Články odjinud

Čtvrtá vláda Merkelové: draze zaplacená poslední štace v kariéře uznávané političky. Komentář I. Záruby

Čtvrtá vláda Merkelové: draze zaplacená poslední štace v kariéře uznávané političky. Komentář I. Záruby

Ve středu 14. března, ve tři čtvrtě na devět ráno, bylo hotovo: Angela Merkelová, dlouholetá předsedkyně CDU, se stala německou kancléřkou. Počtvrté v řadě a poprvé za přítomnosti manžela Joachima Sauera. Nejen s touto výjimkou se tentokrát její zvolení odehrálo jinak než kdykoli předtím. Skoro půlhodinu trvalo, než skončilo vyvolávání jednotlivých poslanců Spolkového sněmu, aby se odebrali odevzdat svůj hlas. Dalších 20 minut zabralo, než předseda dolní komory Wolfgang Schäuble oznámil výsledek. A na rozdíl od předešlých let, kdy se ihned po vyřčení skóre rozezněl bouřlivý potlesk, zavládlo několik vteřin ticha. Podle očitých svědků dlouhého jako hodiny a hustého, že by se dalo krájet. Teprve poté se aplaus pokusil přehlušit skutečnost, že nejméně 35 zákonodárců v dresu velké koalice CDU/CSU a SPD se za Merkelovou nepostavilo. Pro kancléřku, jež právě vstoupila do svého bezpochyby posledního funkčního období, stejně jako pro její kabinet, je to zlověstné znamení.

Bez ohledu na klopotný verdikt tajné volby nicméně platí, že tímto dnem se Angela Merkelová zapsala do historie. Postavila se po bok Konrada Adenauera (vládl 14 let) a Helmuta Kohla (vládl 16 let), velkých postav německých poválečných dějin. Merkelová sedí v čele federálního ministerského týmu od konce roku 2005, kdy porazila Gerharda Schrödera. Adenauera může překonat, s Kohlem srovnat krok. Důvod k jásotu to není. 

720p 360p
Wir schaffen das nicht: Éra Merkelové končí. Evropa ztratí ženu, která si poradila i s Putinem

Protože pokud byl některý kancléřský úděl tvrdě vybojován, je to tento. Verdikt v Bundestagu to podtrhuje. Ještě nikdy netrvalo v Německu sestavování vlády tak dlouho: pro pořádek připomeňme, že Němci šli k urnám loni v neděli 24. září. Původně jasná linie, že síly spojí CDU/CSU, svobodní FDP a Zelení, vzala za své na konci listopadu. Ke slovu přišly licitace s neoblíbeným a brblajícím partnerem, sociální demokracií. Až její sjezd a hlasování skoro půlmilionové členské základny umožnilo, že velká koalice bude a Merkelová s ní. Ta – po měsících trpného čekání – přebrala úřad jinak, než byla zvyklá. Ne až tolik z přání svých příznivců jako spíše z obětování se těch, kdo si uvědomili, že nezvednout pro ni ruku by znamenalo další politickou nestabilitu.

Jenže ať se na to díváme jakkoli, je to počin. Jestliže si Merkelová vládu vyseděla, dá se jí to zalívat, ovšem faktem zůstává, že vláda je. Dalším tématem je, za jakou cenu.

Pokud zmíníme jména jako Thomas de Maizière, Herman Gröhe nebo Wolfgang Schaüble, mluvíme o nejbližších spolupracovnících z předešlé vlády. Jejich osoby musela kancléřka hodit přes palubu, přičemž ztráta Schäubleho ministerstva financí bolí hodně. A aby toho nebylo málo, koaliční smlouva je podle pozorovatelů ze 70 procent soupiskou požadavků a slibů SPD. Na politiku napravo od středu, k níž se CDU/CSU hlásí, zbylo žalostně málo. O pokoření samotné Merkelové ani nemluvě.

Tristní dojem se pokusila kancléřka napravit řečí v den svého znovuzvolení. Ovšem i tady něco chybělo. Analytici si všimli, že scházela přesvědčivost v tom, jakého průlomu chce její kabinet dosáhnout. Místo pevné koalice přichází koalice na baterky. Končící šéf bavorské CSU Horst Seehofer (a nový ministr vnitra) mluví o Německu jako o „vlasteneckém muzeu”. Tento volný překlad navozuje atmosféru reality, v níž se aktéři láskyplně ohlížejí do minulosti na úkor budoucnosti. Podobnou představu o zkornatělém Německu mají ostatně i někteří přihlížející zvenku, například rychle se rozvíjející asijské ekonomiky. Dobré výsledky největší evropské ekonomiky na tom mnoho nemění.

Merkelové hraje do karet, že veřejnost pořád oceňuje její zásluhy o Německu a EU. Že nemá odpovídajícího politického soupeře a že její vnitropartajní odpůrci nejsou dost silní. Nicméně u všech těchto položek platí podmínka: „zatím.”