České druhé housle. V Evropě nemáme své lidi, tuzemské vlády jejich význam fatálně podceňují

 FOTO: Profimedia

Pavel Telička

17. 09. 2020 • 17:17
KOMENTÁŘ PAVLA TELIČKY | Když Česko v roce 2004 vstupovalo do Evropské unie, mělo veškeré předpoklady se rychle integrovat a získat odpovídající vliv. Jak v té době říkal nejvýše postavený úředník Rady EU a jeden z nejvýznamnějších evropských diplomatů Pierre de Boissieu, kdo jiný by měl potvrdit legitimitu rozšíření unie než Češi.

Česko bylo na členství vcelku dobře připravené a při jednáních dosáhlo všeho, co vláda ve svém mandátu zadala. Řečeno slovy Václava Havla, vracelo se do prostředí, kam po staletí patřilo, a existoval předpoklad, že se tam bude cítit jako ryba ve vodě. Státní správa tehdy neoplývala vysokými počty úředníků schopných obstát v evropské konkurenci, ale jednání o členství a celý přípravný proces nakonec daly několika desítkám lidí, zejména mladších generací, prostor se vypracovat. Vše vypadalo velmi nadějně a Česko mělo brzy patřit mezi ty vlivnější země unie.

Dnešní situace za těmito předpoklady zásadně pokulhává. Jaké jsou příčiny? Je jich přirozeně více, ale cílem tohoto textu je pojmenovat jen jednu z nich. Tu, která se při občasných analýzách nezmiňuje vůbec, nebo jen výjimečně.

Čtenář, kterému naše členství a samotná evropská integrace nejsou lhostejné, se jistě orientuje v hlavních orgánech EU. Vnímá, kdo je českým komisařem, od členů vlády slýchá, čeho údajně při jednáních dosáhli, vidět jsou i někteří europoslanci... Jsou to vesměs politici, kteří mohou, nebo by spíše měli, přispívat k dobrému jménu Česka v Evropě a tím posilovat náš vliv. Ministři a předseda vlády by potom měli přímo ošetřovat naše zájmy v EU a přispět i k prosazování společných evropských zájmů v globálním měřítku. Deficit jejich činnosti by vydal na samostatný článek.

Koho veřejnost registruje podstatně méně, respektive až na výjimky vůbec, jsou úředníci v unijních orgánech, tedy například v Evropské komisi, Radě a v Evropském parlamentu. Že nejsou vidět, je v zásadě v pořádku a vůbec to neznamená, že neodvádí dobrou práci. Jejich úkolem není prezentovat se v médiích, dostávat se do politických třenic a překračovat vlastním statutem dané mantinely. Podstatné je, aby odváděli kvalitní práci při přípravě legislativních návrhů, politických koncepcí, předkládali nezbytné analýzy, návrhy rozpočtu, spravovali finanční programy, poskytovali servis komisařům, poslancům či ministrům a premiérům při jednáních. Jinými slovy, podstata jejich práce je velmi podobná tomu, co známe z domácí státní správy.

Je zde ale jeden zásadní rozdíl. V administrativě unijních orgánů pracují úředníci ze všech členských států a to tak, že jsou na vládách „svých“ zemí statutárně nezávislí. Neznamená to, že někdo někdy nepochybí a nepřekročí dané mantinely, ale jedná se o spíše výjimečné případy, neboť všechny unijní instituce disponují útvary k prošetřování chyb a postihy mohou být citelné. Přesto je zásadní otázkou, kolik úředníků z dané země v příslušném orgánu pracuje, a především kolik z nich je na řídících místech.

Nabízí se otázka, proč je to tak důležité, když úředníci mají být zcela nezávislí. Z praxe můžeme shrnout několik nejdůležitějších důvodů: V první řadě, při přípravě legislativních i nelegislativních návrhů je důležité, aby unijní orgány dobře znaly specifika každé země, ale i její tradice či mentalitu. Podklady od externistů to lze nahradit jen z části. Je zkrátka nezbytné nejen pokrýt vše podstatné, ale předvídat dopady, reakce či zbytečné komplikace. Evropská komise je pak kompetentní k rozhodování hospodářsko-soutěžních sporů, což doslova vyžaduje znalost jazyka a všech reálií konkrétních sektorů. V tomto duchu je naprosto logické, že čím více orgány EU disponují kompetentními úředníky se znalostmi, jaké mohou mít jen lidé příslušné národnosti, tím lépe budou ve výsledku nastavené normy a programy a o to pozitivnější budou jejich dopady. A pak jsou tu i velmi citlivé kauzy s komplexními ekonomickými, politickými či sociálními dopady, kdy bez úředníků s dobrou znalostí specifického terénu mohou vzniknout vážné problémy. Dodejme, že především pro dotčenou zemi.

Je tu i obrácená dimenze. Přestože úředníci nemohou ošetřovat zájmy „své“ země v unijních orgánech, jsou kontakty s nimi pro každou vládu vysloveně žádoucí. Je to cesta, která kabinetům může pomoci lépe pochopit důvody různých iniciativ, legislativních kroků či administrativních rozhodnutí, s jejichž dopady se pak budou potýkat. Úředníci tedy mohou sloužit jako určitá sonda. A pokud to umím a vnímám takový kontakt jako dvousměrnou uličku, umím nabídnout důležité poznatky, mohu třeba obratem získat stále ještě plus minus standardně, či jen lehce za hranou, důležité informace. Nemělo by to tak v principu být, ale občas se to děje. 

V neposlední řadě jsou úředníci každé země v přeneseném slova smyslu i jakýmisi ambasadory. Mohou vytvářet pozitivní obraz, mohou ukázat, jak kvalitní úředníky země má a vyvolat tím poptávku po dalších.

A jak na tom tedy Češi jsou? Například v Evropské komisi je 33 generálních ředitelů. Z Česka ale ani jeden. Existuje přibližně 2,5násobek jejich zástupců. A zase ani jeden Čech. Ředitelů direktorátů bude něco pod třemi sty. V současné době má Česko dle webu jednu ředitelku. O moc lepší to není ani na místech vedoucích oddělení. Situace je obdobná i v Evropském parlamentu a v Radě není o moc lepší. 

Česko je pak logicky znevýhodněno a nedosáhne svého maxima. Jistě, není to jediný důvod, ale jeden z těch podstatných. A většina jich má jednoho společného jmenovatele: nedostatečnou identifikaci s evropskou integrací na politické úrovni, neznalost v řadách klíčových politiků, absenci dlouhodobé strategie a systémové přípravy kandidátů na místa v EU. Vlastně si své úředníky nevychováváme, určitě ne v evropském standardu. A pak je tady ještě jeden a velmi smutný důvod: zcela nepochopitelně vláda neumí či nechce podpořit kandidáty na vyšší úřednická místa. Paradoxem je, že ji v tomto suplují někteří jednotlivci. A to jde třeba i o místa unijních velvyslanců. Nezbývá než konstatovat, že v úvodu zmíněný Pierre de Boissieu se v očekáváních zmýlil. Česko vinou celé řady vlád svůj potenciál promrhává i proto, že podceňuje význam svých evropských úředníků. 

Autor je bývalým místopředsedou Evropského parlamentu a někdejším členem Evropské komise

SDÍLET