Projev čínského prezidenta na třetím fóru Pásu a stezky dalece přesahuje původní záměry této obchodní iniciativy. Otevřeně již hovoří o širších vizích asijského hegemona ohledně budoucího uspořádání světa. V čem tyto představy spočívají a co nám signalizují o měnící se mocenské rovnováze na planetě?
Pro „Říši středu“ se bezpochyby jednalo o jednu ze stěžejních událostí nejen letošního roku. Delegace více než sto třiceti států světa se sjely do Číny u příležitosti 3. fóra iniciativy Pásu a stezky, aby si vyslechli projev prezidenta a generálního tajemníka Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga. Ten přislíbil určité změny v pojetí celého projektu, svoji řeč však cílil především na země tzv. „globálního Jihu“, tedy převážně na rozvojové státy Asie, Afriky a Latinské Ameriky.
Iniciativa Pás a stezka představuje bez nadsázky „opus magnum“ prezidenta Si, s nímž do určité míry spojil svůj politický odkaz a který se dozajisté ocitne jednou v učebnicích dějepisu pod kapitolou s jeho jménem. Proto nemohlo projít bez povšimnutí letošní desáté výročí od okamžiku, kdy tento smělý plán na propojení Číny (a Asie v širším smyslu) s Blízkým východem, Afrikou, Latinskou Amerikou a Evropou pomocí železnic, dálnic a klíčové infrastruktury poprvé vyhlásil při svých návštěvách Kazachstánu a Indonésie.
Celá iniciativa se sice během let musela popasovat s mnoha problémy, danými především špatným plánováním a rostoucí neschopností některých zemí splácet své závazky vůči čínským poskytovatelům kapitálu. Ostatně odhadovaná výše dluhů, které musely být odepsány či u nich došlo k výrazné změně podmínek splácení, dosáhla jen mezi lety 2020 a 2022 závratných 76 miliard amerických dolarů.
Přesto se tato iniciativa stala leitmotivem rostoucího čínského vlivu ve světě. Za deset let existence se k ní totiž připojilo na 150 zemí a 30 mezinárodních organizací, mezi nimi i většina států střední a východní Evropy, spolu s Itálií jako členem prestižní skupiny G7 (k ohromné nelibosti Washingtonu). Dle dat Státní rady (čínské vlády) pak dosáhla hodnota uzavřených kontraktů výše 2 bilionů amerických dolarů.
K hlavním příjemcům čínských financí přitom patřily chudší země mimo euroatlantický prostor, kdysi nazývané rozvojové, dnes označované spíše korektnějším a přesnějším termínem „globální Jih“. Ostatně mnohé z nich v posledních letech výrazně zbohatly – Indonésie, Pákistán, Egypt, Zambie, Srí Lanka či Malajsie...
Tomu odpovídalo i letošní složení návštěvníků fóra, mezi nimiž nechyběli končící indonéský prezident Joko Widodo (všeobecně známý jako „Jokowi“), kambodžský premiér Hun Manet, kazachstánský prezident Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev, jeho vietnamský kolega Võ Văn Thưởng, ale ani Vladimir Putin, byť obtěžkaný zatykačem Mezinárodního trestního soudu.
Celou akci si nenechal ujít ani ministr obchodu afghánského Tálibánu, s nímž Čína ve snaze získat ohromné nerostné bohatství této horské a staletími válek zmítané země v posledních měsících prohlubuje svoji spolupráci.
