko-obchodní spojenectví na libyjské půdě jsou poměrně nestálé, ostatně nemusíme chodit daleko. Po masivním angažování komunistického Československa nám nakonec zůstaly pouze a jen dluhy a možná pár nostalgických vzpomínek jeho protagonistů. Některé z celkem tisícovky vyvezených tanků T-72 a bezpočet další výzbroje dodnes „slouží“ v krvavém konfliktu. Na druhou stranu tisíce československých zdravotníků a inženýrů ve své době přinesly zemi i něco rozvoje, po němž se běžným Libyjcům v současném chaosu může stýskat.

SDÍLET

Billboard-bottom-1