Zázrak na ledě. Největší hokejový mač všech dob a porážka Sovětů na vrcholu studené války

Studená válka, nesmiřitelné soupeření dvou supervelmocí – Spojených států amerických a Sovětského svazu – od roku 1945 až do konce osmdesátých let minulého století, zdaleka neprobíhala pouze v ideologické, politické, ekonomické a vojenské rovině, ale také, logicky, ve sféře vědy, kultury a sportu. A právě sportovní klání byla často vyhrocenější a v propagandistickém slova smyslu cennější, než by se na první pohled mohlo zdát. V době konání zimních olympijských her v Lake Placid v roce 1980 k jednomu z takových památných, dodnes nezapomenutelných soubojů došlo.

Stalo se tak 22. února 1980, jenž je díky tomu jedním z památných roků v éře bipolárně rozděleného světa. Studená válka tehdy vstupovala do své poslední dekády a současně do jedné ze svých nejošklivějších a nejnebezpečnějších fází. Již na sklonku předešlého roku, v prosinci 1979, vtrhla sovětská armáda do Afghánistánu, čímž zásadně narušila křehkou rovnováhu sil ve světě a navíc těžce ponížila americkou administrativu demokratického prezidenta Jimmyho Cartera, potupenou již zajetím jejích diplomatů na ambasádě v Teheránu po islámské revoluci v listopadu téhož roku. V lednu 1980 proto Carter, jeden z nejslabších vládců Bílého domu v dějinách USA, usilující o znovuzvolení, ve snaze zachránit si alespoň část reputace oznámil, že pokud se Sověti z Afghánistánu nestáhnou, budou američtí sportovci bojkotovat lední olympijské hry v Moskvě. Hry, na jejichž pořadatelství byli v Kremlu neobyčejně hrdí, a hry, jež se měly stát „výkladní skříní“ a propagandistickým triumfem tamějšího komunistického režimu. Napětí v mezinárodních vztazích by se dalo doslova krájet.

Dvaadvacátého února 1980, jehož 41. výročí si budeme zítra připomínat, se schylovalo k jednomu z největších hokejových zápasů všech dob. Na ZOH v americkém Lake Placid se totiž „sbornaja komanda“, tedy reprezentační výběr SSSR, nepřemožitelná „hokejová mašina“ trenéra Viktora Tichonova, chystala nastoupit proti americkému týmu kouče Herba Brookse, složenému z univerzitních studentů, kteří byli v porovnání se sovětskými profesionály pouhými nadšenými amatéry. Výsledek přípravného zápasu, k němuž došlo těsně před olympiádou před osmnácti tisíci diváky v legendární newyorské hale Madison Square Garden a v němž Sověti Američanům bez větší námahy „nařezali“ 10:3, měl, pokud šlo o sílu obou „mančaftů“, jak se alespoň zdálo, velkou vypovídací hodnotu.

Pro sebejisté mistry světa ze Sovětského svazu neměl být zápas ničím jiným než dalším povinným krokem k celkovému vítězství na turnaji. Jednalo se totiž o šampiony z posledních čtyř olympijských her (1964 v Innsbrucku, 1968 v Grenoblu, 1972 v Sapporu a 1976 znovu v Innsbrucku), kteří navíc během těchto let prohráli na ZOH jediný zápas, a sice roku 1968 s Čechoslováky. Američané, jimž se do čtyřčlenné finálové skupiny započítávala překvapivá (v pro ně pozitivním slova smyslu) remíza se Švédy 2:2 ze základní skupiny, neměli být pro Sověty, kteří si do dalších bojů přinesli výhru nad Finy 4:2 žádný problém. Jenomže i lední hokej je „jen“ sport, na němž je jednou z nejhezčích věcí to, že je naprosto, ale naprosto nepředvídatelný, i když se kolikrát zdá, že je vše dopředu jasně „nalajnováno“…

Průběh večera v hale, jež se dnes na počest trenéra vítězného týmu jmenuje Herb Brooks Arena a do které se v roce 1980 vešlo 8500 diváků, byl pro všechny zúčastněné – vítěze, poražené, rozhodčí i fanoušky, jednoduše nezapomenutelný. Sověti se sice v první třetině ujali dvakrát vedení, nadšení domácí ale dokázali v obou případech vyrovnat. Ve druhé třetině dostali hokejisté v obvyklých rudých dresech Američany v bílém pod drtivý tlak, výsledkem ale bylo pouze hubené vedení 3:2. O druhé přestávce proto panovala v hale zvláštní vzrušená atmosféra, vyspělé hokejové publikum si instinktivně uvědomovalo, že se na ledě rodí cosi mimořádného. Závěrečná třetí třetina toto tušení potvrdila. Nadšení američtí studenti podporovaní stále rozjařenějšími diváky nejenže dokázali vyrovnat, ale nakonec díky brance kapitána Mikea Eruzioneho deset minut před koncem i vyhráli.

Sovětům v celém zápase a při brutálním závěrečném tlaku nepomohlo ani to, že za ně hrály živoucí legendy tohoto sportu jako Boris Michajlov, Vladimir Petrov a Valerij Charlamov či neobyčejně nadaní mladíci, zářivé hvězdy budoucích let jako Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov v obraně nebo Sergej Krutov a Sergej Makarov v útoku, ani to, že je ze střídačky dirigoval nejslavnější kouč v zemi, již zmíněný Viktor Tichonov, proslulý drastickými tréninkovými metodami i mimořádnými úspěchy (třináctinásobný mistr ligy s CSKA Moskva, osminásobný mistr světa, trojnásobný olympijský vítěz a k tomu vítěz tzv. Vyzývacího poháru a Kanadského poháru).

Zatímco američtí amatéři nadšeně slavili, Sověti se museli smířit s jednou z nejtrpčích porážek v celé jejich hokejové historii a dost možná v celých dějinách sovětského sportu. Jednalo se o prohru ve sportu, který Sověti pokládali nejen za „svůj“ (jakkoli je primárně kanadským „národním sportem“), ale navíc za nejtvrdší kolektivní sport, v němž se prokazovaly „charakter a vůle národa“. Porážka bolela o to víc, že je potupili jejich (znovu kromě Kanady) největší rivalové, Američané, protivníci nejen ve sportu, ale ve všem, opakuji, ve všem – v již zmíněné politice, ekonomice či vědě, a to na vrcholu už zmíněné studené války. Americká média navíc vítězství ihned zpolitizovala coby „odvetu za Afghánistán“ (zmíněný v úvodu článku), čímž jen přilévala olej do ohně a přihazovala sůl do ran poražených.

Sovětům nepomohlo ani to, že následně deklasovali Švédy 9:2, domácí totiž vydřeli (třebaže v zápase prohrávali) vítězství nad Finy 4:2, a o jediný bod tak překvapivě vyhráli celý olympijský turnaj. Členové týmu byli v novinách, v časopisech, v televizi i v rozhlase zobrazováni jako hokejoví „Rockyové“, jako stateční „válečníci“, kteří porazili „komunisty z Říše zla“, jak o několik let později označí Sovětský svaz prezident Ronald Reagan. O tom, jak velký význam v USA tomuto vítězství přisuzovali a dodnes přisuzují, svědčí mimo jiné to, že když se zde zimní olympiáda po dlouhé době konala v roce 2002 znovu, tentokrát v Salt Lake City, byli to právě členové týmu, jenž měli na svědomí zázrak na ledě (Miracle on Ice, jak bylo tehdejší vítězství nad Sověty nazýváno) těmi, kterým se dostalo cti zapálit slavnostně olympijský oheň. Trenérem amerického olympijského týmu byl navíc, čistě mimochodem, znovu Herb Brooks, jenž dokázal v semifinále opět porazit Rusy (tentokrát 3:2), jejichž hlavním trenérem byl člen poraženého týmu z roku 1980, tehdejší obránce Vjačeslav Fetisov. Druhý „pohádkový konec“ se nicméně nekonal – ve finále Američané podlehli Kanaďanům, vedeným „božským“ Mario Lemieuxem 2:5. Herb Brooks navíc v následujícím roce zemřel na následky autonehody (podobně jako zřejmě nejtalentovanější hráč ze sovětského týmu z roku 1980 Valerij Charlamov, jehož život ovšem vyhasl již v předvečer konání Kanadského poháru v roce 1981), a dalších hokejových triumfů se tak už nedočkal.

Slavný mač měl ale i svůj další, druhý život. Již v roce 1981 natočil ve Spojených státech režisér Steven Hilliard Stern film s názvem „Zázrak na ledě“ (Miracle on Ice), jenž měl velký úspěch u fanoušků všech věkových kategorií. V roce 1999 pak americký prestižní časopis Sports Illustrated označil vítězství hokejistů nad Sověty z roku 1980 za „největší okamžik v dějinách amerického sportu“. Když v roce 2008 slavila Mezinárodní hokejová federace (International Ice Hockey Federation; IIHF) sto let své existence, přiřkla právě tomuto zápasu tu čest být „největší událostí svých dějin“. Sovětská, respektive ruská reakce na tuto „provokaci“ na sebe logicky nenechala dlouho čekat. Již roku 2009 byl v Rusku natočen dokumentární film „Svéráz sovětského hokeje“, ve kterém byli Američané nepřímo obviněni z toho, že o přestávce zápasu mohli použít nedovolené prostředky… Jak vidno, sport nikdy nebyl „jenom“ sport a na olympiádě v Lake Placid před jednačtyřiceti lety se jednalo o mnohem víc než jedno hokejové vítězství…

SDÍLET
sinfin.digital