Unijní dohodu na záchranných miliardách ještě čeká trnitá cesta plná rizik

 FOTO: Tabrez Syed

Karel Barták

22. 07. 2020 • 12:05
Historická úterní dohoda na tom, že si Evropská unie půjčí na boj proti dopadům pandemie na mezinárodních trzích 750 miliard eur, které pak bude dál půjčovat členským států (360 miliard) nebo jim je rozdělovat jako nevratné granty (390 miliard), je výsledkem úporných jednání. A těžkostem není konec – než rozdělování peněz fakticky začne, čeká ji ještě trnitá cesta.

Nový fond obnovy je naštěstí provázán se sedmiletým rozpočtem EU na roky 2021–27 ve výši jednoho bilionu eur, který musí nutně fungovat od ledna příštího roku, takže všichni aktéři budou v nadcházejících týdnech a měsících pod časovým tlakem. Jako první přijde na řadu Evropský parlament, který svolal mimořádné plenární zasedání už na tento čtvrtek (a na něm, tedy po publikaci tohoto textu, se vymezil vůči návrhu víceletého rozpočtu, s nímž je dohoda na fondu obnovy provázána). 

Řada významných poslanců již vyjádřila značnou nespokojenost s tím či oním aspektem dohody, a zejména s nejasnou dikcí a tudíž interpretací ustanovení, které podmiňuje čerpání peněz dodržováním pravidel právního státu. Zatímco předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová řekla, že tato provázanost je nyní zřetelně zavedena, premiéři Maďarska a Polska Viktor Orbán a Tadeusz Morawiecki vyhlašovali, že tam nic takového není. V textu usnesení se ve skutečnosti píše o této podmíněnosti a také o hlasování kvalifikovanou většinou, ale zároveň se tam říká, že odpovídající mechanismus musí ještě dopracovat Evropská komise. Na starosti to bude mít její místopředsedkyně Věra Jourová. 

Ačkoli část europoslanců bude kritická, těžko si představit, že by většina chtěla dohodu potopit. Jednotlivé poslanecké frakce budou jen těžko dosahovat shody na radikálních požadavcích, případně na vetu celého kompromisu, už proto, že třeba italští, španělští nebo i polští poslanci jsou si plně vědomi výhod, které fond obnovy jejich zemím přinese; budou mít tedy zájem na jeho co nejrychlejším spuštění, bez ohledu na stranickou příslušnost.

Parlament se chce pozastavit také nad nejasnostmi ohledně splácení budoucího dluhu z půjček, které Evropská komise učiní na mezinárodních trzích. Poslanci jsou většinově stoupenci tzv. vlastních zdrojů EU, z nichž by komise úvěry částečně splácela. Nebude se jim tedy líbit, že usnesení lídrů zmiňuje v této souvislosti pouze případnou daň z uhlíkové náročnosti zboží vstupujícího na evropský trh a ponechává další práci na Evropské komisi s tím, že dohodu o způsobu splácení lze odložit – vypůjčené peníze se mají vracet až od roku 2028.

Žalování na nepořádné státy?

Utrácení peněz z nového fondu se bude dít na základě národních programů obnovy, které budou členské státy muset co nejrychleji předložit. Vlády při jejich zpracování musí dodržet jistá kritéria – peníze jsou určeny zejména na překonání dopadů pandemie, měly by tedy směřovat do zdravotnictví, sociálního zabezpečení, ale také do investic, pokud možno „zelených“. Normálně plnění takových programů kontroluje Evropská komise, která již uvažuje o vnitřní reorganizaci, aby dokázala takový nápor zúřadovat. 

Na naléhání Nizozemska je zde nový pozoruhodný rozměr – pokud bude mít ta či ona vláda podezření, že jiná země neutrácí podle pravidel, může sama žádat, aby se tím zabývala Evropská rada. Tento systém, evidentně namířený proti jižním, ale i východním členům EU, obsahuje toxické nebezpečí, že se státy budou podezíravě sledovat a vzájemně na sebe žalovat, což už jsme částečně zažili během oněch 90 hodin trvání summitu. Je také nepříjemným výrazem nedůvěry Evropské komisi jako nezávislému orgánu.

Česká republika se podle vyjádření premiéra Andreje Babiše nepřipojila k žádné ze skupin zemí, které na summitu prosazovaly nějaké společné zájmy. Visegrádská skupina se de facto rozpadla v okamžiku, kdy Polsko a Maďarsko byly spokojeny s objemem peněz, na které budou mít nárok z obou instrumentů, a bojovaly již jen na zmíněné frontě podmíněnosti čerpání, kam se za nimi Babiš zjevně nemínil vydat.

Soustředil se podle vlastních slov na peníze pro českou ekonomiku a zejména si pochvaloval, že si Česko jako jediná země vybojovalo možnost pružně převádět až 25 procent všech kohezních dotací z jedné kategorie do druhé – což může usnadnit financování některých velkých záměrů, ale také znamenat například seškrtání peněz z Evropského sociálního fondu (sociální služby či vzdělávání), ve prospěch „tvrdých“ investic, například v oblasti staveb. Druhou možností je snáze přesouvat prostředky mezi regiony, které patří do různých kategorií z hlediska čerpání evropských dotací – což by mohlo svádět k tomu, že některým se dostane lepšího zacházení než jiným.

Historická usnesení z posledního summitu se tedy nyní budou dolaďovat, interpretovat a vysvětlovat. Bude zajímavé sledovat, jak je bude Evropská komise provádět a uplatňovat. Po Evropském parlamentu se ke slovu dostanou i národní parlamenty všech členských států, protože musí schválit princip záruk za unijní půjčku. Všechny tyto dodatečné povinné etapy jsou rizikové. Už jen proto, že pokud má unie normálně hospodařit od ledna příštího roku, musí být do té doby hotovo.

SDÍLET