„Planeta Země je dost velká pro úspěch obou zemí.“ Tato poměrně zásadní slova nebyla vyřknuta z úst zapáleného zastánce globalizované liberální ekonomiky či snad idealistické (liberální) myšlenkové tradice mezinárodních vztahů. Ač byla pronesena na americké půdě, náležela někomu na první pohled naprosto odlišnému – generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Číny a prezidentu této ohromné země, Si Ťin-pchingovi.
Čínský prezident po několika letech navštívil Spojené státy, aby se svým protějškem z Oválné pracovny, Joe Bidenem, nalezli způsob, jak odvrátit potenciálně hrozící kolizi dvou obřích mocenských kolosů. Zatímco se však pozornost médií soustředila na otázky bezpečnosti v Indopacifiku spojené především s Tchaj-wanem, spory v Jihočínském moři či vzrůstající zbrojení, pozornost Pekingu se očividně daleko více koncentrovala na nemalé hospodářské „bolístky“ tamní ekonomiky.
Tvrdit však, že americká strana měla výrazně navrch, by rovněž bylo zavádějící. Rozhovory i další setkání prezidentů a dalších představitelů obou států totiž jasně demonstrovaly, že tito obři se vzájemně drží pod krkem velice pevně – navzdory snahám svých lídrů o osamostatnění alespoň ve strategických oblastech.
O čem se jednalo v San Francisku? Jak je na tom čínská ekonomika? A jak se její stav podepisuje na velmocenských ambicích i vztazích s Amerikou?
„Míříte-li do San Franciska, měli byste mít kvítí ve vlasech.“ Alespoň tak to tvrdí text známé písně Scotta McKenzieho. Muži, kteří se minulý týden v jednom z luxusních resortů nedaleko tohoto města věhlasného jména sešli, však přinášeli mnohem více. V rukou jim ležela bezpečnost celého Indopacifiku, ne-li podstatné části lidstva.
Prezident Joe Biden reprezentoval Spojené státy – supervelmoc, která se pomalu vyrovnává s faktem, že tzv. unipolární moment po pádu Sovětského svazu, kdy se její nadvláda pnula nad světem, pomalu končí. A to přestože je její pozice stále nadmíru silná a i v novém rodícím se mocenském rozložení bude hrát roli „primus inter pares“.
Si Ťin-pching pak „rudého čínského draka na vzestupu, který dle svého vlastního vnímání historie překonal „století ponížení“ pod tlakem koloniálních mocností, aby se v posledních dekádách rozletěl vzhůru ke hvězdám a prožil si svůj „čínský sen“. A to přesto, že politické ambice tohoto rodícího se velikána zřejmě zcela neodpovídají jeho ekonomické síle, která se v době po opuštění tvrdých covidových opatření ukazuje být slabší, než se původně zdálo.
Čínské hospodářství totiž po letech sice již ne zcela snového, stále však nadmíru výrazného růstu do nebes zažívá útlum! Zatímco ještě v polovině minulé dekády se „Království středu“ těšilo sedmiprocentnímu růstu, nyní zápasí o splnění Komunistickou stranou Číny stanoveného cíle 5 %, přičemž existují predikce, které tento ukazatel srážejí ke konci dekády až ke 3 %. Tedy na úroveň vyspělých západních ekonomik, mezi něž ovšem Čína nepatří.
Jedním z důvodů tohoto poklesu je vleklá realitní krize, která se ukazuje větším a dlouhodobějším problémem, než se původně očekávalo, a vykazuje charakter strukturálního problému. Již v roce 2022 zaznamenal realitní sektor 23% propad příjmů pocházejících z transakcí s půdou. Neschopnost obřích developerů typu Evergrande či nově Country Garden splácet své dluhy situaci rozhodně nezlepšila.
K tomu všemu se ještě přidal problém enormního zadlužení lokálních vlád v provinciích či městech, které pomocí emitování dluhopisů přes své vlastní realitní společnosti způsobily v momentě, kdy opadl zájem o bydlení, výrazné těžkosti nejen sami sobě, ale i centrální vládě v Pekingu. Ta se dlouho zdráhala poskytnout jakoukoli pomoc – pod tlakem okolností však nyní ustoupila.
