KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Kamerami zprostředkovaný pohled do kulaté jednací místnosti v budově Evropské rady v Bruselu byl skličující. Státníci sedící daleko od sebe, bez obvyklé fauny asistentů a velvyslanců, s rouškami na ústech, jako by symbolizovali druhou vlnu pandemie koronaviru postupující jako tsunami napříč Evropou. Kvůli karanténě chyběl polský Tadeusz Morawiecki, zastupovaný naším Andrejem Babišem. A krátce po začátku jednání se do izolace odebrala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, vzápětí po tom, co se dověděla, že jeden z jejích spolupracovníků měl pozitivní test. Náladu nezvedla ani finská premiérka Sanna Marinová, když se dotázala předsedajícího Charlese Michela, zda to vůbec mělo cenu se scházet takto osobně, když na pořadu není nic zas tak převratného, co by se nedalo vyřešit telekonferencí.
Měla pravdu, že nebylo, ačkoli se to nedalo dopředu dost dobře odhadnout. Říjnový summit měl podle původního záměru posvětit výsledky jednání mezi EU a Velkou Británií o obchodní dohodě, kterou by se měly řídit vzájemné hospodářské i další vztahy po ukončení přechodného období 31. prosince. Rozhovory však k žádnému výsledku nedospěly, zasekly se na třech sporných bodech, takže nebylo co schvalovat. Lídři „sedmadvacítky“ pověřili evropského vyjednavače Michela Barniera, aby intenzivně pokračoval, a do Londýna vzkázali, že míč je na britské straně, což se tamní reprezentaci nelíbilo. V usnesení poprvé otevřeně připustili možnost nedohody a zdůraznili, že je potřeba se na takovou neblahou variantu přichystat.
Poprvé se také na této úrovni mluvilo o novém návrhu Evropské komise snížit v EU emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent místo původně zamýšlených 40 procent, a to ve srovnání s rokem 1990. Debata ukázala, že taková mimořádná ambice má jasnou podporu zhruba tuctu členských zemí, ostatní z těch či oněch důvodů váhají. Mají na to čas do prosincového schůze, na níž by měla Evropská rada přijmout závazný cíl. Mezi pozoruhodné posuny patří změna českého postoje: premiér Andrej Babiš pětapadesátiprocentní metu podpořil, ovšem s podmínkou, že to bude průměr za celou EU, kterého Česko nedosáhne – naše maximum bude podle něj 48 procent. I tak je český obrat chvályhodný, už jen jako tiché uznání nesmírného významu boje proti klimatickým změnám pro budoucnost.
