Moskvě vyšel taktický tah. Válka na Kavkaze utichla, Náhorní Karabach je ale tikající bomba

 FOTO: Reuters

Tereza Soušková

16. 11. 2020 • 11:00
Minulý týden spolu Arménie s Ázerbájdžánem za ruského zprostředkování podepsaly prohlášení o příměří. Oznámení o podpisu mezi ázerbájdžánským prezidentem Alijevem a arménským premiérem Pašinjanem při účasti Vladimira Putina vyvolalo překvapení v obou zemích. Zatímco v Ázerbájdžánu se bouřlivě slavilo, v Arménii bylo překvapení rychle vystřídáno silnými projevy nevole a ještě v noci se v Jerevanu sešla demonstrace požadující anulování prohlášení a demisi Nikoly Pašinjana.    

K pochopení změn, které válka přinesla, je nutné se vrátit ke konfliktu, který vedly Arménie a Ázerbájdžán na pozadí rozpadajícího se Sovětského svazu. V roce 1991 vyhlásili Arméni z Náhorního Karabachu samostatnost, kterou však nikdo (ani Arménie) neuznal a území fungovalo od té doby jako separatistický stát za výrazné pomoci Arménské republiky. Mezi lety 1992 až 1994 probíhala o Náhorní Karabach válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která skončila uzavřením příměří. Arménie tehdy obsadila 7 regionů z oficiálně uznaného teritoria Ázerbájdžánu a připojila celé území Náhorního Karabachu. Ázerbájdžán se od poloviny 90. let snaží získat okupované regiony zpět včetně Náhorního Karabachu, který považuje za svoji součást. Příměří bylo oběma stranami opakovaně porušováno. Poslední eskalace konfliktu odstartovala koncem září letošního roku, kdy se střetly vojenské síly Arménie a Ázerbájdžánu. 

Co přineslo příměří

Podle prohlášení o příměří z 9. listopadu 2020 se obě strany zastaví na pozicích, které ve válce získaly, a Arménie odevzdá Ázerbájdžánu zbývající okupované okresy. Co se týká samotného území Náhorního Karabachu, jeho větší část spolu s „hlavním městem“ Stěpanakertem (Ázerbájdžánci jej nazývají Chankendi) zůstane pod arménskou správou bez jasnější definice budoucího statusu. Vítězství Ázerbájdžánu, jemuž spolu s regiony připadla jen malá část Náhorního Karabachu, ale s důležitým městem Šuši (ázerb. Šuša), je však kromě vojenských a lidských ztrát zkaleno tím, že podél nové linie dotyku a podél spojnice mezi Arménií a Náhorním Karabachem (tzv. Lačinský koridor) budou rozmístěni ruští vojáci v rámci mírové mise. 

Pro Ázerbájdžán nebude příjemné, že se Rusové vrátili do regionu Karabachu a tím spíše přímo na jeho hranice. Další rozhoření konfliktu – což je spíše jen otázka času, jelikož toto příměří neřeší příčinu sporu, jen mění situaci a rozložení sil – bude znamenat okamžité zapojení Ruska. Na druhou stranu Ázerbájdžán získá pozemní spojnici se svojí exklávou Nachičevanem přes arménské území, což je další podstatný zisk.

Ázerbájdžán slaví historický úspěch

Ázerbájdžánci podpis prohlášení přijali s euforií, svému autokratickému prezidentovi Ilhamu Alijevovi okamžitě zapomněli všechny prohřešky a provolávají mu nehynoucí slávu, i když technicky vzato Karabach není ázerbájdžánský, jak tvrdí provládní propaganda. Omezení internetu a sociálních sítí a monopol vlády na informování o stavu na frontě (kde ani na jedné straně nebyli nezávislí pozorovatelé) způsobilo, že je za vítězství považováno to, co jím vlastně tak úplně není: Ázerbájdžán sice vrátil pod svoji kontrolu okupované regiony, získal ale jen část Karabachu. Bylo přitom celkem jasné, že kdyby pokračoval v bojích, získal by Karabach celý během několika dní, jak ostatně prohlásil i arménský premiér Pašinjan.

Arménie naopak zažila velmi hořkou prohru. Od poloviny 90. let si zvykla na to, že oněch 7 regionů je jejích a Karabach, který Arménci přejmenovali na Republiku Arcach, aby tím region více oprostili od ázerbájdžánského vlivu, je rovněž arménský. Jerevan mylně žil v tom, že vše, co stačí udělat, je tvrdit, že Arméni zde žijí již 2000 let (bez zmínky o Ázerbájdžáncích nebo dalších etnikách), na území mají nezadatelné právo a když svět uzná jeho nezávislost, pak se Ázerbájdžán může na jednání Minské skupiny o vyřešení konfliktu vztekat jak chce, ale Karabach zpět nezíská. Zatímco Arménie usnula na vavřínech, Ázerbájdžán za ropné peníze zbrojil a zajistil si podporu Turecka, které pod Erdoganovou vládou aspiruje na pozici hegemona v regionu, čímž se snaží konkurovat Rusku.

Ruské zájmy v regionu

Rusko na druhou stranu v konfliktu sledovalo výlučně své zájmy a zasáhlo v okamžiku, kdy se naskytla vhodná příležitost, jak z toho něco vytěžit. Doposud bylo vojensky přítomno jen v Arménii, zprostředkováním příměří ale rozšířilo svůj vliv v oblasti a ještě v očích světa vypadá jako zachránce míru na Kavkaze, když dokázalo donutit obě znesvářené strany k podpisu příměří. To, že nechalo svého proklamovaného spojence Arménii vykrvácet, nevyvedlo zemi z jeho orbitu, právě naopak – Arménie je v regionu osamocená a nemá teď spíše než kdy předtím jiného spojence než prospěchářské Rusko. Navíc prohra zlomila vaz politické kariéře porevolučního prodemokratického premiéra Pašinjana, kterého Kreml považuje za nepřítele svých zájmů.

Trpká prohra Arménie a politické bouře

V Arménii se po počátečním šoku zvedla obrovská vlna nevole proti podpisu prohlášení a téměř okamžitě vyšli lidé do ulic. Dav dokonce vtrhl do parlamentu, kde se dopustil výtržností. Radikálně naladění Arméni si při hledání premiéra Pašinjana vylili vztek na mluvčím parlamentu Mirzojanovi, kterého zbili do bezvědomí. Arménská společnost se rozdělila, jedna část se domnívá, že Pašinjan zradil podpisem národ, který byl připraven bojovat až do posledního vojáka, což mimochodem premiér proklamoval ještě těsně před podpisem prohlášení. Druhá část mu dává za pravdu, že pokud by k podpisu nedošlo, znamenalo by to definitivní ztrátu celého Náhorního Karabachu a mnoho mladých zmařených životů. Pašinjanova slova potvrzuje i vedení armády a „prezident“ náhorně-karabašské de facto republiky Arajik Harutjunjan, který dodává, že stav armády byl špatný kvůli koronaviru, dalším nemocem a především kvůli rozkrádání prostředků na armádu bývalými politickými špičkami, které nechaly vojsko špatně vybavené a nekonkurenceschopné moderní ázerbájdžánské technice.

V Arménii nyní zuří boj o moc, příslušníci předrevoluční politické elity spatřili svoji příležitost, jak se zbavit Pašinjana a vrátit se (za souhlasného přitakávání Moskvy) ke starým pořádků a začali svolávat demonstrace. Úřad premiéra v sobotu 14. 11. oznámil, že odhalil přípravy na pokus o atentát na premiéra, na kterém se měl podílet ředitel arménské tajné služby. Situace je nepřehledná i pro samotné Armény, někteří z nich toto odhalení považují za vymyšlený krok, který má udržet Pašinjana u moci, když část národa volá po jeho odstoupení.

Do této neklidné situace přichází do Arménie stále více arménských obyvatel z regionů, které mají Arméni odevzdat, mnozí z nich za sebou zapalují své domy, aby Ázerbájdžánci „nepřišli k hotovému“. Kromě nich jsou v zemi již desítky tisíc obyvatel Náhorního Karabachu, kteří utekli před ostřelováním. Arménie tedy dva roky od prodemokratické revoluce čelí další velké krizi, tentokrát jak morální z prohry, tak ekonomické a uprchlické, což je rámováno vážnou krizí politickou. A to vše v situaci, kdy konflikt o Náhorní Karabach není vyřešen, jen zmrazen v nových podmínkách a může prakticky kdykoliv znovu propuknout.

Autorka je analytička Výzkumného centra AMO.

SDÍLET