Zatímco vliv USA na Blízkém východě kvůli jejich chybám i většímu zaměření směrem k Asii v posledních letech klesá, Čína se etabluje jako nová velmoc v regionu. Za vzestup svého vlivu vděčí nejen své hospodářské síle, ale i schopnosti nezamotat se do mnoha konfliktů a udržovat si dobré vztahy napříč rozděleným regionem.
Bylo by chybou vnímat vztah Číny a USA na Blízkém východě pouze prizmatem jejich stoupající rivality v regionu východní Asie či v oblasti moderních technologií. Nebo obdobně jako mocenskou rivalitu Západu a Ruska například v Sýrii. Čína pravděpodobně nemá ambici či potřebu nahradit USA jako bezpečnostně-politického hegemona v této nestabilní oblasti a zkoušet utvářet region v 21. století dle svých představ. Blízký východ byl a stále je mimo její hlavní politický zájem a z perspektivy Pekingu v první řadě představuje stále dost neznámý a komplikovaný region.
Situace se sice pomalu mění, ale donedávna bychom v Číně sotva našli experty a odborníky, kteří by blízkovýchodní situaci rozuměli a chápali pozadí různých regionálních konfliktů či zájmů velkých zemí jako Írán, Saúdská Arábie či Egypt. Říši středu proto vlastně celkem vyhovuje, že USA (pravda často s velmi kontroverzní bilancí) udržují jistý status quo a bezpečnost na Blízkém východě, což Američany stojí nemalé prostředky a oběti.
Číně totiž jde především o stabilní dodávky a cenu ropy a dalších surovin, bezpečnost námořně-obchodních tras do Evropy a Afriky, které regionem prochází. A ty USA také pro Čínu v podstatě zdarma garantují i tím, že čelí terorismu či pirátství, které je mohou narušit. Přitom až 40 procent spotřebované ropy Čína dováží z oblasti Perského zálivu a opačným směrem posílá lodní dopravou zboží za stovky miliard dolarů. V současnosti podle odhadů v regionu pracuje či trvaleji žije až půl milionu čínských občanů. V tomto ohledu tak sdílí společný zájem s USA a Evropou na udržení stability v regionu. Podle Eycka Freymanna, experta na čínskou globální strategii, chce Čína zachovat status quo, z něhož profituje, a současně postupně zvyšovat svůj ekonomický a politický vliv v jednotlivých zemích, což se jí zatím velmi úspěšně daří.
Čína prosazuje své zájmy na Blízkém východě ve znamení jí tolik propagované iniciativy Nové hedvábné stezky (Belt and Road Initiative), kterou prezentuje jako projekt „mírové spolupráce“ k podpoře vzájemné prosperity a rozvoje. Touto politikou však Čína od počátku pochopitelně sleduje své vlastní zájmy – zejména obchodní expanzi na cizí trhy, mimo jiné prostřednictvím budování dopravní a energetické infrastruktury. Čína se po jejím dokončení doma potýká s nadbytkem kapacit v této oblasti a hledá prostor pro uplatnění svých obřích firem v řadě projektů, která sama financuje. Pravda často za netransparentních podmínek, pod politickým tlakem a bez ohledu na ekologické škody a dopady na životy dotčených komunit.
