Pokud bychom se měli pokusit vypíchnout jeden jediný, nejpodstatnější bod z knih a esejů Henryho Kissingera, legendy americké zahraniční politiky, jež nedávno oslavila své 100. narozeniny, pak by to jistě byl následující poznatek – v rámci udržení globální stability je potřeba se umět domluvit i s úhlavním ideovým nepřítelem. A to alespoň v elementárních otázkách společného zájmu. A přesně o to se během víkendu snažil jeden z jeho nástupců v roli amerického ministra zahraničí Antony Blinken. Ironií osudu se tak stalo v Číně, k níž se váže Kissingerův nejvýraznější úspěch v podobě navázání vztahů mezi Washingtonem a Maovou rudou Čínou v rámci konceptu tzv. trojúhelníkové diplomacie. Setkání to bylo vskutku mrazivé, nikoli však bez špetky naděje.
Nutno poznamenat, že Blinken přistál v Pekingu na pozadí enormně zhoršených vztahů mezi oběma velmocemi. To ostatně jasně demonstroval fakt, že jeho schůzka se špičkami čínské politiky byla již předtím jednou odložena z důvodu rozbrojů kolem sestřelení čínského špionážního balónu nad územím USA (Království středu jej dodnes nazývá meteorologickým), předchozí snaha o rozhovory na úrovni ministrů obrany v Singapuru selhala a Blinkenovi musel v květnu tajně posloužit jako „předvoj“ ředitel CIA Bill Burns.
Detailní program cesty rovněž provázelo utajení, přičemž prošedivělý Američan se nakonec sešel se svým protějškem, ministrem zahraničí Čchin Kangem, jeho stranickým a mocnějším ekvivalentem Wangem I (oficiálně ředitel kanceláře Komise pro zahraniční věci Ústředního výboru Komunistické strany Číny) a nakonec i samotným „velkým vůdcem“ – generálním tajemníkem Komunistické strany Číny a prezidentem Si Ťin-pchingem.
Každé z těchto sezení bylo v mnohém odlišné, a to jak obsahem, tak především formou. Nakolik se při nich podařilo efektivně zlepšit pošramocenou důvěru mezi Washingtonem a Pekingem, se komentátoři ani analytici zcela neshodnou. Nicméně při hodnocení je třeba vzít v potaz skutečnost, že většina sporů se vyznačuje nebývalým strategickým významem a složitostí, a očekávat tedy průlom na základě jedné série schůzek by bylo více než naivní.
Pozornost médií i světa se samozřejmě upnula především na Blinkenův rozhovor s prezidentem Si Ťin-pchingem, který měl dle všeho probíhat v uvolněnější atmosféře (samozřejmě vzhledem k možnostem). Čínský lídr totiž po jeho konci naznačil, že obě strany dosáhly určitého „pokroku“ při komunikaci svých rozdílných přístupů, přičemž v některých dílčích otázkách měla mezi oběma soky být dokonce nalezena shoda.
O jaké konkrétní oblasti se přitom jednalo, jak významné je jejich postavení v celé geopolitické při či mají-li tyto dostatečný potenciál významněji přispět ke snížení napětí mezi oběma velmocemi, nebylo v době tvorby tohoto příspěvku veřejně známo (s určitou výjimkou příslibu spolupráce při potírání obchodu s fentanylem a dalšími opiáty).
Z tiskových prohlášení obou stran ve Velkém sále lidu jsme však mohli jasně cítit, že jak Peking, tak Washington si uvědomují vážnost vzniklé situace a pokoušejí se alespoň částečně deeskalovat vzniklé napětí. Opakovaně tak zaznívala slova o odpovědnosti nejenom vůči lidu Číny a Spojených států, ale i vůči stabilitě světa. Přestože současná podoba světová řádu má poměrně daleko k bipolárnímu rozdělení z dob studené války, význam obou hráčů je natolik vysoký, že rozhodně nelze hovořit o vyumělkovaném patosu. I pouhé nalezení shody na nutnosti dále komunikovat se tak v politické rovině vzájemných vztahů zdá být vítězstvím.
