Unie léčí koronavirus za cenu dluhové pandemie. Megalomanský fond bude mít tvrdé vedlejší účinky

Martin Maňák

22. 07. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Dramatický unijní summit včera po čtyřech dnech handrkování schválil vznik koronavirového fondu obnovy pro ekonomiky EU. Pujčit si do něj chce 750 miliard eur a ty dále rozdělí či půjčí jednotlivým zemím. Spíše než klasické porcování „běhajícího“ medvěda, jaké známe z tuzemské sněmovny, celý summit připomínal čtvrcení plejtváka obrovského. Háček je v tom, že ten se ještě ani nenarodil.

Proklamovaný účel fondu obnovy je samozřejmě navýsost bohulibý – přerozdělováním miliard zachraňovat a uzdravovat ekonomiku, která svým způsobem prodělává nemoc v důsledku koronavirové epidemie. Politici, jak jinak, hodnotí výsledek summitu jako úspěch. A mají částečně pravdu: mohou se chlubit, kolik miliard „vybojovali“ a kolik právě jejich země získá. tomu nahrává i megalomanská suma, jež má fondem protéct.

„Vítězní“ evropští státníci už ale neříkají, že to taky někdo bude muset zaplatit. Na summitu prý došlo i na bouchání pěstmi do stolu, ale vybojovaný výsledek je nehledě na to relativní. Pro příjemce grantů je darem z nebes. Pro všechny ostatní, tedy pro většinu občanů, je to jen další závazek, jakási skrytá finanční zátěž, které se poplatníci ještě hodně dlouho nezbaví.

Zásadní problém je v tom, že jde o fond, na který Unie nemá peníze. Celou tu velkou částku si proto musí půjčit. A následně hodlá vypůjčené peníze přerozdělovat formou půjček a grantů. Z ekonomického pohledu je to kostrbaté, ale z politického pohledu logické. Evropští šéfové si prostě potřebují zlepšit image pošramocenou mnohdy rozpačitým přístupem „centra“ k boji proti koronaviru. To by v tom byl čert, abychom Evropanům nedokázali, že jsme prospěšní, řekli si zřejmě v Bruselu a vymysleli ohromující záchranný fond, aniž by na něj měli peníze.

Je výmluvné, že se několik dní řešilo, jakou částku vůbec budou politici rozdělovat a jakým způsobem. Přitom nebylo jasné, na co přesně peníze půjdou. Nemluvě o skutečných potřebách té které země – vždyť koronavirová ekonomická krize je stále v rozpuku a celkové škody není nikdo schopen specifikovat. Takže se raději vedl největší spor o poměr grantů (tj. darů) a úvěrů. 

Takzvané „šetrné země“ (Nizozemsko, Rakousko, Dánsko a Švédsko) chtěly co nejmenší podíl přímých dotací a naopak Itálie a Španělsko, tedy největší příjemci peněz z vytvářeného fondu, požadovaly grantů co nejvíce. Nakonec se pomyslné misky vah ustálily na 360 miliardách eur na půjčky a 390 miliardách eur na dary. Je jasné, že rozdat (či rozházet) formou grantů v přepočtu nějakých 10,5 bilionu korun, to je sen každého centrálního plánovače a také každého příjemce, který má dotační know-how a potřebnou administrativní kapacitu.

Pokud jde o ony „šetrné země“, je symptomatické, když v celé (27členné) EU existují jen čtyři (!) šetrné státy. Nepřekvapuje, že tato čtyřka byla pasována do role „černých ovcí“, jež – v nadsázce řečeno – brání unii učinit poslední krok do ráje. Budiž řečeno jasně, že ve skutečnosti jde o ráj dluhový. Ostatně, celá EU bývá občas některými politiky hanlivě označována jako „Dluhová unie“. Záchranný fond této přezdívce nasadil korunu. Dalo by se bez uzardění říci, že evropští šéfové se nakonec rozhodli léčit koronavirovou epidemii (a její důsledky) za cenu pandemie dluhové…

Přitom nad praktickými přínosy unijního megafondu lze pochybovačně diskutovat. Proč řešit problém ekonomik přeléváním peněz „z Bruselu“, když si výpadek zdrojů kvůli koronavirové krizi jednotlivé státy řeší na domácí úrovni? Například Česko si vyšroubovalo deficit rozpočtu do výše 500 miliard korun, a to vláda ani nevěděla, na co přesně „dluhové peníze“ použije. Nelze se proto zbavit dojmu, že zdánlivě úžasný fond obnovy je jen skrytou snahou zachraňovat ty státy, které se plácaly v ekonomických (potažmo dluhových) problémech ještě před úderem koronaviru. Největším příjemcem peněz z fondu mají být Itálie a Španělsko, jejichž ekonomická kondice je dlouhodobě mdlá. Shodou náhod, právě tyto dvě země byly nejvíce zasažené pandemií…

Tak či onak, bezhlavým přeléváním vypůjčených peněz skrze centrální mechanismy ještě nikdy prosperita nevznikla a nevnikne, i kdyby přerozdělovaná suma byla jakkoli dechberoucí. Může se sice nabízet paralela s poválečným Marshallovým plánem, jenže Evropa se dnes nedusí v prachu válečných rozvalin. Naopak, topí se v bohatství a v penězích, i když z valné části fiktivních, získaných soustavným zadlužováním. Jenže dluhy nejsou bomby. Ještě před čtyřmi měsíci byla Evropa, či alespoň mnohé její státy, na vrcholu mnohaletého stabilního růstu konsolidovaných ekonomik uprostřed věčného míru. 

Podle velikášsky kamuflujících proklamací má být cílem záchranného fondu obnovy „silnější Evropa“. To se Bruselu skutečně může podařit. Nepůjde však o Evropu silnější ekonomicky. Půjde o Evropu, která bude silnější ve smyslu tužší centralizace. Centrálně půjčovaný a přerozdělovaný fond obnovy opět o něco více etabluje „bruselskou vládu“ a degraduje členské státy do role regionů, které si neumějí pomoci samy, ale musí o svoji záchranu škemrat u „moudřejších“ evropských orgánů. Vypůjčené peníze se pak nasypou specifickému okruhu příjemců a těm ostatním zbyde jen výsostné právo doživotně splácet dluhy, jež i za podpory českého premiéra Babiše vyrobil záchranářský Brusel ve snaze vydobýt si vlastní díl zásluh na pokusu o záchranu ekonomicky postiženého kontinentu.

SDÍLET