„Jatka číslo pět.“ Spojenecké bombardování Drážďan jako cesta k rychlému vítězství, nebo válečný zločin?

Je to šestasedmdesát let od okamžiku, kdy Britové a Američané zahajovali rozsáhlé bombardování německých Drážďan (konkrétně 13.–15. února 1945). Útok, který ospravedlňovali jako krok k rychlejšímu ukončení války, měl za následek vysoký počet mrtvých a velké hospodářské škody. Někteří současníci i historikové, novináři a politikové, jej naopak pokládali a dodnes pokládají za neomluvitelný válečný zločin, protože o výsledku bojů bylo tak jako tak rozhodnuto a bombardování města k němu nemohlo zásadněji přispět. Jaká je pravda a je vůbec možné ji najít?

Na začátek nezpochybnitelná fakta: v únoru 1945 bylo o tom, jak druhá světová válka dopadne, na všech frontách navzdory zoufalému německému i japonskému odporu opravdu rozhodnuto a konec byl pouze otázkou času. Pokud jde o klíčovou evropskou frontu, 8. února 1945 překročila Rudá armáda Odru a ocitla se pětasedmdesát kilometrů od hlavního města Třetí říše. Podle předpokladů sovětského velení měl Berlín padnout nejpozději do konce jara toho roku. Situaci pečlivě monitorovali i Britové a Američané, co nejrychlejší konec války byl – vzhledem k pokračujícím tvrdým bojům v Asii a v Tichomoří – i v jejich zájmu. Právě proto oživili úvahy o pomoci Sovětům ve formě bombardování německých měst – Drážďan, Lipska a Saské Kamenice, jež se zrodily již v srpnu 1944, tj. o operaci s názvem Hromová rána (Thunderclap).

Spojenci pokládali Drážďany, jedno z deseti největších německých měst, za strategicky významný cíl, a to jak z hlediska průmyslového (byla zde více než stovka fabrik, v nichž pracovalo přes padesát tisíc dělníků), tak z hlediska dopravního (klíčový dopravní uzel na trase Hamburk – Drážďany – Vídeň – Mnichov a také na trase do Polska), nemluvě o jejich „psychologickém významu“ pro Němce (tzv. Florencie či Benátky na Labi). Ze všech těchto důvodů patřily Drážďany k místům, o nichž se jako o cílech spojeneckého bombardování mluvilo nejen v Londýně a ve Washingtonu, ale i na Jaltské konferenci (setkání tzv. „Velké trojky“, tj. Josifa Vissarionoviče Stalina, Franklina Delana Roosevelta a Winstona Spencera Churchilla na Krymu ve dnech 4.–11. února 1945). 

K prvním vlnám útoku, o němž na britské i americké straně vzrušeně diskutovali politikové a vojáci, nakonec došlo v noci ze 13. na 14. února 1945. Na první vlně bombardování se podílelo přes 800 britských letounů, z nichž bylo na město svrženo přes 2600 tun pum, téměř polovina z nich byla zápalných. Výsledkem byla „ohnivá a světelná bouře“, viditelná do daleka, jejíž zničující důsledky v dalších dvou dnech ještě prohloubili Američané. 

Zkáza, o níž psal snad nejsugestivněji ze všech Kurt Vonnegut ve slavném románu „Jatka číslo pět“, jehož název jsem si vypůjčil pro titulek tohoto článku, tak byla dokonána. Ponechám-li stranou obrovské materiální škody, padlo opakovaným útokům za oběť 18–25 000 lidí, třebaže první odhady, ještě za války a krátce po ní, činily až desetinásobek tohoto počtu. S postupem času a se stále střízlivějším a racionálnějším přístupem ke zkoumání minulosti ale tento počet prudce klesal. Dokonce i v komunistické Německé demokratické republice, jejíž vedoucí představitelé měli zájem na udržení příběhu o „imperialistickém bombardování nevinných civilních obětí“, činil maximální odhad počtu mrtvých přibližně 35 000.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital