Komise prosazuje multilateralismus ve světě a nehodlá se smiřovat s diktaturami

 FOTO: Reuters

Karel Barták

18. 09. 2020 • 13:57
KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Současná geopolitická situace není příznivá pro tradiční multilateralismus prosazovaný Evropskou unií, ale ani pro klasickou „realpolitik“. „Sedmadvacítka“ se stále více jeví jako osamělá výspa demokracie, rovného zacházení, férových vztahů a kulturního porozumění v moři opačných tendencí, které jsou ovšem rozmanité a vyžadují každá jiné zacházení. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v reakci na tento stav překvapila ve své středeční „Zprávě o stavu unie“ rozhodností, ba troufalostí výroků na adresu velkých světových hráčů.

Leyenová nastínila především pesimistický obraz „plíživé paralýzy“ poválečného globálního systému. Velmoci buď opouštějí mezinárodní instituce, nebo se je snaží zneužít ve svůj prospěch. Obojí je slepá ulička. Šéfka unijní exekutivy oznámila, že EU se ujme reformování Světové zdravotnické organizace (WHO) či Světové obchodní organizace (WTO). Takové reformy však budou složité a pomalé, a Evropa spěchá – potřebuje rychle „zaujmout stanoviska a přejít k rychlým činům na světové scéně“.

V projevu se dostalo na všechny významné světové partnery, soupeře i přátele. Ohledně Běloruska šéfka komise jednoznačně podpořila občany masově protestující proti zfalšovaným prezidentským volbám, označila násilnou reakci Lukašenkova režimu za „hanebnou“, ale vyslala i varovný signál směr Moskva, když řekla, že lidé v Bělorusku „nejsou figurky na něčí šachovnici“. Jedním dechem vzkázala těm, kdo (také v rámci EU) prosazují těsnější vztahy s Ruskem, že podle ní nebyla otrava opozičního politika Alexeje Navalného válečným jedem novičokem náhodou, ale jedním z dlouhé řady podobných útoků. „Způsob se nemění – a žádné potrubí na tom nic nezmění,“ prohlásila s náznakem, že za Navalného otravou stojí nejvyšší místa. Oznámila také, že komise předloží záhy návrh evropské obdoby amerického Magnitského zákona o trestání jednotlivců odpovědných v Rusku za porušování lidských práv.

Před novináři posléze uvedla, že při řeči o „potrubí“ zajisté měla na mysli plynovod Nord Stream 2, který její rodné Německo už stál desítky milionů eur. „Dlouho se říkalo, že to je čistě ekonomický projekt, ale jsem hluboce přesvědčena, že to je vysoce politický projekt,“ prohlásila ve zjevném rozchodu s dosud oficiální pozicí Berlína. Připomněla přitom, že výstavba plynovodu nevedla ke zlepšení ruského chování, ba naopak. V jejích šlépějích kráčel pak vzápětí Evropský parlament, který v rezoluci na adresu Ruska vyzval k zastavení výstavby plynovodu. Mezi 465 poslanci, kteří to podpořili, byla skoro polovina německých poslanců za vládní strany CDU a CSU, což svědčí o významném posunu v německém postoji k Putinovu režimu.

Dva dny po virtuálním summitem EU-Čína Leyenová připustila „strategický význam“ této země pro Evropu, ale i její postavení „konkurenta a systémového rivala“. Připomněla, že Evropa a Čína pěstují „velmi odlišné systémy vládnutí a společnosti“ a hájila evropské odhodlání veřejně poukazovat na „porušování lidských práv, kdekoli k němu dochází – třeba v Hongkongu nebo v případě muslimské ujgurské menšiny. „Věříme v univerzální hodnotu demokracie a práv jednotlivce,“ vzkázala do Pekingu, navzdory tomu, že to může mít neblahý vliv na šance EU dojednat s Čínou výhodnou obchodní dohodu.

Předsedkyně Evropské komise dále odsoudila Turecko za „pokusy zastrašovat své sousedy“, tedy Řecko a Kypr, které protestují proti turecké prospekci ropy a zemního plynu ve vodách, jež obě země považují za svou ekonomickou zónu. Vyzvala k uklidnění napětí ve východním Středomoří a k dialogu. „Jedinou cestou vpřed je zastavit jednostranné kroky a obnovit jednání v opravdové dobré víře,“ prohlásila Leyenová.

A ačkoli se několikrát otřela o amerického prezidenta Donalda Trumpa v narážkách na jeho odpor vůči světové spolupráci a jednostrannému upřednostňování Spojených států, horlivě se přihlásila k transatlantické vazbě. „Nemusíme vždycky souhlasit s nedávnými rozhodnutími Bílého domu. Budeme si však vždycky cenit naši atlantickou vazbu, založenou na společných hodnotách a dějinách.“ Ať americké prezidentské volby dopadnou jakkoli, EU podle Leyenové udělá vše pro posílení tohoto partnerství i pro spolupráci při reformování mezinárodního systému.

Těchto několik příkladů svědčí o značném sebevědomí Evropské komise pod vedením von der Leyenové, která hned po svém loňském jmenování vyhlásila záměr ji učinit „geopolitickou“. O zahraničněpolitické orientaci EU rozhodují sice členské státy, ovšem komise má značné pravomoci, zejména pokud jde o obchodní vztahy, je tedy neodmyslitelný partner při všech jednáních. Pravidelným schůzím ministrů zahraniční členských zemí krom toho předsedá vysoký představitel EU, tedy jakýsi společný ministr zahraničí, dnes španělský Josep Borrell, který je ovšem zároveň místopředsedou Evropské komise.

Von der Leyenové vadí, a není sama, že všechna zahraničněpolitická rozhodnutí jsou schvalována jednomyslně, tedy že je každá země může kdykoli zablokovat. Byli jsme ostatně v posledních dnech svědky toho, jak hrozba veta ze strany Řecka a Kypru znemožnila EU přijmout tvrdší sankce proti běloruskému režimu. Ne že by Řekové či Kypřané měli rádi Lukašenka, ale chtěli tak přimět ostatní, aby se ostřeji vymezili proti Turecku za jeho průzkumy podloží ve východním Středomoří. Šéfce komise takové čachry vadí. „Proč jsou i jednoduchá prohlášení o hodnotách zpožďována, oslabována, nebo se stávají rukojmími kvůli jiným motivům? Když členské státy říkají, že Evropa je příliš pomalá, odpovídám: buďte stateční a konečně přejděte na většinové hlasování, aspoň v otázkách lidských práv a uplatňování sankcí. Co nám brání?,“ tázala se Leyenová.

Není to poprvé, co exekutiva EU navrhuje zrušení jednomyslnosti v (některých) zahraničněpolitických rozhodnutích. Bylo by to zajisté ve prospěch pružnosti evropských reakcí na dění ve světě, ale i obsahu schvalovaných rozhodnutí či prohlášení. Zamezilo by se vydírání v podobě toho, co momentálně praktikují Řecko a Kypr. Na druhé straně by taková praxe vedla k frustraci na straně těch zemí, jež by se ocitaly v menšině kvůli postojům, které by pro ně mohly být z historických nebo jiných důvodů zásadní. Ochabla by také vůle k dosažení konsensu, souhlasu všech, která je normálně hnacím motorem umožňujícím dojednávat složité kompromisy. Při dnešním charakteru vlád členských zemí jich lze napočítat nejméně šest, které by s takovou změnou měly problém, a Česko by bylo mezi nimi.

Je ovšem úlohou Evropské komise, nota bene „geopolitickou“, ukazovat cestu, vytyčovat směr, předjímat evropské zájmy a potřeby, případně formulovat vize. Předkládat ambiciózní cíle navzdory momentální realitě a doufat, že se celá Evropská unie alespoň pohne tímto směrem. Celé dějiny evropské integrace jsou sledem takových krůčků, kterým předcházely smělé plány. Je to těžký, ale nezbytný úkol ve světě, který je více polarizovaný, roztříštěný a charakterizovaný rostoucí konkurencí a soupeřením mezi nekompatibilními režimy. EU se sice neopírá o ozbrojené síly jako národní stát, má však rozsáhlé pravomoci nejen v obchodu, ale také v průmyslové strategii, vliv na technologickou soutěž a další prvky, které zásadně ovlivňují vývoj dnešního světa. Komise by tedy chtěla, aby jí členské státy dovolily hrát na světové scéně důležitou roli. Tak lze také číst odvážné, ba až troufalé výroky předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové v její středeční „Zprávě o stavu unie“.

SDÍLET