Ztracená dekáda Japonska: Černá noční můra pro země platící eurem

Vojtěch Kristen

21. 06. 2020 • 08:00

Nulový ekonomický růst a vleklá, sychravá deflace, to vše na pozadí uvolněné měnové a expanzivní fiskální politiky. Taková byla v posledních deseti letech minulého století každodenní realita v Japonsku, které se po půlstoletí hospodářského zázraku dočkalo tvrdého přistání. Formálně se pro toto období vžilo označení ztracená dekáda, ve skutečnosti však šlo o dobu výrazně delší, podle některých trvající až do dneška. Pokud se tedy dnes zmiňuje, že ekonomice eurozóny hrozí „japonizace“, zde je obrázek toho, co mohou země platící eurem očekávat.

Během padesáti let po druhé světové válce se Japonsko nechalo unášet na vlně hospodářského zázraku. Životní úroveň Japonců se postupně propracovala na světovou špičku, hospodářství se zdvojnásobovalo co sedm let, nezaměstnanost byla minimální a dlouhověkosti se Japonci dožívali už tradičně. Hlavní slovo v období poválečné obnovy poraženého národa měla série reforem, zprvu zemědělských, následně i ve formě obnovení těžkého průmyslu.

Zároveň země těží i ze studené války; Japonsko na rozdíl od jiných států nemuselo tolik utrácet za zbrojení a místo toho mohlo investovat do výzkumu a vývoje. Kromě toho Japonsku pomáhá geografická blízkost Korejského poloostrova – během korejské války si Američané outsourcovali výrobu zbraní a munice právě v zemi vycházejícího slunce. Ve druhé polovině století pak získávají na významu velké technologické korporace a export elektroniky či automobilů; Japonská ekonomika je v rozkvětu, svou velikostí se propracovává až na druhé místo za Spojené státy.

Mračna!

Mračna nad hospodářským zázrakem se začínají stahovat koncem 80. let. Prudce posilující národní měna, jen, prodražuje firmám vývoz. To vede centrální banku k uvolnění měnové politiky, úrokové sazby se snižují a na trh míří skrze komerční banky nová likvidita. Jak tuto etapu hodnotí nobelista Paul Krugman: „japonské banky tehdy půjčovaly více peněz než kdokoli jiný, ale méně než jiní braly ohled na spolehlivost půjčujícího”.

Domácnosti i firmy nové peníze překotně investují do nemovitostí a na kapitálové trhy a šroubují tím cenu stále výše. Vidina nikdy nekončícího hospodářského zázraku je zbavuje zdravého úsudku, kola spirály se roztáčejí. Cena pozemků v Tokiu mezi lety 1986 a 1988 roste dvojnásobně, průměrný dům v japonské metropoli náhle stojí přes dva miliony dolarů. Strmým růstem se nenechává zahanbit ani akciový index Nikkei, který po čtyřiceti letech setrvalého růstu dosahuje svých historických maxim okolo 39 tisíc bodů. Jen málokdo tehdy tuší, že během několik let index padne k sedmitisícovým úrovním a že i dnes, v létě 2020 bude jeho hodnota okolo 22 tisíc bodů.

Koncem 80. let bublina praská. Ceny aktiv, nemovitostí a kapitálových trhů padají ze svých excitovaných úrovní, nové vedení centrální banky začíná utahovat šrouby měnové politiky. Přichází růst úrokových sazeb podniky i domácnosti přestávají být schopné financovat své úvěry, ty, které platit zvládají, prudce omezují spotřebu. Přichází úvěrová, následně i finanční krize. Padá domácí poptávka, průmyslová výroba… Na počátku 90. let je všem jasné, že japonský hospodářský zázrak je u konce.

Anemický růst

Příštích deset let po prasknutí bubliny se označuje jako ztracená dekáda – období anemického hospodářského růstu a deflace, k tomu nízkých úrokových sazeb a expanzivní fiskální politiky. Období, původně ekonomy vymezené mezi lety 1990 a 2000, se protahuje i do prvních deseti let nového tisíciletí, někdy se tak hovoří o ztracených dvaceti letech. A jak mnozí upozorňují, minimální inflace, respektive slabá deflace, a velmi slabý růst HDP v Japonsku vlastně trvají dodnes.

Hrubý domácí produkt padá mezi lety 1995 a 2007 takřka o pětinu. Vláda i centrální banka se snaží druhou nejsilnější ekonomiku světa resuscitovat, avšak nedaří se jim to. Jak byly reformy vedoucí k hospodářskému zázraku promyšlené, nyní, o padesát let později, jsou již smysluplné o poznání méně. Zavedeno je sice mnoho vládních fiskálních programů, zejména na budování infrastruktury, tak, aby dodaly ekonomice nový prorůstový impulz, všechny snahy jsou však marné. Stimuly často míří na vznik nepotřebných, nerentabilních projektů, které nepředstavují jakoukoliv přidanou hodnotu pro japonskou ekonomiku a často se uskutečňují jen díky osobním vazbám mezi politiky a podnikateli. Stát, namísto toho, aby nechal nemocné firmy zkrachovat, je uměle drží při životě – byť na ně v důsledku doplácí celý národ.

Mohutné fiskální plány na druhé straně znamenají masivní zadlužení. Ještě na začátku 90. let je japonský vládní dluh pod 40 procenty HDP, na podobné úrovni, jako nyní ten český, v následujících letech však masivně probobtná až na současných 230 procent – nejvíce mezi rozvinutými zeměmi. Recept na to, jak by se Japonsko dokázalo po třiceti letech vymanit ze slabého růstu, nulových úroků a slabé deflace, však dluh stále nepřináší.

SDÍLET