Mylně vykládaný krach na Wall Street nám pomohl odvrátit krizi o 80 let později

Michal Půr

13. 04. 2020 • 08:00

Je to pravděpodobně jediný krach na burze, o němž slyšeli všichni. Na konci října 1929 se newyorská burza propadla tak citelně, že celá událost vstoupila do učebnic jako krach na Wall Street. Pravděpodobně si také řada z vás myslí, že takto odstartovala Velká hospodářská krize, která postupně zasáhla takřka celý svět a také jej významně změnila. V dalším díle seriálu Světové krize vám ovšem ukážeme, že pohled na obě tyto události je značně zkreslený a jedna jen vzdáleně souvisí s druhou, přestože máme tendenci je propojovat.

Ve čtvrtek odpoledne 24. října 1929 se newyorská burza vzpamatovala z 10procentního propadu, který utrpěla ráno. Akcie se ovšem propadly opět v pondělí 28. října a následně i v úterý 29. října. Tyto výkyvy nyní označujeme jako černý čtvrtek, černé pondělí a černé úterý. Pravdou ovšem je, že burza divoce klesala a stoupala ještě několik následujících týdnů.

„Po mnoho měsíců lidé spořili peníze a půjčovali si, aby si mohli pořídit cenné papíry a stali se tak partnery amerického průmyslu. Teď se jich snaží zbavit s ještě větším úsilím, než se je snažili získat,“ popsal tehdejší události americký magazín Time.

Abychom pochopili, co se tehdy skutečně stalo, musíme se vrátit do takzvaného černého čtvrtku. V ranních hodinách burza spadla takřka o deset procent, ale odpoledne se trend obrátil a po prudkém růstu se vrátila na počáteční hodnoty. Za podivným výkyvem stála snaha bankéřů ochránit své klienty před obrovskými ztrátami, kteří začali bezhlavě kupovat prakticky veškeré akcie. Jejich snahy vedl Richard Whitney, americký finančník a později také šéf newyorské burzy, který na konci kariéry skončil na tři roky v nechvalně proslulém kriminále Sing Sing.

Whitneymu a dalším výrazným tvářím Wall Street se podařilo pád akcií odvrátit jen během černého čtvrtku. Když přišlo černé pondělí a černé úterý, hromadné nákupy už nepomohly. Během následujících dvou týdnů akcie ztratily zhruba třetinu své hodnoty. Dosud není úplně jasné, co vedlo k samotnému propadu, vysvětlení je hned několik. Za pozornost stojí především historka, která se stala součástí americké kultury.

Na konci léta 1929 si americký investor Joe Kennedy (otec pozdějšího prezidenta Johna F. Kennedyho) nechal čistit boty od chlapce, který mu dal hned několik tipů na nákup akcií. Zkušený investor Kennedy si tehdy údajně pomyslel, že je s trhem něco špatně, pokud mu tito lidé dávají podobné rady a prodal všechny své akcie, přičemž spustil lavinu dalších prodejů. Není bez zajímavosti, že tato událost, která přivedla řadu lidí na mizinu, stála na počátku obrovského bohatství a politických úspěchů rodiny Kennedyových. Jen těžko ovšem můžeme považovat rozhodnutí Joe Kennedyho za ojedinělý důvod krachu na Wall Street.  

Spojené státy za sebou měly mimořádně úspěšné období 20. let 20. století, které si vysloužilo označení „roaring twenties“ (řvoucí dvacítky). Dekáda hospodářského růstu v době, kdy recese přicházela v podstatě každé dva roky, byla nevídaným jevem. Srovnání přitom snese jen s bezprecedentním růstem v 90. letech 20. století, který měl celosvětový ráz. Na konci 20. let 20. století přece jenom přišlo hospodářské zpomalení, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo přelít v jednu z největších hospodářských krizí historie, přestože se to na školách dosud učí.  

Newyorská burza se během jednoho roku dostala na úrovně před černým čtvrtkem 1929. Obrat je stvrzen takzvaným dobrým pátkem, který spadá do dubna 1930. Tento fakt je často ignorován, protože se do příběhu, kterak pád burzy zapříčinil hospodářskou krizi, zkrátka nehodí.

Skutečný původce krize je daleko prozaičtější a má mnoho společných rysů s krizí, která se rozpoutala v roce 2008. Ekonom Milton Friedman v knize Monetární historie USA 1867-1960 upozorňuje na objem špatných úvěrů, které banky do 30. let 20. století rozdaly. Jejich pád v roce 1930, 1931 a 1932 rozpoutal skutečnou krizi. Tehdy totiž neexistovalo pojištění vkladů, a pokud tak finanční ústav padl, občané přišli o všechny uložené peníze. Banka padla v zásadě proto, že lidé nebyli schopni splácet úvěry, přičemž samotný pád vyvolal paniku a začal „run“ na banky. Ten skončil v podstatě až v roce 1933, kdy se stal prezidentem Franklin D. Roosevelt.

Nový prezident přišel s takzvaným „Novým údělem“, který přinesl i reformy a regulace kapitálových trhů. Soubor opatření měl svoje vady, nicméně tehdejší zkušenost přispěla k tomu, aby se USA vyhnuly opakování stejné krize v roce 2008. Po pádu Lehman Brothers se šéf FEDu Bern Bernanke inspiroval právě začátkem 30. let 20. století a začal pumpovat do ekonomiky obrovské finanční prostředky. Jen tak se Spojené státy mohly vyhnout krizi podobných rozměrů a odvrátit „run“ na banky.

Není to ovšem jediná podobnost se současností. Od roku 2009 trhy takřka deset let v kuse rostly, podobně jako ve 20. letech 20. století. Musíme si navíc uvědomit, že peníze byly v posledních deseti letech mimořádně levné, což je opět obdobné jako ve „řvoucích dvacítkách“. Proti tehdejším investorům ovšem mají ti současní jednu značnou výhodu. Zatímco v roce 1929 si lidé výkon burzy poněkud mylně spojovali s výkonem ekonomiky, nyní již téměř nikdo nepochybuje, že jde o dva oddělené světy. I v době koronaviru můžeme vidět, že burza může růst navzdory mimořádně špatným číslům.

SDÍLET