Bude Brno inspirovat aliancí malých stran? Museli jsme si toho už dost vyříkat, říká Reiner | info.cz

Články odjinud

Bude Brno inspirovat aliancí malých stran? Museli jsme si toho už dost vyříkat, říká Reiner

Spojování menších stran, které jsou v průzkumech ve stínu hegemonického ANO a spíše balancují na pětiprocentní hranici, je v posledních měsících velkým tématem tuzemské politiky. V tomto ohledu může být pro „velkou“ politiku zajímavé i dění na obecní úrovni. V komunálních volbách v Brně loni strany politického středu – Starostové a nezávislí, TOP 09, Zelení a Žít Brno – získaly v součtu přes šestnáct procent hlasů, ale žádná sama o sobě nepřekročila práh pro účast v zastupitelstvu. Následná snaha o integraci vyústila v ustavení platformy Otevřené Brno, na níž se podílí lidé ze Zelených, Žít Brno a Idealistů. Spisovatel, nakladatel a zastupitel Žít Brno v Brně-střed Martin Reiner v rozhovoru pro INFO.CZ dodává souvislosti a odhaluje plány.

Loni jste se rozhodl pro politické angažmá. Jeden rok není zas tak dlouhá doba, ale přesto: jaká je vaše základní zkušenost s politikou?

Že i v politice, přinejmenším té komunální, jsou lidé, s nimiž člověk musí komunikovat. Že i v politice lidé různými způsoby něco vyjadřují a vy se jim musíte snažit porozumět. A musíte naopak dokázat věci sdělovat tak, aby rozuměli oni.

Nic šokujícího ani „mafiánského“ jsem zatím nezažil, ale taky rovnou řekněme, že jsem reálné moci vzdálen natolik, že nejsem jako jedinec moc zajímavý a do spousty věcí nevidím. Ale jako „politická rozcvička“ je pozice opozičního zastupitele na Brně-střed výborná.

Před rokem jsme spolu mluvili o nutnosti integrace stran, které se ve volbách přetahovaly o prakticky identické voliče a nakonec de facto propadly. Minimálně o volbách na magistrát to platí. Dnes veřejnosti představujete platformu Otevřené Brno. Je to to, co jste měl na mysli? A proč to trvalo tak dlouho?

Nejde o integraci, ale o velmi úzkou spolupráci na společném projektu. A ano, trvalo to celé déle, než bych předpokládal, ale nejprve bylo nutné si hodně věcí nejen vyříkat, ale určitým způsobem i natrávit uvnitř jednotlivých uskupení, tedy zejména v Žít Brno a Straně zelených.

Jaká je základní ambice Otevřeného Brna?

Když to trošku zjednoduším, dá se říct, že na brněnské radnici momentálně neexistuje opozice, která by reprezentovala hlas každého pátého voliče ve městě. Piráti jsou součástí koalice s ODS a příliš pirátsky se tam tedy nechovají, ANO, které čtyři roky reprezentovalo v Brně leccos pozitivního, se zjevně nevzpamatovalo z povolebního vývoje, a námluvy Petra Vokřála s Trikolórou se zdají být výrazem velmi těžké frustrace.

My nedisponujeme skutečnou mocí, a ani se po ní nesápeme, ale je to jak v té písničce od kapely War: They can´t take away our music. Mluvit o cestě, po které by se mělo Brno ve 21. století ubírat, můžeme – a budeme. A že je to cesta, která se v řadě ohledů neshoduje s představami současné koalice, o tom se asi nemusíme dlouze bavit.

Dobře, a teď tedy otevřeně: hodlá Otevřené Brno kandidovat v příštích komunálních volbách?

Příští komunální volby jsou za tři roky a z mého pohledu je bezpředmětné řešit je nyní. Teď je před námi úplně jiný důležitý úkol; pokusit se sjednotit v co největší míře angažovanou brněnskou scénu liberálních, občansky orientovaných lidí ve všech městských částech. A to i těch, kteří chtějí dělat něco užitečného pro Brno, a přitom se nechtějí přímo politicky angažovat.

Co Matěj Hollan nebo Martin Freund z Žít Brno, budou hrát nějakou roli v nové platformě. Pokud ano, jakou?

Martin Freund patřil od první povolební schůze Žít Brno k těm, kteří viděli smysl ve snahách o integraci, o spojení sil. Matěj Hollan byl nejvýraznější a nejvýznamnější tváří Žít Brna, ale také to vždycky byl solitér. Po letech jeho účinkování v politice i v aktivistické sféře je to určitě jasné každému, kdo ho sleduje a zná.

Taky je dobré říct, že v řadě oblastí opravdu hodně ví a má co nabídnout, a navíc dokáže odvést víc práce než kdokoli, koho znám. Takže pro Otevřené Brno a jeho spolupráci s Matějem bude rozhodující, do jaké míry se bude chtít podílet na práci, kterou budeme dělat.

Proč ten důraz na slovo podílet?

Matěj je díky své pracovitosti, přesvědčení o vlastní pravdě, a vlastně i charismatu schopen a připraven vést či ovládnout prakticky jakékoliv prostředí, každý kolektiv, do kterého přijde. V Žít Brno to nějakou dobu fungovalo, pak se ukázaly meze takového modelu. Na konci už to bylo špatně jak pro Matěje, kterému chyběla účinná korekce, tak samozřejmě pro Žít Brno, které v jednu chvíli ustrnulo v pohybu a nezvládlo proměnit se v efektivní jednotku. Otevřené Brno se musí v tomto ohledu poučit.

Co Piráti? Ti přece patří do stejného ideového „balíčku“ jako vy. Uvažujete výhledově o spolupráci?

Bavili jsme se s Piráty o některých věcech s výhledem na krajské volby, a je zjevné, že v tuto chvíli oplývají takovou mírou sebevědomí, či jak to nazvat, že si troufají obsloužit celou jednu politickou jídelnu sami. Já jsem upřímně zvědav, co z jejich pirátské identity v Brně zbyde po čtyřech letech koaličního vládnutí s dominantní ODS. Ale už teď se ukazuje, že konkrétní jednotlivci, kteří třeba před volbami Pirátům v Brně věřili, budou nejspíš považovat Otevřené Brno za vhodnější nástroj k prosazování zájmů liberálně orientované občanské společnosti.

Z lidí, kteří jsou součástí Otevřeného Brna, patříte mezi nejznámější osobnosti. Budete lídrem?

Hodně jsme se o tom s kolegy bavili, a myslím, že jsme se v podstatě shodli, že v tuto chvíli nejdeme do voleb, takže nepotřebujeme nějakého jednoznačného lídra. Víc potřebujeme, aby lidé, kteří chtějí něco dělat pro Brno, cítili, že je tady čeká otevřená přístupná struktura, platforma, které jde zcela zásadně o nějaký obsah, a mnohem méně o posty, ať už ve stranické hierarchii nebo na volební kandidátce.

A nehrozí, že se Otevřené Brno promění v debatní kroužek, v němž pro samou demokracii a obavy z moci nebude dostatek vůle k potřebným, třeba i rázným činům?

To, že nějaké hnutí nemá jasného silného lídra, ještě neznamená, že bude fungovat bez jakékoliv hierarchie. Formálně vzato jsme spolek, je zde akční výbor složený z devíti lidí, kteří se účastní toho procesu od začátku. Následuje členská základna, která se bude rozrůstat a kam chceme přijímat lidi, kteří budou chtít skutečně pracovat. A pak hodláme budovat co nejširší okruh příznivců, nebo chcete-li sympatizantů.

A na co ty lidi chcete lákat? Jaké jsou vaše programové priority a konkrétní cíle?

Názorové priority pro jednotlivé oblasti určitě brzy zveřejníme na našem webu, ale myslím, že kdo sledoval působení Žít Brno a Zelených v minulém období na brněnském magistrátu, může si udělat určitou představu. Jedna věc je jistá, Otevřené Brno jako synergický projekt by mělo individuální „schopnosti“ obou subjektů nejen spojit, ale i překonat.

A ty konkrétní cíle?

Rádi bychom během roku, roku a půl vydali knihu Plán B, jakýsi komplexní „návod k použití“ pro Brno 21. století.

Takže spíš něco jako think tank? Žádná ambice vyjadřovat se k aktuálním kauzám?

Nebojte; budeme vidět a slyšet.

Trochu osobnější otázka: vaše spojení s levicově ukotvenými a spíše mladšími lidmi, jmenovat mohu třeba Martina Freunda nebo Idealisty, je svým způsobem překvapivé. Vám je pětapadesát, jste úspěšný podnikatel, asi celkem bohatý člověk…

Já bych řekl, že dnes slouží pojmy jako levičák nebo pravičák už spíš jen k jakési zjednodušené a zrychlené – a tudíž samozřejmě nepřesné – orientaci, asi jako znamení zvěrokruhu. Jsem lev a pravičák, ha! Já bych řekl, že přinejmenším od doby Tonyho Blaira, už je jasné, že tohle staré dělení je k ničemu, a že je prostě třeba dělat pragmatickou, informovanou, inteligentní politiku, která neslouží ideologiím, ale skutečně lidem. Což z mého pohledu ztělesňují i mí další oblíbení politici jako Barack Obama nebo Angela Merkelová.

A přesto, odkud se ve vás bere to sociální cítění, které reprezentuje Žít Brno, za které jste kandidoval, a které bude vlastní, předpokládám, i Otevřenému Brnu?

Když můj otec v roce 1970 emigroval, chodila máma v noci po práci uklízet do Intru, aby nás nějak uživila. Měřeno dnešními rozdíly, měli se za socíku všichni dost podobně, ale my ještě pořád patřili k té chudší části. Ve čtrnácti jsem odešel z domu, a můj život se řadu dalších let odehrával v jakési „vyloučené lokalitě“, po hospodách, se spoustou alkoholu, přespáváním na nádražích…

Vím, co to znamená dívat se na svět zdola, mám to důkladně zažité a prožité. Zdánlivý paradox spočívá v tom, že právě až ve chvíli, kdy člověk žije delší dobu v hmotném dostatku a nemusí denně myslet na zadní kolečka, začne být citlivější k lidem, kteří jsou na tom hůř. Na Západě, a hlavně v Americe, tenhle princip solidarity bohatších s chudými fungoval v poválečných dekádách výborně.

O víkendu uplynulo třicet let od listopadu 1989. Takže logická otázka: věříte, že pravda a láska zvítězí?

Já vlastně asi moc nevyhovím definici pravdoláskaře, na tom jsem příliš pragmatik. Ale jsou tu dvě věci, které do značné míry určují můj pohled na současný svět.

Jednak mi přijde přirozené, že člověk pomůže slabšímu v nouzi, zastane se ho. A řekl bych, že pro stát – a všechny jeho údy – snad ani neexistuje důležitější zadání. Ale i když úplně odečtu tu emoční stránku věci, a budu se na to dívat čistě prakticky, pak je jasné, že svět, ve kterém žijeme, bude buď fungovat na nějaké bázi vstřícnosti a konsensu, nebo půjde, víte kam.

Přesně to napsal Timo (brněnský umělec - pozn. redakce): my = my + oni. Svět, ve kterém všichni žijeme, je jen jeden. A pro žádnou společnost zkrátka není výhodné přehlížet lidi, kteří jsou na tom už tak zle, že prakticky nemají co ztratit, protože takoví lidé už nemají žádný důvod dodržovat nějaká společná pravidla; oni z toho nebudou mít žádný profit.

Jak řekl dobře Jiří Hlavenka na Letné: Nemůžeme nechat zemi rozdělenou na vítěze a poražené. Dřív to bylo tak, že poddaní drželi hubu a krok tak dlouho, než jednoho dne vlítli na panské sídlo s vidlema a hlavu panovníka narazili na kůl. Dnes mají ty vidle podobu volebního lístku.

To, že na Hradě sedí Zeman, a ve Strakovce Babiš, je důsledkem ekonomické krize z přelomu minulé dekády, která vzala statisícům lidí v téhle zemi víru a naději, které je „nutily“ ukazovat navenek svá lepší já. Ponecháni napospas často devastujícím okolnostem, ohánějí se teď tou jedinou zbraní, která jim zbyla. A my tu jejich zlobu silně pociťujeme.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud