„Jatka číslo pět.“ Spojenecké bombardování Drážďan jako cesta k rychlému vítězství, nebo válečný zločin?

Je to šestasedmdesát let od okamžiku, kdy Britové a Američané zahajovali rozsáhlé bombardování německých Drážďan (konkrétně 13.–15. února 1945). Útok, který ospravedlňovali jako krok k rychlejšímu ukončení války, měl za následek vysoký počet mrtvých a velké hospodářské škody. Někteří současníci i historikové, novináři a politikové, jej naopak pokládali a dodnes pokládají za neomluvitelný válečný zločin, protože o výsledku bojů bylo tak jako tak rozhodnuto a bombardování města k němu nemohlo zásadněji přispět. Jaká je pravda a je vůbec možné ji najít?

Na začátek nezpochybnitelná fakta: v únoru 1945 bylo o tom, jak druhá světová válka dopadne, na všech frontách navzdory zoufalému německému i japonskému odporu opravdu rozhodnuto a konec byl pouze otázkou času. Pokud jde o klíčovou evropskou frontu, 8. února 1945 překročila Rudá armáda Odru a ocitla se pětasedmdesát kilometrů od hlavního města Třetí říše. Podle předpokladů sovětského velení měl Berlín padnout nejpozději do konce jara toho roku. Situaci pečlivě monitorovali i Britové a Američané, co nejrychlejší konec války byl – vzhledem k pokračujícím tvrdým bojům v Asii a v Tichomoří – i v jejich zájmu. Právě proto oživili úvahy o pomoci Sovětům ve formě bombardování německých měst – Drážďan, Lipska a Saské Kamenice, jež se zrodily již v srpnu 1944, tj. o operaci s názvem Hromová rána (Thunderclap).

Spojenci pokládali Drážďany, jedno z deseti největších německých měst, za strategicky významný cíl, a to jak z hlediska průmyslového (byla zde více než stovka fabrik, v nichž pracovalo přes padesát tisíc dělníků), tak z hlediska dopravního (klíčový dopravní uzel na trase Hamburk – Drážďany – Vídeň – Mnichov a také na trase do Polska), nemluvě o jejich „psychologickém významu“ pro Němce (tzv. Florencie či Benátky na Labi). Ze všech těchto důvodů patřily Drážďany k místům, o nichž se jako o cílech spojeneckého bombardování mluvilo nejen v Londýně a ve Washingtonu, ale i na Jaltské konferenci (setkání tzv. „Velké trojky“, tj. Josifa Vissarionoviče Stalina, Franklina Delana Roosevelta a Winstona Spencera Churchilla na Krymu ve dnech 4.–11. února 1945). 

K prvním vlnám útoku, o němž na britské i americké straně vzrušeně diskutovali politikové a vojáci, nakonec došlo v noci ze 13. na 14. února 1945. Na první vlně bombardování se podílelo přes 800 britských letounů, z nichž bylo na město svrženo přes 2600 tun pum, téměř polovina z nich byla zápalných. Výsledkem byla „ohnivá a světelná bouře“, viditelná do daleka, jejíž zničující důsledky v dalších dvou dnech ještě prohloubili Američané. 

Zkáza, o níž psal snad nejsugestivněji ze všech Kurt Vonnegut ve slavném románu „Jatka číslo pět“, jehož název jsem si vypůjčil pro titulek tohoto článku, tak byla dokonána. Ponechám-li stranou obrovské materiální škody, padlo opakovaným útokům za oběť 18–25 000 lidí, třebaže první odhady, ještě za války a krátce po ní, činily až desetinásobek tohoto počtu. S postupem času a se stále střízlivějším a racionálnějším přístupem ke zkoumání minulosti ale tento počet prudce klesal. Dokonce i v komunistické Německé demokratické republice, jejíž vedoucí představitelé měli zájem na udržení příběhu o „imperialistickém bombardování nevinných civilních obětí“, činil maximální odhad počtu mrtvých přibližně 35 000.

Prakticky okamžitě začal i již naznačený (sou)boj o interpretaci této události, jenž byl, s nadsázkou řečeno, podobně tvrdý jako útok sám. Zatímco zastánci útoku tvrdili, že zničení drážďanského průmyslového potenciálu a města jako dopravní křižovatky nezanedbatelně přispělo k porážce nacistického Německa ve válce, a tudíž mělo jednoznačné oprávnění, jeho odpůrci tento argument odmítali a tvrdili, že uspíšení konec války nebylo zdaleka tak významné, aby „omluvilo“ vysoké lidské ztráty; kromě toho zdůrazňovali nenahraditelné škody, jež utrpělo historické jádro města, jehož architektura byla oprávněně pokládána za jeden z vrcholů evropského baroka. Pravda, jak už to bývá, je ale jenom jedna. 

Nejprve několik slov ke strategickému významu Drážďan. Ten přirozeně nebyl tak zásadní jako v případě Berlína nebo Hamburku, největšího německého přístavu, který spojenci prakticky totálně zničili v roce 1943, přesto se ale jednalo o důležitý cíl a německá armáda výpadek tamního průmyslu pocítila. Za zmínku stojí rovněž fakt, že každý takový útok efektivně podlamoval morálku Němců, nejen vojáků na frontě, ale i těch, kteří pracovali pro potřeby armády v relativním týlu. I kdyby v důsledku útoku na Drážďany došlo ke zkrácení války o pouhých několik dnů či týdnů, měla akce z pohledu Britů, Američanů i Sovětů smysl.

Podobné diskuse jako o oprávněnosti a smysluplnosti bombardování Drážďan se ostatně vedly a vedou i o jaderném útoku na Hirošimu a Nagasaki ze srpna 1945. Pro obě operace přitom platí v zásadě totéž. Na prvním místě je třeba si uvědomit, že pohlížet na ně dnešní optikou není možné (stejně jako není možné posuzovat striktně dnešníma očima jednání politiků před více než půl staletím, nebo dokonce dříve, jako to dělají aktivisté a „novodobí obrazoborci“, odstraňující sochy někdejších skutečných i údajných otrokářů atd., to jenom na okraj), především proto, že k nim došlo v neopakovatelné situaci, během největší války v dějinách, jíž padly za oběť desítky milionů lidí včetně šesti milionů Židů, kteří se stali oběťmi pekla jménem Šoa. Západní spojenci ani Sověti (navzdory ostudné politice appeasementu ze strany Velké Británie a Francie, pokryteckému izolacionismu ze strany Spojených států a spojenectví, které s Berlínem uzavřela Moskva, tzv. pakt Molotov-Ribbentrop z léta 1939) nebyli těmi, kdo válku rozpoutal, a jejich nepřátelé – Německo, Itálie a Japonsko, abych jmenoval alespoň ty hlavní – učinili všechno, co mohli, aby je zničili, vyhladili a vymazali z povrchu zemského. 

Kritizovat vedoucí představitele, přední státníky spojenců, za to, že na vrcholu této války, použili rovněž všechny dostupné prostředky k tomu, aby porazili své nepřátele a aby uchránili co nejvíce vojáků i civilistů ve svých zemích před smrtí, je pokrytecké, a navíc hloupé. Winston S. Churchill, Franklin D. Roosevelt i mnozí spojenečtí velitelé si strašlivé důsledky svých rozhodnutí přirozeně uvědomovali, o čemž svědčí například korespondence sira Winstona s Archibaldem Sinclairem, budoucím vikomtem Thursem, jenž byl za války britským ministrem letectva. 

Dilemata, kterým museli tito „decision makeři“ čelit, byla a dodnes jsou pro normální smrtelníky nepředstavitelná. Sebrat k nim odvahu, (u)nést za ně odpovědnost a dokázat jednoduše, srozumitelně a uvěřitelně vysvětlit, co je k nim vedlo – to chtělo nejen velkou víru v sebe, ale i v ostatní lidi. Víru v to, že pochopí, že velká vítězství vyžadují velké oběti, a v to, že životy civilistů v nepřátelských zemích, podílejících se den co den na válečném úsilí nepřátel, nesmějí mít větší cenu než životy civilistů ve vlastní zemi.

Shrnuto a podtrženo: Viděno mýma očima i očima mnoha nejen západních historiků se Churchill a Roosevelt, protože o ně jde v tomto textu především, rozhodli na počátku druhé únorové dekády roku 1945 správně, jakkoli to bylo protrpěné rozhodnutí, a historie jim dala za pravdu, třebaže jim to, jak jsem už ostatně naznačil, mnozí lidé měli, mají a budou mít za zlé; tak to ale v historii chodí. Dnešní představitelé předních světových velmocí taková rozhodnutí dělat bohudík nemusejí a já jsem přesvědčen, že je to naše štěstí. Sleduji-li totiž dlouho a pečlivě většinu z nich, mám, jakkoli to říkám nerad, o jejich odvaze, morálce, odpovědnosti i rozhodovacích schopnostech silné pochybnosti. Bohužel.

SDÍLET
sinfin.digital