KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Když premiér Babiš před týdnem zpochybnil kompenzace firmám ze segmentu cestovního ruchu s tím, že vláda nemůže uměle, státními dotacemi, udržovat „nadměrné kapacity“ v tomto oboru podnikání, opět tím otevřel Pandořinu skříňku otázek týkajících se koronavirových dotací. Kompenzovat či nekompenzovat ekonomické škody vzniklé protipandemickými opatřeními? A pokud kompenzovat, tak komu a v jakém rozsahu? Paradoxní je, že Damoklův meč nad „turistickými“ firmami, jež patří k nejvíce poškozeným, třímá v rukou premiér, jehož svěřenský holding je největším tuzemským příjemcem dotací.
Podle Babiše jsou v cestovním ruchu, který je založený na přílivu cizinců, „nadměrné kapacity“. Proto prý není možné firmy z tohoto segmentu dále udržovat při životě státními dotacemi. Premiér se přitom odvolává na síly tržní ekonomiky, které prý vláda nemůže „přetlačit“. Z čehož dovodil, že finanční podpora ze strany státu musí být jak časově, tak i svým rozsahem omezena.
Především, tvrzení o nadměrných kapacitách v turistickém ruchu zavání hrou na neblaze proslulou státní plánovací komisi, která v minulém režimu určovala, které podniky mají existovat a kolik státních dotací jim na to „strana a vláda“ přidělí. Na základě čeho premiér dovozuje, že bude turistický ruch (například v rámci Evropy) utlumen? Existuje snad nějaký záměr, že má být zrušena jedna ze základních svobod EU, tedy volný pohyb osob?
Nelze popřít, že volné cestování – nejenom v rámci Evropy – se stalo katalyzátorem dnešní globální koronavirové pandemie. V uzavřeném světě s totálně neprůchodnými hranicemi by se koronavirus takto globálně nešířil. Je však nepravděpodobné, že by si lidé – přinejmenším z té svobodnější a bohatší části světa – do budoucna přáli uzavřít hranice a omezit cestování.
Naopak, klidně se může stát, že po eliminaci koronaviru poptávka po turistice strmě stoupne. Mnozí si budou chtít vynahradit ten rok, co strávili uzavřeni mezi čtyřmi zdmi domova. Nebo taky ne, kdo to může spolehlivě vědět? Chování spotřebitelů je v dlouhodobém horizontu nepředvídatelné, politici by ale neměli nikoho zastrašovat, měli by naopak konat tak, aby lidé i firmy mohli bez újmy na zdraví využívat maximum občanských i podnikatelských svobod.
