V posledních dnech se mediální pozornosti dostává působení Íránu v rámci konfliktu na Ukrajině. Podle dostupných informací a stále se zvětšujícího množství důkazů Írán podporuje ruskou agresi jak materiálně, tak personálně. Mluví se zejména o íránských „kamikadze“ dronech Šáhid-136, které Rusové používají k útokům především na ukrajinské civilní cíle. Nezapomíná se však ani na íránské vojenské poradce, kteří učí Rusy jejich drony ovládat. Vedle spolupráce vojenské se prohlubuje i ta diplomatická či ekonomická.
Zdá se tedy, že se Írán během posledních dvou měsíců rozhodl navzdory ústavním ustanovením a ideologickém narativu o velmocenské neutralitě a namísto tradičního lavírování mezi Západem a Ruskem zcela přiklonit jen na jednu stranu – na tu ruskou. S tímto rozhodnutím zároveň zavrhl veškerá jednání se Západem, zejména pak o nové účinnosti jaderné dohody (JCPOA).
Ač byly rusko-íránské vztahy tradičně korektní a navzdory relativní mezinárodní izolaci Íránu i poměrně hluboké, jednalo se po většinu doby z podstaty o vztahy nerovné. Írán totiž vždy potřeboval výraznou ruskou spolupráci v oblasti technologií, ale také například v dovozu obilovin nebo zprostředkování diplomatických jednání na mezinárodním diplomatickém kolbišti.
Právě dlouhodobá ruská podpora Íránu na mezinárodní scéně v souvislosti s jaderným programem částečně vedla ke konečnému podpisu JCPOA v roce 2015, ze které měli Rusové ekonomicky těžit, zejména pak prodejem technologií. Rusové tedy chápali vztahy s Íránem výhradně účelově. Írán pro ně byl spíše trhem pro jejich zboží, případně pak býval užitečným hlasujícím v jejich prospěch při některých hlasováních na půdě OSN či dalších mezinárodních organizací. Ruská agrese proti Ukrajině a její nezdárný průběh však toto spíše jednostranné přátelství výrazně proměnila tím, že jej narovnala.
Na počátku agrese se Íránci sice stali dočasnými diplomatickými rukojmími Rusů, kteří se vzhledem ke změně mezinárodních okolností zdráhali podepsat JCPOA, ale vývoj konfliktu na Ukrajině íránskou pozici ve vztahu k Rusům zlepšil. Nyní jsou to Rusové, kdo potřebují íránské zbraně, neboť ty vlastní Rusům docházejí, nebo íránské vojenské poradce s reálnými bojovými zkušenostmi z bojišť v Sýrii a Jemenu, kteří mohou přinést na ukrajinské bojiště novou dynamiku a perspektivu, neboť ta ruská Ukrajince neporazila.
Vzhledem k protirežimním demonstracím, které nyní v Íránu probíhají a jež íránský režim tvrdě potlačuje již skoro dva měsíce, získalo přátelství těchto enfants terribles světové politiky novou dimenzi vzájemné podpory v boji proti všemožným prozápadním živlům útočícím na základy obou režimů. Rusové jsou totiž střelbu do íránské mládeže, především pak žen a dívek, ochotni tolerovat, zvlášť pokud jim Íránci za tuto toleranci něco dají. Na začátku konfliktu to byl především diplomatický souhlas s legitimitou ruské „zvláštní operace“ a jejím narativem, později se z něj stala materiální a personální podpora.
