Hned v několika dílech Reaganovy Ameriky jsem psal o prezidentově despektu vůči intelektuálům. Dnes bych tato obecně platná slova rád uvedl na pravou míru, neboť, logicky, neplatila absolutně. Ronald Reagan si byl dobře vědom toho, jak velký význam mají špičkoví vědci – inženýři, fyzikové, lékaři atd. pro Spojené státy a velmi je respektoval. Skeptický byl, přirozeně, k harvardským, yaleským, princetonským i „nezávislým“ levicovým donům, mudrujícím v bezpečí a luxusu svých pracoven o tom, jak špatný je kapitalismus, co všechno kdy americké vlády, zejména ty republikánské, udělaly mizerně, v čem všem nechápaly a nechápou svět, nemluvě o jejich neomluvitelném imperialismu či neokolonialismu, jako například známý lingvista a politický aktivista Noam Chomsky.
Z polské a německé střední Evropy na Harvard
Jedním z humanitně vzdělaných intelektuálů, jimž Ronald Reagan a jeho blízcí spolupracovníci naslouchali, byl harvardský profesor Richard Edgar Pipes (1923–2018), historik se specializací na Sovětský svaz a komunismus, který pro prezidenta pracoval v letech 1981 a 1982.
Jeho životní příběh patří k těm nejpozoruhodnějším, o jakých jsem v životě četl, a je rovněž dokladem toho, že „americký sen“, dnes tolik vysmívaný a ironizovaný, byl i na konci 20. století možný, stejně jako je, mimochodem, možný dnes, bez ohledu na to, jak se „Amerika“ od té doby změnila.
Budoucí Richard Pipes se narodil jako Ryszard Pipes v Těšíně, či chcete-li, Cieszynu, v poválečném Polsku, do asimilované židovské rodiny s – pro novou dobu – ctihodnou minulostí. Jeho otec byl nejen válečný veterán, příslušník polských legií za první světové války, jež patřily a v jistém smyslu dodnes patří k „legendám země“, ale i spolumajitel továrny na výrobu čokolády, takže rodina netrpěla žádnou nouzí.
V roce 1929 se Pipesovi přestěhovali do Varšavy, kde navzdory stále vzrušenější a nebezpečnější době spojeně žili dalších deset let. Pro Ryszarda to byla vpravdě formativní léta; právě tehdy totiž do sebe „osamělý kluk bez přátel“, jak o sobě sám napsal ve svých memoárech, vstřebával polskou, německou a zčásti i židovskou kulturu a vzdělání.
Po výše zmíněných deseti letech ale relativní pohoda „den ze dne skončila“. Polsko prohrálo „bleskovou válku“ s nacistickým Německem, která vypukla 1. září 1939, v důsledku čehož mohl, jak se píše v jeho životopisech i encyklopedických heslech, šestnáctiletý Ryszard sledovat na vlastní oči Hitlerovu triumfální jízdu ulicemi polského hlavního města.
Připočteme-li k německému útoku fakt, že 17. září 1939 vpadla z východu do již fakticky poraženého Polska sovětská armáda, aby dokonala to, co si představitelé obou zločineckých režimů domluvili v paktu Molotov-Ribbentrop z poslední srpnové dekády téhož roku, není se co divit, že Pipesovi rodiče pochopili, že je nejvyšší čas zmizet.
V říjnu se jim – přes fašistickou Itálii, kde polská ambasáda pracovala navzdory tomu, že Polsko „přestalo existovat a italská vláda tento fakt uznala“ až v červnu 1940 (!) – podařilo uniknout pravděpodobné smrti nejprve do frankistického Španělska a následně do tehdy neutrálních Spojených států amerických. Nová životní etapa mohla začít.
Vzhledem ke zjevnému nadání a pracovitosti dostal (teď již) Richard příležitost studovat na Muskingum College, dnešní Muskingum University, v ohijském New Concordu. Nebylo to pro něj ani trochu snadné, „příchod do středního Ohia“ totiž „pro Evropana znamenal návrat do 19. století: názory a hodnoty, které ctili, odrážely stav před první světovou válkou“.
Na počátku roku 1943, již jako americký občan, pak dostal Pipes povolávací rozkaz, a proto odjel do vojenské školy Citadel v Charlestonu v Jižní Karolíně. Odtud už jeho kroky vedly na Cornell University, kde strávil následujícího tři čtvrtě roku, již jako rodící se specialista na ruštinu, ruské/sovětské dějiny a reálie, které ho začaly zajímat po útoku Německa na Sovětský svaz v červnu 1941. Budoucí slavný rusista a prezidentův poradce se začal rodit právě tehdy.
Do akademické kariéry bylo ale ještě daleko. V červnu 1944, krátce po vylodění západních spojenců v Normandii, byl Pipes povolán k 310. pěchotnímu pluku 78. neboli „bleskové“ divize v Camp Pickettu ve virginském Richmondu.
Na evropská „pole válečná“ se ale nakonec nepodíval a místo toho putoval na základnu leteckého sboru v Kearns Field v Utahu a následně do missourského Scott Fieldu poblíž St. Louis, „pro případ“, jak napsal později, „že by to vyžadovalo lidi hovořící (dobře) rusky“. Válka v Evropě mezitím sice spěla do vítězného finále, ztráty ale byly na obou stranách obrovské; v podobě holokaustu navíc postihly i Richardovu rodinu, což jej trvale poznamenalo.
