Konflikt v Súdánu trvá už přes dva měsíce a diplomatický průlom je v nedohlednu. Boj o moc mezi súdánskou armádou, známou jako Súdánské ozbrojené síly (SAF), a jejími polovojenskými rivaly, Silami rychlé podpory (RSF), hrozí přerůst v plnohodnotnou občanskou válku. Dosud zemřelo přibližně pět tisíc lidí a další stovky tisíc uprchly ze země. O podrobnostech, ale i širších souvislostech mluvíme ve velkém rozhovoru s orientalistou a honorárním konzulem Súdánu v Česku Petrem Pelikánem. Čtete první část, pokračování vyjde na INFO.CZ v příštím týdnu.
Ještě nedávno se o žádném velkém růstu napětí v Súdánu nemluvilo, skloňovalo se tradičně jen soupeření mocností o vliv v zemi – Čína, Rusko, Spojené státy. Svědčí to o naší ignoranci, nebo byl náhlý výbuch násilí překvapením i pro vás?
Když říkáte, že konflikt hrozí přerůst v plnohodnotnou občanskou válku, podle mne to už bohužel občanská válka je. Nevím, co dalšího by se ještě mělo stát, abychom ten konflikt začali vnímat jako občanskou válku. Ani odhadům počtů mrtvých příliš nevěřím. Jen z okruhu mých přátel mám zprávy o čtyřech obětech. A k těm, které zabila přímo střepina nebo kulka, ať už cílená nebo zbloudilá, musíme ještě připočítat třeba chronicky nemocné, kteří umírají proto, že se nedostanou k lékům. Obávám se, že mrtvých je už teď podstatně víc.
Stejně tak pochybuji, že jsou údaje západních agentur o počtech lidí, kteří uprchli ze Súdánu do ciziny, věrohodné. Předpokládám, že vycházejí z počtu utečenců, které nějak zaregistrovaly agentury OSN. Podle mne ale zachycují jen jejich malou část. Udržuju kontakt s mnoha lidmi, kteří utekli z Chartúmu do sousedních zemí, a téměř nikdo z nich se nikde jako uprchlík nehlásil. V Egyptě, v Eritreji a v Etiopii, kam se uchýlili lidé, od nichž mám zprávy, ani podle nich většinou není kde se hlásit. Třeba v Egyptě prý lze získat maximálně pomoc ve výši asi 140 českých korun.
Boje v hlavním městě navíc vedly k velkému počtu vnitřních vysídlenců. Ne každý má možnost okamžitě se sebrat, odcestovat do ciziny a žít tam. Spíše než do ciziny ujelo víc lidí do jiných súdánských měst, kde mají příbuzné, nějaké zázemí. Súdánci v Egyptě, hlavně střední vrstvy, už přemýšlejí, jak se vrátit do Súdánu někam na venkov, protože přestávají mít z čeho žít a platit nájmy. Třeba v Asuánu už táboří v improvizovaných stanech, což vím zase od tamních Egypťanů.
A ono napětí před začátkem bojů?
Napětí v Súdánu znatelné bylo, v různé intenzitě se projevovalo už několik let. Letos jsem tam pobýval dvakrát, podruhé jsem se vracel jen pár dnů před vypuknutím bojů, ale nikdo neočekával, že by mohlo dojít k tomu, co se teď děje. Ani dobře informovaní a vlivní Súdánci ne. Jinak by totiž bylo vidět, že podnikají opatření, aby zachránili sebe, své rodiny a majetky.
Petr Pelikán
Orientalista, tlumočník, analytik, honorární konzul Súdánu v České republice a poradce bývalého premiéra pro oblast migrace. Absolvoval orientalistiku na Univerzitě Karlově a řadu pobytů na univerzitách v arabských a perskojazyčných zemích. Byl styčným důstojníkem československé jednotky ve válce v Perském zálivu. Přednáší na Katedře blízkovýchodních studií Západočeské univerzity. Spolupracuje na výzkumech migrace a integrace cizinců, tlumočí a překládá.
To, že je Súdán skutečně až za periferií našeho zájmu, je fakt. Odpovídá to přesně tomu, jak se ptáte: Pokud už se o něj někdo zajímá, tak jen jako o teritorium, kde soupeří jiné země, na něž se soustředíme. To je obecně špatně – nejen v případě Súdánu.
Jaké máte zprávy o situaci na bojišti? Ta je krajně nepřehledná, ale milice RSF podle všeho dokázaly dobýt některé armádní sklady přímo v hlavním městě.
V situaci se nevyznají ani sami místní. Trhy v některých čtvrtích blízko armádních základen fungují normálně – stejně jako běžný život –, ale v jiných se bojuje. Zprávy o střelbě, výbuších a náletech dostávám každý den. Situace obecně je velmi špatná, mnoho čtvrtí bylo kompletně vyrabováno. Vzniklo údajně centrální tržiště vyrabovaného majetku, říkají mu „Dagalovo tržiště“ (generál Mohamed Hamdan Dagalo, vůdce vzbouřeneckých milicí RSF). Tam se prodává narabované zboží za zlomek původní hodnoty, protože co bude kočovník z Dárfúru dělat třeba s lednicí z chartúmského domu...?
V hlavním městě Chartúmu, tedy v místě, kde žilo nejméně pět miliónů lidí, už tři měsíce probíhají těžké boje včetně nasazení letectva a dělostřelectva. Těžkými zbraněmi disponuje armáda, Dagalovi ozbrojenci je nemají, a tak se rozptýlili do obytných čtvrtí, kde je proti nim armáda nemůže plně nasadit. Obsazují civilistům domy a rabují obchody, banky i soukromé domy, spousta tržišť a budov je vypálená. V tom jim sekundují i někteří místní, většinou „lumpenproletariát“ ze čtvrtí, kde žijí přistěhovalci z některých vzdálenějších oblastí.
K bojovníkům RSF se připojilo hodně cizinců, ovšem provázaných s nimi kmenovými vazbami, které sahají až do Mali. Jsou mezi nimi vidět i kluci ve věku třinácti nebo čtrnácti let. Někteří Súdánci mi říkali, že už by jim bylo jedno, kdo vyhraje, jen chtějí, aby už byl klid a pořádek. Jenže Dagalovy síly nemají kapacitu řídit stát.
Nějakou vertikální strukturu ale velení mít musí, vždyť „koncese“, tedy režimem přidělené „povolení“ vybírat výpalné nebo drancovat ten či onen zdroj surovin odměnou za podporu mají RSF už dlouhé roky na geograficky vzdálených místech…
Ano, RSF určitou vertikální strukturu mají, ale je vázána především na kmenovou, tedy pokrevní loajalitu. Jejich předáci existující státní strukturu jen „vytunelovali“ ve svůj prospěch. Parazitovali na ní, ale nedokázali by ji spravovat tak, aby byla funkční.
Možná až Džandžawíd (původní místní název milicí RSF, často překládaný jako „ďáblové na koních“, viz dále) vyrabují hlavní město, stáhnou se do Dárfúru, odkud pocházejí a kde mají silné postavení. I kdyby vojensky dobyli Chartúm nebo nějaká další území, neumím si představit, že by ovládli celý Súdán, velký jako čtvrtina Evropy bez Ruska. A hlavně už si vůbec neumím představit, že by ho dokázali řídit.
Napadá mě v této souvislosti, že Súdánci nemají možnost opřít se o autoritu katolické církve a univerzální rozšíření křesťanství pro zkrocení různých warlordů…
Autorita katolické církve v takové situaci není až tak unikátní záležitostí, islám se už také nejednou stal základnou pro obnovu států zhroucených vnitřními konflikty a kmenovými boji. Třeba v Somálsku se vytvořil systém tzv. Islámských soudů, které dokázaly překonat totální roztříštěnost na kmenové državy, nebo v Afghánistánu pod egidou islámu ukončili období vnitřních válek Tálibové. V Súdánu ale tenhle model fungovat nemůže, tam jsou úplně jiné podmínky.
RSF nevydává žádná politická prohlášení?
Ta, která jsem našel, požadovala obnovení civilní vlády a demokracie. A často se v nich vymezovali proti strukturám bývalého režimu. Velmi znepokojující bylo jedno Dagalovo prohlášení, že chce vytvořit stát táhnoucí se od Súdánu až po Mali. To je území obývané kmeny, ze kterých se rekrutují jeho bojovníci. Po internetu ale kolují spousty podvržených dokumentů a je těžké říct s jistotou, co skutečně pochází od velení RSF.
Vymezují se tedy proti těm strukturám, na kterých vyrostla jejich moc – podobně jako Prigožin v Rusku. Je pro obyčejné Súdánce tedy přijatelnější jako vládce země současný představitel Abdal Fattáh Burhán než velitel RSF Dagalo?
Súdánci, se kterými jsem v kontaktu, pocházejí většinou z kmenů z nilského údolí, ovšem nilské údolí je třeba chápat jako oblast sahající nějakých tři, čtyři sta kilometrů na východ i na západ od řeky. Před začátkem konfliktu byl Burhánovým příznivcem jen málokdo z nich. Za současné situace ale budou podporovat kohokoliv, kdo zastaví anarchii a vytlačí dárfúrské ozbrojence co nejdál od jejich domovů. Spoléhají na armádu, které velí Burhán, a idealizují si Bašírův režim, za kterého bylo bezpečno.
