Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Následovníkům Falun Gongu v Číně odebírají orgány, vláda to popírá, říká Milan Kajínek

Následovníkům Falun Gongu v Číně odebírají orgány, vláda to popírá, říká Milan Kajínek

O čínském učení Falun Gong v Česku slyšel jen málokdo, přesto má po celé republice na tři desítky cvičebních míst. V Číně, kde se této metodě rozvíjející tělo i mysl věnují miliony lidí, jsou ale následovníci Falun Gongu terčem brutálního pronásledování a mezinárodní vyšetřování také dokazuje, že jsou lidem odsouzeným za praktikování Falun Gongu ilegálně odebírány orgány pro transplantaci. „Dodnes bylo lidskoprávními organizacemi zdokumentováno na sto různých metod fyzického mučení, jako je kroucení zubním kartáčkem mezi prsty, vystavování chladu, tygří lavice nebo vrážení bambusových třísek pod nehty. Měli jsme v Česku člověka, který tímhle prošel. Svoje tělo a strhané nehty ukázal i tehdejšímu ministrovi pro lidská práva Michaelu Kocábovi, který z toho byl celkem v šoku,“ říká v rozhovoru šéfredaktor deníku Epoch Times v ČR Milan Kajínek, který praktikuje Falun Gong jedenáct let.

Učení Falun Gong je poměrně mladým hnutím, které je lidem v Česku spíš neznámé. Jak byste ho popsal člověku, který o něm slyší poprvé?

Jedná se o metodu pro rozvoj těla a mysli zveřejněnou v roce 1992 panem Li Hongzhim, zakladatelem Falun Gongu v Číně. Falun Gong má na nejnižší úrovni formu čchi-kungu, což jsou tradiční meditativní cvičení pro rozvoj těla a mysli a pracují s vnitřní energií člověka podobně jako například Tchaj-ťi nebo jóga. Falun Gong má pět meditativních cvičení, čtyři jsou ve stoje a poslední vsedě. Jádrem toho učení jsou ale nauky o rozvoji charakteru a morálních principech, které jsou podstatou sebezlepšování. Můžete cvičit třeba dvacet let, ale stejně se neuzdravíte, pokud se vám nepodaří napravit vaše myšlení a charakter.

Rozdíl oproti jiným metodám, jako je například jóga či různé formy čchi-kungu, je například ve stavu, v němž se praktikuje hluboká meditace. Zatímco jiné metody praktikují ve stavu vytržení – mají několik úrovní cvičení, a jak postupují dál, nakonec se dostávají do stavu vytržení –, Falun Gong vyžaduje, aby si člověk byl neustále vědom toho, co dělá a o čem přemýšlí. Zatímco v jiných metodách mohou praktikující během meditace ztratit pojem o tom, kde jsou, uplynou třeba tři hodiny, ale oni mají pocit, jako by to byla vteřina a zase se probudí.

Také jste se někdy dostal do stavu vytržení?

Nedostal. Sám Falun Gong se tomu i vyhýbá. Ve Falun Gongu není možné ztratit vědomí nebo přestat vnímat, co děláte. Snaží se kultivovat nebo zušlechťovat hlavní vědomí člověka. To znamená, že si musíte neustále uvědomovat, co děláte a nad čím přemýšlíte, abyste procházeli vědomou proměnou a sebezlepšováním. Falun Gong vás podporuje v tom, abyste během reálných životních zkušeností poznávali vlastní charakterové nedostatky a mohli na nich pak dál pracovat. Pokud se dokážete zlepšit, může dojít k pokroku. Není to tedy pouze o fyzickém cvičení nebo meditaci. Jde o to dostat se na hlubší úroveň.

Teorie Falun Gongu jdou také velmi hluboko. Podle nich je svět uspořádán tak, že existuje několik časoprostorů nebo dimenzí, které jsou ve stejném čase na jednom místě a stejně tak je i lidské tělo rozděleno do několika dimenzí, ve kterých funguje. Tady se dostáváme blízko k čínské medicíně, která studuje například dráhy energie proudící v lidském těle, ovšem v dimenzi sousedící s tou, kterou vidíme na povrchu.

Když jdete ještě hlouběji, hovoří se například o tom, jak vzniká karma člověka, tedy nemoci nebo neštěstí. Když uděláte něco špatného, ty špatné věci se za vámi stále vlečou, dokud se to nějakým způsobem nevyrovná. Jak jsem to pochopil z Falun Gongu, život člověka je velice spravedlivě uspořádaný a vypočítaný právě podle jeho minulých činů. Samozřejmě jde o to, že duše člověka žije i po smrti fyzického těla a může se dále převtělit, takže když se narodí miminko, jeho duše si s sebou už může přinášet velké množství karmy a může být tak už od počátku nemocný nebo postižený, protože si s sebou z minulosti přináší mnoho špatných věcí. Taková je teorie.

Když si člověk otevře webové stránky české asociace Falun Gong, dočte se, že je učení založeno na třech principech: pravdivost, soucit a snášenlivost. Proč právě tyto tři? Můžete jejich smysl nějak přiblížit?

Ze studia Falun Gongu to chápu tak, že vesmír nemá jen hmotnou stránku, ale má zároveň i duši jako člověk a má i svůj charakter. A ten charakter vesmíru je možné shrnout to těchto tří principů. Podle toho se také definuje, co je dobré a co je zlé. Dobré je přizpůsobit se těmto principům a zlé je naopak se od nich odklánět. Falun Gong se snaží v praxi kultivovat tělo, řeč i mysl. Když něco děláte, říkáte nebo jen i o něčem přemýšlíte, snažíte se tyto principy dodržovat. A pokud tyto tři věci dáte dohromady, jdete podle Falun Gongu po správné cestě a nijak se nepříčíte charakteru tohoto vesmíru. Když s těmi principy splynete, měla byste dosáhnout Tao – souladu s povahou vesmíru.

Falun Gong samozřejmě není první, kdo o těch principech mluví. Například pravda je nejvyšším principem školy taoismu, soucit je nejvyšší hodnotou školy buddhismu. Poslední princip snášenlivost, znamená, že když dokážeme vydržet různé životní zkoušky, bolesti nebo těžkosti, ale také kritiku, můžeme se posunout dopředu. Když vám někdo nadává, není to o tom vrátit mu to zpátky, ale o sebeovládání a sebekontrole. Zároveň je potřeba podívat se dovnitř do sebe. V tu chvíli už začíná ona kultivace charakteru podle Falun Gongu – zjistit, co jste udělal na své straně špatně, že na vás ten člověk křičí.

Já si kolikrát uvědomím, že při výchově syna třeba někdy nevybíravě rozkazuju, ale pro něj to musí být hrozně nepříjemné. Člověk ty negativní jevy snadno odhalí, pokud se mu to děje od někoho jiného, ale svoje chyby vnímá těžko. Když někdo takhle rozkazuje mně, vnímám to celkem jasně, že je to dost nepříjemné a říkám si, jak se ke mně někdo takhle může chovat. Ale potom si uvědomím, že se vlastně někdy chovám úplně stejně. A touto retrospektivou se snažím přijít na to, kde je chyba na mé straně a tím se dají odhalit mnohé nedostatky. Takové věci tedy souvisejí s praktikováním Falun Gongu. Já už se tomu věnuju 11 let a snažím se tomu neustále přizpůsobovat, ale samozřejmě, když třeba člověku zrovna není moc dobře, je těžké toho dosahovat.

Někteří odborníci mají členy hnutí Falun Gong za sektu založenou na kultu osobnosti jejího zakladatele Li Hongzhiho. Jedná se podle vás o sektu, nebo ne?

Falun Gong podle mých zkušeností nemá rysy, které by modernímu negativnímu významu „sekta“ odpovídaly. Falun Gong například nevylučuje lidi ze společnosti. To dělají sekty, že vás uzavřou v nějakém společenství. Falun Gong má naopak za úkol se společnosti přizpůsobit a neměnit ji. Jde o to zaměřit se na svůj vlastní pokrok, ne na to změnit ostatní.

Falun Gong navíc nemůžete vyučovat za peníze, jeho zakladatel to úplně vyloučil. Nevybírají se žádné poplatky za semináře nebo výuku cvičení – zpravidla se cvičí venku v parcích, aby se ani za místo nemuselo platit. Neexistuje ani žádné členství, a pokud už o výuku nemáte zájem, nikdo se po vás neshání. To dělají sekty, že když chcete odejít, tlačí na vás, abyste se vrátila, nebo dokonce ty odpadlíky nějak trestají. To Falun Gong nedělá. Je to prostě na dobrovolné bázi. Nakonec jak byste si mohla zlepšovat charakter k lepšímu, kdyby vás k tomu někdo nutil? Zní to absurdně. Nucení někoho k tomu, aby dělal, co nechce, by vám hodně rychle zničilo pověst.

Jak to samotné cvičení vlastně vypadá a kde probíhá?

V Čechách existuje řada cvičebních míst – v Praze, Brně, Holešově, Poličce a v dalších městech. Většinou se cvičí ve skupinkách lidí někde venku v parku, cvičí se celý rok, tedy i v zimě. Ke cvičení se obyčejně pustí hudba, ve které zní hlas zakladatele Falun Gongu, který dává pokyny ke cvičení, díky čemuž se můžete úplně uvolnit a s klidnou myslí se soustředit jen na cvičení. Jsou čtyři cviky ve stoje a poslední meditace vsedě. Standard je, že ta série pěti cvičení trvá dvě hodiny, z toho meditace zabere jednu hodinu, ale samozřejmě každý může délku cvičení zkrátit nebo protáhnout podle svých možností.

720p 360p
Supermoderní čínská stíhačka překvapila svět. Peking masivně zbrojí a Američané nestíhají

Pronásledování a odebírání orgánů

Členové hnutí Falun Gong čelí v Číně pronásledování. Kde je původ nesnášenlivosti čínského režimu vůči tomuto hnutí?

Obecně se říká, že pronásledování Falun Gongu začalo v roce 1999, kdy se shromáždilo deset tisíc praktikujících v oblasti Čung-nan-chaj – Zakázaném městě v Pekingu, kde sídlí čínská vláda, na což režim zareagoval jeho zákazem. Ve skutečnosti represe začaly mnohem dříve, i když rok 1999 byl rozhodně zlomový. Falun Gong byl zveřejněn v roce 1992 a začal se velmi rychle rozvíjet. Na počátku ho komunistická strana nechávala být, dokonce mu vyjadřovala podporu pro jeho pozitivní vliv na zdraví. V tu dobu čínské úřady čchi-kung podporovaly a vládní instituce zkoumaly jeho zdravotní účinky. Vláda věděla, že díky zdravému životnímu stylu dochází k šetření výdajů na zdravotnictví a zvyšuje se pracovní síla obyvatelstva.

Ale už v roce 1993 generální tajemník státní rady Luo Gan poslal tajné policisty, aby praktikující sledovali. V roce 1994 se na ministerstvu bezpečnosti objevil dopis (později označený za podvrh), který obviňoval zakladatele Falun Gongu z řady ilegálních činností. Na základě dopisu měl být na počátku roku 1995 ministerstvem veřejné bezpečnosti Falun Gong zakázán. Jeden z následovníků Falun Gongu na ministerstvu pracoval a informaci prozradil ještě před vydáním zákazu. Proti dopisu přišly svědčit stovky lidí a podařilo se jim na poslední chvíli zákaz odvrátit. Pak se objevovaly další formy nátlaku, například ze strany státních médií a v roce 1996 došlo dokonce k zákazu všech publikací, které vydal zakladatel Li Hongzhi.

Jistý čínský univerzitní profesor v médiích opakovaně uváděl, že Falun Gong má negativní vliv na zdraví. Nakonec se ale ukázalo, že je švagrem Luo Gana, který proti Falun Gongu od počátku brojil. Na to konto se před univerzitou v Ťien-tinu, kde profesor působil, sešlo asi pět tisíc lidí, kde poklidně vyjadřovali protest a chtěli, aby redakce univerzitního časopisu stáhla článek očerňující Falun Gong. Na pokojné shromáždění zaútočila policejní jednotka. Některé protestující zmlátila, padesát lidí zatkla a odvezla na policejní stanici. Když se lidi začali chodit ptát, proč je zatkli a žádali propuštění, úřady jim odpovídaly, že rozkaz přišel z Pekingu a že si mají jít stěžovat tam. Při pohledu na ty události se zpětně zdá, že to bylo celé naplánované, a šlo o pokus Falun Gong k něčemu vyprovokovat, a získat záminku k pronásledování.

V reakci na násilnou akci policie a zatýkání se o několik dní později, v dubnu 1999, u vládního úřadu pro odvolání v Pekingu shromáždilo asi deset tisíc lidí, vše ale probíhalo velmi pokojně. Zástupci shromáždění předali úřadu své požadavky – ukončit probíhající zasahování policie do cvičebních míst, ukončit zákaz literatury Falun Gongu a propustit zadržené.

Jak se situace vyvíjela dál?

Situace se uklidnila, se zástupci shromáždění se z vlastní iniciativy sešel čínský premiér a zatčení byli na jeho příkaz propuštěni. Premiér tehdy ujistil, že se nechystá zákaz Falun Gongu, jak se proslýchalo. Generální tajemník Ťiang Ce-min ale přesvědčil politbyro komunistické strany, že Falun Gong je hrozba pro absolutní moc. V tu dobu se v Číně Falun Gongu věnovalo na 70 milionů lidí – pro srovnání, komunistická strana tehdy měla jen asi 60 milionů členů. Strana proto zákaz posvětila.

O pár měsíců později – v červenci 1999 – byl Falun Gong oficiálně postaven mimo zákon a generální tajemník vytvořil Úřad 610, který se měl zabývat potlačením Falun Gongu. Na povel úřad dostal Luo Gan a jeho lidé začali praktikující Falun Gongu zatýkat přímo na cvičebních místech. Nasadili do komunit tajnou i vojenskou policii a začala první velká vlna zatýkání.

Generální tajemník prohlásil, že do tří měsíců hnutí zničí. Jenže komunistická strana, která je ateistická a nemá ponětí o duchovních metodách, měla poněkud zkreslenou představu, že hnutí funguje jako organizace s důležitými lidmi na vysokých postech a když je pozatýkají, Falun Gong se zhroutí. Po třech měsících celostátních represí a masivní štvavé propagandě ve všech státních médiích čím dál víc lidí proudilo do Pekingu, kde na Náměstí Nebeského klidu protestovali a apelovali na úřady, aby zákaz Falun Gongu zrušily. To generálního tajemníka Ťiang Ce-mina skutečně dopálilo a šíleně zuřil.

Jak to pronásledování praxi vypadá? Co úřady dělají, aby lidem v praktikování Falun Gongu zabránily?

Jak pronásledování probíhá, zjistil například argentinský soudce Octavio Araos de Lamadrid, ke kterému se dostala žaloba na exprezidenta Ťiang Ce Mina a Luo Gana za pronásledování a mučení následovníků Falun Gongu. Dva roky ten případ zkoumal a nakonec na oba vydal zatykač a předal ho Interpolu. Pak se ale vyvinul obrovský diplomatický tlak na Argentinu a ten případ mu vzali a dali jinému soudci, který ho dal k ledu. Soudce de Lamadrid při vyšetřování vycházel například ze záznamů zpravodajů OSN, výpovědí obětí a dalších zdrojů. Zjistil přitom, že pronásledování probíhá v několika fázích s různou intenzitou.

Nejprve se snaží donutit následovníky Falun Gongu, aby se učení přestali věnovat. Když nepřestanou, zatknou je a odvezou na policejní stanici. Tam na ně vyvíjejí psychický i fyzický tlak, dojde k bití, spánkové deprivaci, zavěšování těla za ruce připoutané na mříže nebo napadání elektrickými obušky. Pak je propustí a pozorují. Když s Falun Gongem stále pokračují, zavřou je na rok do pracovního tábora. Pokud po propuštění i tak nezmění své přesvědčení, pošlou je na pět, deset let do vězení. Přitom na ně stále tlačí, aby podepsali prohlášení, že se Falun Gongu vzdávají a předávají svou věrnost komunistické straně. Pokud podepíšou, dostane je do rukou tajná policie, která je zneužívá jako příklady „napravení“ nebo „úspěšné převýchovy“ a nutí je k pomoci s přesvědčováním dalších. Když to nepodepíšou, přichází na řadu různé formy mučení.

Jak jejich mučení probíhá?

Bývalý vězni vypovídali, že to obvykle začíná spánkovou deprivací. Střídají se u vás stráže, a jakmile usnete, praští vás nebo na vás lijí ledovou nebo vařící vodu. A zkuste si nespat třeba tři čtyři dny – obvykle se objeví třes rukou, vysoký tlak a člověk začíná být dezorientovaný. Za tohoto stavu na ně pořád tlačí, aby podepsali prohlášení. Dodnes bylo lidskoprávními organizacemi zdokumentováno na sto různých metod fyzického mučení, jako je kroucení zubním kartáčkem mezi prsty, vystavování chladu, tygří lavice nebo vrážení bambusových třísek pod nehty. Měli jsme v Česku člověka, který tímhle prošel. Svoje tělo a strhané nehty ukázal i tehdejšímu ministrovi pro lidská práva Michaelu Kocábovi, který z toho byl celkem v šoku.

Pronásledování tedy probíhá velmi systematicky a podle toho, jaký kladou odpor, se přitvrzuje. Podle výpovědí bývalých vězňů to došlo tak daleko, že dozorci ve vězení prohlásili, že když tam následovník Falun Gongu zemře, počítá se to za sebevraždu. Rozhodl prý o tom generální tajemník, který tak v podstatě umožnil kohokoliv z nich beztrestně mučit nebo zabít.

Hovoří se také o tom, že jsou následovníkům Falun Gongu odebírány orgány. Jak taková věc vlastně vyplula na povrch? Dá se tomu věřit?

V roce 2006 přišel jeden čínský novinář s tvrzením, že ve městě Su-ťia-tun je pracovní tábor, kam internují následovníky Falun Gongu a který mohl pojmout i desítky tisíc lidí. K němu se přidala manželka jednoho z chirurgů pracujících v nemocnice Su-ťia-tun, podle které se její manžel začal postupem času měnit, nosil domů nenadálé sumy peněz, měl deprese, až se jí nakonec svěřil, že odebral dva tisíce očních rohovek následovníkům Falun Gongu. Zároveň manželce přiznal, že v nemocnici ve velkém probíhaly i transplantace orgánů, které byly těmto lidem odebrány. Na základě těchto dvou výpovědí se na veřejnost poprvé dostala informace, že by následovníci Falun Gongu mohli být zneužíváni jako nedobrovolní dárci orgánů pro transplantace.

Pak se to začalo vyšetřovat dál. Jedna nevládní organizace požádala bývalého kanadského ministra zahraničí Davida Kilgoura a renomovaného advokáta v oblasti lidských práv Davida Matase, aby obvinění nezávisle prošetřili a určili, zda se jedná o výmysl nebo nikoliv. Protože jim čínské velvyslanectví neumožnilo vstup do země, sestavili vyšetřovací tým, který odjel na Tchaj-wan. Odtud realizovali telefonní hovory do více než dvaceti čínských nemocnic pod identitou pacientů nebo jejich příbuzných, kteří shánějí orgán k transplantaci. Personál v řadě nemocnic se ani neobtěžoval zatajovat, že mnohé orgány pocházejí od živých vězňů, konkrétně od následovníků Falun Gongu, což podle vyšetřovatelů ukazuje, že tyto praktiky byly oficiálně posvěceny z vyšších míst a staly se celkem běžnou, legitimní praxí.

Na základě toho Kilgour s Matasem vydali první vyšetřovací zprávu Krvavá sklizeň a v roce 2006 ji představili na půdě kanadského parlamentu. Pak začali mezinárodní osvětovou kampaň, kdy svědčili před kongresem Spojených států nebo před Evropským parlamentem a snažili se své sdělení dostat k mezinárodní transplantační komunitě lékařů, která díky tomu začala spolupráci s Čínou omezovat. Například v Sydney stopli program na výcvik čínských chirurgů a v Izraeli zase schválili zákon, který má postihovat ty, kteří by chtěli vycestovat do Číny za účelem transplantace. Poslední kdo, provedl zákonné změny, byla Itálie.

Existují nějaké další důkazy, které by odebírání orgánů potvrdily?

Do vyšetřování se později vložil také investigativní novinář Ethan Gutmann, který v roce 2014 vydal knihu Jatka. V ní shrnuje jeho sedm let dlouhý terénní výzkum a více než sto interview s bývalými vězni, policisty, nemocničním personálem nebo lékaři. V knize pak skládá mozaiku výpovědí, které nezávisle na sobě popisují, že skupiny vězňů organizovaně procházely podrobnými lékařskými prohlídkami.

Aniž by si vězni stěžovali na nějaké zdravotní potíže, vodili je na prohlídky, svítili jim do očí a kontrolovali stav očních rohovek, zkoumali dutinu břišní a odebírali jim velké množství krve. Ty testy se přitom podle expertů nápadně shodují s vyšetřením vhodného dárce před transplantací. První otázka tedy byla: Proč se vláda, která následovníky Falun Gongu mučí a bije ve věznicích, najednou stará o jejich zdraví a dělá jim lékařské testy, které musí být velice nákladné? Nešlo přitom jen o Falun Gong, ale také například Ujgury a Tibeťany.

Další věcí, která to potvrzuje, je poměrně krátká doba čekání na orgán. Na Západě můžete čekat rok, možná déle, než vám seženou vhodného dárce. V Číně ho máte do tří týdnů. Poté, co vyšla tato zpráva, začala čínská vláda prohlašovat, že má oficiální program, který k odebírání orgánů využívá vězně odsouzené k trestu smrti. V tomto ohledu je ale problematické velké množství transplantací a malé množství vězňů soudně odsouzených k trestu smrti.

Lidé, kteří si v Číně nechali orgán transplantovat, uvádějí, že jim nebyla sdělena identita dárce a pokud se „moc ptali“, bylo jim naznačeno, že nemají pokládat otázky, jinak bude spolupráce ukončena. Vyšetřovací zprávy uvádějí, že od roku 1999 do dnes proběhlo v Číně více než 100 tisíc transplantací orgánů od neznámých dárců. A teď jde o to, komu ty orgány vzali, což čínská strana stále tají a zároveň popírá, že by k tomu následovníky Falun Gongu nebo jiné skupiny lidí zneužívala.

Milan Kajínek
Milan Kajínek je rodák z Chotěboře, města nedaleko Havlíčkova Brodu, kde vystudoval stavební průmyslovku a dnes pracuje v oblasti žurnalistiky. Jeho koníčkem byla od mládí bojová umění, z nichž postupně přešel k Józe, tchaj-ťi a různým formám čchi-kungu. Posledních 11 let se ve volném čase věnuje metodě pro rozvoj těla a mysli zvané Falun Gong.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718