Česká schizofrenie na summitu. Chceme, aby EU šetřila, ale ne na nás

 FOTO: Profimedia

Martin Schmarcz

21. 07. 2020 • 15:30
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Nestojíme o půjčky, dejte nám cash, nechte nás s ním dělat, co se nám zlíbí, ale hlavně ať neplatíme žádné dluhy.“ Taková v kostce byla česká pozice na evropském summitu o sedmiletém rozpočtu a rozdělení balíku 20 bilionů korun z fondu obnovy. Nic moc. Přitom jsme mohli stát na straně morálních i faktických vítězů, jimiž tentokrát nebyli Němci a Francouzi, ale „spořivé“ státy.

Právě skončené jednání Evropské rady vstoupí do historie jako jedno z nejdelších. Zapíše se do ní však i tím, jak úspěšně na něm lobbovaly sice nevelké, ale v argumentaci velmi přesvědčivé země, známé jako „šetrná čtyřka“. Nizozemsku, Švédsku, Rakousku a Dánsku se povedlo v balíku 750 miliard euro, které si EU půjčí, významně snížit objem přímých grantů, které musejí splatit všechny členské země společně a převést je na půjčky, za jejichž splácení odpovídá každý dlužící stát sám.

Původně se mělo 500 miliard euro rozdělit přímo formou dotací, což by navýšilo běžný evropský rozpočet ve výši jednoho bilionu eur o polovinu. Nakonec jde o 390 miliard. To jsou peníze, které bude unie, tedy my všichni, vracet věřitelům. Snížení o 110 miliard je významné, protože o tolik se zvýší suma, jejíž vrácení bude na těch, kdo si půjčí. Celkem půjde o 360 miliard, zatímco původně měly mít dlužnické státy na svých bedrech jen 250 miliard euro. Samozřejmě, pokud nabízené půjčky vyčerpají.

Měli bychom zatleskat. Tedy ti z nás, kdo si myslíme, že je lepší se nezadlužovat. Alespoň částečně totiž zvítězila spořivost nad marnivostí. Podruhé ať zatleskají ti, kteří odmítají vizi EU, v níž je vše předem nalinkováno a malí na slovo poslouchají velké. Ze zmíněné „spořivé čtyřky“ má pouze Nizozemsko více obyvatel než Česko, něco přes 17 milionů. Švédsko má o 400 tisíc méně než my, Rakousko obývá necelých devět milionů obyvatel, Dánsko necelých šest milionů a Finsko, jež je podpořilo, pět a půl milionu lidí.

Není tedy pravda, že pouze „size does matter“. V Evropské unii se může prosadit i koalice států, která má dohromady polovinu obyvatel co Německo. Ostatně to platilo i v případě migračních kvót, které zablokovaly země Visegradské čtyřky, v nichž žije nějakých 65 milionů lidí. Chce to tvrdohlavost, silné argumenty a schopnost najít spojence. Severské země měly nejpádnější argument ve faktu, že jsou čistými plátci a dokonce v přepočtu na hlavu platí vůbec nejvíce. Jejich hlas tedy nešlo jen tak přeslechnout.

Německo, Francie i předseda Evropské rady Charles Michel museli brát Holanďany, Švédy, Rakušany a Dány od počátku vážně coby platící hosty. Ne méně vážně než Italy, Španěly a Portugalce, u nichž naopak skončí největší díl z oněch 390 miliard (byť jinak je Itálie čistým plátcem, těžké postižení koronakrizí z ní v případě fondu obnovy činí příjemce). Na tomto příkladu názorně vidíme, jak unie funguje a jaké v ní panují mocenské poměry.

„Jižní křídlo“ klade důraz na výdaje, „severní“ na úspory. Němci, kteří co do objemu peněz dotují EU nejvíce, se snaží hledat nějaký kompromis, ačkoli jejich bohatství a instinkty je rovněž řadí ke „spořivým“. Všichni však očekávají, že coby největší a nejmocnější země bude Německo držet spolek dvaceti sedmi států pohromadě. K němu se ve většině zásadních záležitostí přidává Francie a spolu tvoří onen známý unijní „motor“.  Ostatně právě na usmíření obou bývalých nepřátel stojí evropská integrace.

Francouzi by samozřejmě rádi hráli svoji vlastní velkou roli nikoli jen po boku Německa. I Emmanuel Macron se však stejně jako jeho předchůdci po pokusech představit vlastní evropskou vizi (kdo si z ní dnes něco pamatuje?) nakonec vrátil do kabiny solidní německé mašiny. Ta možná postrádá francouzskou eleganci a šarm, ale o to je spolehlivější a výkonnější.

Co při takto rozdaných kartách může dělat země jako Česká republika? V první řadě o sobě musíme přestat uvažovat jako o trpaslíkovi. Mirek Topolánek coby premiér vždy odpovídal novinářům, že jsme buď největší z malých, nebo nejmenší z velkých. Jsme prostě v EU stát střední velikosti. Za druhé nespoléhejme příliš na Visegrádskou čtyřku. Ano, je pro nás dobré mít co nejlepší vztahy se sousedy, zvláště když mezi nimi je regionální mocnost Polsko. Které ovšem právě proto často hájí své zájmy samo.

Polští diplomaté a politici v kuloárech říkají „my jsme země velikosti Itálie a Španělska a musíme tedy jednat spíše společně s velkými než s vámi“. Mimo jiné porušili společný postoj V4 a separátně se dohodli s předsedajícími Němci, když šlo o první energetický balíček a uhlí a uměli si najít své i v současném balíku fondu obnovy. Neboli na velikosti sice nezáleží absolutně, ale svůj význam má – a to i u našeho spojence, který pro nás sice je důležitý, ale hraje také svoji vlastní hru.

Jiné strategie volí Slováci a Maďaři, tedy země menší než my. Robert Fico pochopil, že než být za potížistu, je lepší se opřít o silnou socialistickou frakci a většinou prosadil, co potřeboval. Viktor Orbán sice jako potížista působí, ale v Evropské lidové straně, jež je vedoucí silou EU, se chová konsensuálně. Navíc Maďaři od dob Rakouska-Uherska ovládají kabinetní a dvorní politiku a na rozdíl od Čechů (opět) jejich diplomacie v centru funguje skvěle. Nebýt obého, mělo by porušování zásad právního státu pro Maďarsko horší dopady.

A co Češi? Propásli jsme dobrou příležitost přidat se k silnému vítěznému klubu. O V4 nebylo na posledním summitu v podstatě slyšet. Proč také by se Andrej Babiš se svým střetem zájmů přidával k Maďarům a Polákům, kteří byli na tapetě kvůli právnímu státu? Se zjevným ulehčením naopak hlásil, že Česku tentokrát nikdo nic nevyčítal. Zatímco Visegrád se odmlčel, ona druhá čtyřka, tedy ne ta kverulantská, ale spořivá, o sobě dala vědět velmi výrazně. Finové ji v jejím úsilí podpořili. Proč ne my?

Působilo poněkud schizofrenně, když Babiš na jedné straně zcela správně brojil proti „dluhové unii“, ale na straně druhé natahoval ruku a stěžoval si, že dostáváme málo, že nechceme půjčky, ale hotové peníze a navíc žádáme právo sami si určit, kam je dáme. Což od premiéra země, která za patnáct let členství „prochrupla“ 800 darovaných miliard, aniž by to bylo výrazně vidět v investicích do infrastruktury a budoucnosti, zato se čerpání peněz neobešlo bez obřích kauz, skandálů a střetů zájmů, nezní dvakrát důvěryhodně.

Daleko konzistentnější by bylo principiálně podpořit oněch pět spořivých zemí. Sice na rozdíl od nich zatím nejsme čistými plátci, ale původní návrh rozdělení peněz z fondu obnovy nám ukázal, že bychom se jimi rychle mohli stát. Proč tedy nebýt předem solidární s těmi, mezi které (snad) míříme? Nejen díky tradiční robustnosti české ekonomiky, ale i zásluhou relativně rozumného přístupu k hospodaření. Ani čeští komunisté se nezadlužovali jako třeba polští a dlouhodobě máme pořád snesitelnou míru státního dluhu.

Řekněme rovnou, že Nizozemsko, Rakousko, Švédsko a Dánsko s podporou Finska jsou poněkud elitnějším klubem než V4. Navíc Rakousko je naším sousedem i dlouholetým souputníkem. A nyní má kancléře, jehož názory jsou (až na obligátní odpor k jádru) ve velké shodě s našimi národními zájmy. Mohli a měli jsme tu šanci využít. Když tak neučinil předseda ANO, tím větší šance je to pro pravici. Evropská politika založená na prosazování zdravých financí je daleko nosnější téma než zastydlé národovectví.

Samozřejmě nemáme opustit V4. Ostatně Nizozemci kvůli „spořivé čtyřce“ také neopustili skupinu Beneluxu, v níž jsou s Belgií a Lucemburskem (ty, ač bohaté, jsou paradoxně čistými příjemci, protože těží z výdajů evropských institucí na svém území). Jde o to nalézt spojence k prosazení našich národních zájmů. A v bitvě o peníze, která se stává vedle všech ostatních sporů, když ne nyní hlavní, tak rozhodně z hlediska budoucnosti nejdůležitější dělící linií, prostě historicky patříme na sever. Určitě spíš než na východ…

Ve spojení v rámci Visegrádské čtyřky můžeme rovnoprávně vyjednávat s Němci čistě z pohledu počtů. Ale spolu s Rakouskem, Nizozemskem, Švédskem, Dánskem a Finskem bychom měli i silný étos, který není cizí ani Německu (s nímž de facto tvoříme jednu výrobní základnu) a patřili bychom do skutečného jádra unie, nikoli na periferii. Platí motto z Clintonovy prezidentské kampaně: „It’s the economy, stupid“ (Je to v ekonomice hlupáku, pozn. aut.). Ano, na ekonomické síle záleží více než na velikosti.

Přestaňme už konečně být schizofreniky, kteří se pořád vytahují, jak jim to skvěle šlape a jak nedělají dluhy, ale přitom vytrvale natahují žebravou dlaň. Nestyďme se říct, že v EU chceme být těmi bohatými, ne těmi potřebnými. Že naší prioritou nejsou dluhy a dotace, ale trh a investice do inovací. Že skutečně chceme šetřit, a rádi se omezíme i jako čistí příjemci, abychom o to více profitovali jako plátci. Židé říkají: i ztráta může být zisk. Přesně tak. Dnešní malá ztráta grantů znamená pro Česko budoucí tučný zisk.

SDÍLET