Sedmdesát let, to už je dotek věčnosti. Britská královna Alžběta II. slaví fascinující výročí a její země s ní

Právě dnes, 6. února 2022, si Spojené království Velké Británie a Severního Irska, země Commonwealthu a velká část (nejen) západního světa připomínají, že Alžběta II. vládne ostrovnímu státu a formálně i některým dalším zemím již sedmdesát let. Takřka neuvěřitelných sedmdesát let, což je doba, která se z pohledu „obyčejného“ lidského života blíží pomyslné věčnosti. Jak se Británie během té doby změnila, jak se změnili Britové a co všechno pro ně Alžběta II. dnes znamená? Právě na tyto a další otázky se v následujícím textu pokusím odpovědět.

Když 6. února 1952 zemřel britský král Jiří VI. (1895–1952; na trůnu v letech 1936–1952) a když se tehdy šestadvacetiletá mladá žena, skoro ještě dívka, princezna Elizabeth stala královnou Alžbětou II., byla Británie ve většině ohledů jinou zemí než dnes. Indie a Pákistán, někdejší britský Rádž - „perla v koruně impéria“ - už sice získaly v roce 1947 samostatnost, stejně jako velká část Irska (v podobě Irské republiky roku 1949), „Anglie“, jak jí často říkali a dodnes říkají na celém světě, třebaže se tak oficiálně nejmenuje, byla ale stále ještě koloniální velmocí a stále ještě, už zase s válečným hrdinou Winstonem S. Churchillem v čele (1874–1965; předsedou vlády v letech 1940–1945 a 1951–1955), alespoň předstírala, že hraje v mezinárodní politice roli, kterou už od ní fakticky převzaly Spojené státy americké a Sovětský svaz. Suezská krize z roku 1956, jež definitivně ukázala či odhalila, jak se věci mají (a o níž mladá Margaret Thatcherová napsala, že díky ní „i ten nejtupější, nejzabedněnější tory [tj. konzervativec] musel pochopit“, že pokud jde o imperiální ambice, je jejich „země ze hry“), byla ale teprve před ní, a tak předstírání neexistující „Velikosti“ s velkým V bylo pro všechny, kteří nebyli sto smířit se s realitou, jakousi „utišující dávkou drogy“, jež dosud působila…

Od okamžiku, kdy politikové, novináři i historikové a další veřejně činné osobnosti, nadšení, respektive nadšené půvabnou mladičkou královnou, psali o počátku „nové“ či „druhé alžbětinské éry“ (v odkazu k alžbětinské epoše z časů „panenské královny“ Alžběty I. Tudorovny z let 1558–1603, jež patří dodnes k nejslavnějším v dějinách země), uplynulo už tolik, tolik času! Jen premiérů, nebo chcete-li „premiérů Alžběty II.“, je dodnes čtrnáct. Posuďte ostatně sami: Winston Churchill (1951–1955), Anthony Eden (1955–1957), Harold Macmillan (1957–1963), Alec Douglas-Home (1963–1964), všichni konzervativci, dále pak Harold Wilson (1964–1970), její první labourista, Edward Heath (1970–1974), pro změnu opět konzervativec, poté znovu labouristé, podruhé Harold Wilson (1974–1976) a James Callaghan (1976–1979), konzervativci Margaret Thatcherová (1979–1990) a John Major (1990–1997), dva šéfové tzv. New Labour neboli noví labouristé, Tony Blair (1997–2007) a Gordon Brown (2007–2010) a potom už jenom toryové – David Cameron (2010–2016), Theresa Mayová (2016–2019) a Boris Johnson (2019–dosud)…

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jak se královně Alžbětě II. panovalo během vlád nejslavnějších ze čtrnácti premiérů, kteří se vystřídali během uplynulých sedmdesáti let?
  • Jak se za sedm dekád na trůnu změnila Velká Británie a jak sama Alžběta II.?
  • Co se Velké Británii a její královně v den velkého jubilea slučí popřát?
sinfin.digital