Saúdská Arábie je naplnění své Vize vzdálena víc než na začátku. Drobným reformám navzdory

Erik Siegl

27. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | V záplavě negativních zpráv z Blízkého východu občas zapadá, že se některé věci hýbou i pozitivním směrem. Jak však lze vidět na reformách nebo na postavení žen v Saúdské Arábii, pokrok daný „shůry“ je pomalý a často vykoupený tvrdými represemi vůči těm, kdo ho aktivně prosazují.

Negativní dopady epidemie covid-19 na ekonomiku a společnost regionu jsou dalekosáhlé – růst beztak vysoké nezaměstnanosti, domácího násilí v uzavřených domácnostech, neschopnost zkostnatělých systémů vést či nahradit školní výuku a přizpůsobit se nové situaci. V leckterých zemích můžeme mluvit o koronavirové epidemii jako o „krizi v rámci mnoha jiných krizí“ – uprchlické, vzdělávací, ekonomické a například v Jemenu, Sýrii, Iráku či Libyi i humanitárně-zdravotní.

Na druhou stranu však krize ukazuje s větší naléhavostí potřebu změny. Ceny ropy se stále drží pod úrovni 40 dolarů za barel, což má masivní ekonomický a politický dopad na všechny země Zálivu – například saúdský rozpočet je kalkulovaný jako vyrovnaný při ceně 85 dolarů. Nejvíce a nejakutněji jsou krizí zasaženy miliony gastarbeiterů z jižní Asie a okolních arabských zemí, kteří přišli o svou práci a musí se vrátit do svých domovů. Další v řadě pak arabské země regionu, jež jsou závislé na finanční pomoci šejchů. Z dlouhodobé perspektivy však krize nejvýrazněji zasáhne ropné monarchie, kde může urychlit místní změny směrem k reformám, ale také vyvolat sociální nepokoje.

Diskutuje se o postavení žen, které jsou kvůli společenské marginalizaci často zranitelnější vůči jejím negativním dopadům. Neslučitelnost jejich společenské a právní diskriminace s plány modernizovat ekonomiku vede i autoritářské vládce v konzervativním Perském zálivu k některým v minulosti těžko představitelným krokům. Byť mnohé země jako Emiráty, Omán či Bahrajn jsou v rámci arabského světa na špici v úrovni vzdělání a zaměstnanosti žen, v Saúdské Arábii i jinde existuje globálně největší nerovnost mezi právním a společenským postavením obou pohlaví.

V Kuvajtu se nyní konečně osm žen mohlo stát soudkyněmi. Jedná se o průlomový krok, vůbec první v této jinak konzervativní zemi, kde ženy mají aktivní a pasivní volební právo až od roku 2005. Nové soudkyně však nemají vyhráno – nyní se diskutuje o tom, zda budou moct posuzovat i jádro šaríe – rodinné právo včetně otázek dědictví, rozvodu a péče o děti, kde běžná praxe silně ženy diskriminuje. Odpůrci většího zrovnoprávnění se brání tomu, aby nové soudkyně mohly řešit i tyto případy.

Případ Saúdská Arábie

Jako poslední země světa Saúdská Arábie nedávno zrušila zákaz žen řídit auto a také jim přiznala možnost registrovat si podnikání bez svolení mužského příbuzného. Ženy mohou také navštěvovat sportovní zápasy a koncerty. Přesto je přetrvávající systém souhlasu mužského dohlížitele stále velmi omezující, závisí na něm nejen cestování, studium a zaměstnání, ale například i propuštění ženy z vězení poté, co si odpyká svůj trest.

Shora vedené a omezené společenské reformy jsou pro saúdského korunního prince Mohammada bin Salmána způsobem, jak získat větší podporu mladých (42 procent saúdské populace tvoří lidé do 24 let), přilákat do země investice mimo ropný sektor a vylepšit svou špatnou image v západních zemích. To se týká zejména USA, na nichž je monarchie stále bezpečnostně-politicky silně závislá. Téměř s jistotou lze říct, že v případě konce Trumpova prezidentství budou oficiální vztahy napjatější a výrazně méně exkluzivní než nyní.

V monarchii funguje policejní stát, který bez milosti stíhá, vězní a dle lidskoprávních organizací rutinně mučí své prominentní i řadové oponenty, včetně aktivistek za práva žen. A to jen za pouhou snahu ovlivňovat veřejné mínění ve smyslu větší rovnoprávnosti, protože tím otevírají nežádoucí veřejnou diskusi a narušují monopol korunního prince řídit politiku jako jeho osobní záležitost. „Matka řidiček“ Aziza al-Yousef je sice na kauci na svobodě, její syn novinář však s desítkami dalších ve vězení, přestože má také americké občanství. Právě proti jejich věznění vystupuje mezinárodní kampaň za bojkot plánovaných schůzek skupiny G 20 pod předsednictvím Saúdů.

Na druhu stranu, reformy za rovnější postavení žen pohání silné demografické a ekonomické faktory, a proto se staly v menší míře a opatrně součástí také politiky korunního prince. Ani Saúdská Arábie s druhými největšími zásobami ropy a největší kapacitou navýšit těžbu na světě totiž už nedokáže zajistit svým „poddaným“ dosavadní životní úroveň. Státy Zálivu musely v posledních letech zavést mírné zdanění a škrtat subvence a pracovní místa v přebujelém veřejném sektoru. Štědrý sociální systém a vysoké platy s mnoha zaměstnaneckými privilegii jsou při vysokém demografickém růstu neudržitelné i při současném tempu zadlužování. Jádrem „Vize 2030“ Saúdské Arábie i podobných strategií v dalších zemích Zálivu je racionalizovat rozbujelý státní sektor, poskytující až dvě třetiny všech pracovních míst, zreformovat neudržitelný systém subvencí a rent a vytvořit produktivnější ekonomiku. K tomu měla Saúdská Arábie směřovat podporou turismu, služeb a technologických inovací a logicky i větším zapojením žen do ekonomiky.

Vláda v Saúdské Arábii – a i jinde v regionu – chce důsledněji než doposud „saudizovat“ pracovní trh na úkor gastarbeiterů z jižní Asie ale i více kvalifikovaných lidí z jiných zemí regionu. Reaguje na společenskou nespokojenost s až třicetiprocentní nezaměstnaností mladých do 24 let a celkovým poklesem životní úrovně. Reformní plán chce zvýšit počet rodin, které si na sebe dokáží vydělat svou prací a nebudou odkázány na státní zdroje. Podle neoficiálních odhadů žije až 20 procent z 34 milionů Saúdů pod hranicí chudoby, i když oficiálně problém v zemi „neexistuje“. Právě ovdovělé či zapuzené ženy jsou bez prostředků i možnosti si vydělat na své živobytí a současné výdajové škrty jejich situaci ještě zhoršují.

Mnozí hodnotili „Vizi 2030“ už v době jejího vzniku před čtyřmi lety jako nesmírně ambiciózní až nerealistický reformní plán. Zadrhává se nejen na aktuálním náhlém poklesu příjmů z ropy a globální ekonomické krizi, ale už delší dobu i na neochotě zahraničních firem v zemi investovat, v neposlední řadě i kvůli nevypočitatelnosti prostředí, demonstrovaném velkými čistkami ve vládní rodině nebo zabitím kritického novináře Džamála Chášúkdžího. Schopnost Saúdské Arábie se reformovat oslabuje také její snaha tvrdě a vesměs neúspěšně prosazovat svou hegemonii, což opakovaně ukázalo limity tamní moci. Stačí zmínit nedávnou ropnou cenovou válku s Ruskem (a nepřímo s americkými těžaři), konfrontaci se sousedním Katarem a zejména bezohledně vedenou válku v Jemenu. Království je tak po čtyřech letech naplňování Vize 2030 jejímu cíli možná vzdáleno více než na počátku a to i drobným reformám navzdory.

SDÍLET