Uvolnění zemědělského trhu přineslo masivní změny, svět se vzpamatoval až po 2. světové válce

Michal Půr

07. 04. 2020 • 08:00

Zemědělství bylo bezpochyby jednou z prvních reálných obětí hospodářského pokroku, kterého lidstvo dosáhlo v 19. století. Během průmyslové revoluce se jen v Británii snížil podíl zemědělství na ekonomickém výkonu a zaměstnanosti zhruba z jedné třetiny na desetinu. Do počátku 20. století se efektivita farmářů zdvojnásobila, ale populace za stejnou dobu vzrostla třikrát. Kromě průmyslu tak expandovalo i zemědělství, ale podmínky na trhu se změnily natolik, že vypukla jedna z nejpozoruhodnějších krizí – velká deprese britského zemědělství.

Na počátku 19. století byla Británie nejbohatším státem planety, přičemž velcí majitelé půdy a farmáři byli ti nejbohatší z nejbohatších. Od počátku století do roku 1879 tvořili 88 procent milionářů farmáři, na konci 1. světové války už to byla jen třetina. Problémy tehdejší „smetánky“ začínají velmi nenápadně v roce 1846, kdy britští zákonodárci ve jménu svobodného trhu odstranili cla na dovoz potravin. 

Období od roku 1853 do roku 1862 dokonce někteří historici popisují jako zlatou éru britského zemědělství, které těžilo nejen z dobré úrody, ale také z několika válek (Krymská válka či Americká občanská válka), jež efektivně bránily v dovozu zemědělských produktů do země. Zemědělství procházelo rovněž dynamickým technologickým vývojem a nová mechanizace pomohla výnosy farmářů rychle zvyšovat.

Negativní zlom pro britské farmáře přišel v roce 1862, kdy americký Kongres přijal zákon, který nastartoval osidlování Středozápadu. To znamenalo nejen živelnou výstavbu železnice, ale také nastavení výhodných cen pro přepravu zemědělských produktů, což zásadně zlevnilo přepravu nejen po USA, ale také například do Británie. Cena dopravy tuny pšenice z Chicaga do Liverpoolu stála v roce 1873 třicet sedm liber, v roce 1880 jednadvacet liber a v roce 1884 čtrnáct liber.

Při poklesu cen dopravy logicky nastal prudký příliv zemědělských produktů do Británie a následně i prudký propad cen zemědělských produktů. U některých z nich se ceny propadly na nejnižší úroveň za více než jedno století. Farmáři tak začali hromadně opouštět venkov a dali přednost průmyslu ve městech. Británie samozřejmě začala ztrácet zemědělskou soběstačnost a statistiky ukazují, že debata o jejím nastolení v současnosti je jen populistickým výkřikem, jehož realita skončila před více než stoletím.

Zatímco ve 30. letech 19. století byla Británie závislá na dovozu pšenice jen ze dvou procent, v 60. letech to bylo už 24 procent, v 80. letech 45 procent a na začátku 1. světové války už ze čtyř pětin. Samotná zemědělská produkce poklesla v období od roku 1873 do roku 1894 o zhruba pět procent. To se sice nezdá moc, ale je třeba brát v potaz, že britské zemědělství předtím zažilo „zlatou éru“, tedy bezprecedentní růst. Nepřišel tak drsný pád, ale spíše velmi bolestná a několik desítek let trvající stagnace, která měla pro venkov citelné důsledky.

Příspěvek zemědělství k hrubému domácímu produktu se v období od roku 1875 do roku 1914 snížil ze 14 na šest procent. Úplně se otočil poměr lidí závislých na zemědělském sektoru. Ze 70 na 40 procent. Historici se ovšem přou, zda za tímto propadem skutečně stojí otevření trhu či jen velmi špatný způsob hospodaření velkých farmářů.

Někteří experti upozorňují, že v roce 1880 byla půda v Británii prakticky vyčerpaná, což v kombinaci s tamním nezájmem o zemědělský výzkum či používání hnojiv vytvořilo smrtící kombinaci. Jinde v Evropě situace tak špatná nebyla, což mohlo být způsobené převahou menších a velmi specializovaných farmářů. V Británii místo toho existovaly velké zemědělské podniky, které se soustředily primárně na pěstování pšenice a chov dobytka a jejich přizpůsobivost situaci nebyla valná. To bylo do značné míry způsobeno tím, že půdu si místní „šlechta“ pronajímala za velmi vysoké ceny od veřejných institucí, které zároveň ovládala.

Na jedné straně tak existovaly vysoké ceny půdy a vysoké nájmy a na straně druhé obrovské sociální rozdíly a mizerné vztahy s chudými pracovníky. „Britské farmy byly příliš velké na to, aby farmáři přiložili ruku k dílu a příliš malé na to, aby zapojili mozek,“ popsal situaci britský historik Avner Offer. Podle něj bylo zjevnou výhodou amerických farmářů, že museli své farmy vybudovat od nuly vlastníma rukama a byli tak schopni mnohem lépe reagovat na novou situaci na trhu.

To, co Britové zažívali od poloviny 19. století, nakonec prožily i některé další země, ale zhruba až ve 20. letech 20. století. Cesta z totální stagnace vedla pouze skrze rozvoj zemědělských technologií, revoluci v anorganické chemii či v obrovském posunu v chovu a šlechtění zvířat. K tomu ovšem došlo až po 2. světové válce.

SDÍLET