KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Byla to na počátku tohoto týdne velká sláva. Ve většině evropských deníků se objevila fotografie šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové a předsedy Evropské rady Charlese Michela, jak si sice bez roušek, s nimiž by nevynikl jejich úsměv, nicméně pouze lokty (jak jinak v době koronavirové krize, aby vypadali jaksepatří odpovědně) srdečně blahopřejí k „historické dohodě“. Evropští lídři se totiž po dlouhém jednání shodli na tom, že si EU půjčí na mezinárodních trzích 750 miliard euro (ano, čtete dobře, 750 miliard!), které rozdělí členským státům jako nevratné granty (390 miliard) a jako případné výhodné půjčky (360 miliard). Také nad touto částkou žasnete a divíte se, z čeho měli vládci jednotné Evropy takovou radost?
Jakkoli to zní na první pohled zvláštně, bylo nadšení do jisté míry pochopitelné. Evropská unie, která zoufale selhala v první fázi koronakrize, kdy byla na rozdíl od tolik kritizovaných národních států prakticky neviditelná, kdy musela bezmocně přihlížet tomu, jak jednotlivé země zavírají (Schengen sem, Schengen tam) hranice a vyhlašují, nezávisle na sobě, a hlavně nezávisle na Bruselu a na Štrasburku, různá protikoronavirová opatření, a kdy se dokonce psalo o „možném počátku konce EU v té podobě, v jaké ji známe“, potřebovala nějaký úspěch jako sůl. Ten se nakonec, jakkoli o jeho hodnotě můžeme vážně pochybovat, dostavil, byť se tak stalo až po mnoha peripetiích, během nichž se několikrát zdálo, že summit skončí krachem.
Nechme pro začátek obsah dohody a hlavně její dopad, ke kterému se ještě vrátíme, stranou a pojďme se podívat na to, co se v Bruselu vlastně stalo. Problém spočíval v tom, že tzv. „spořivé“ či „šetrné“ státy EU, tj. Dánsko, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko, podporované Finskem, z jejichž lídrů nejrozhodněji vystupoval nizozemský premiér a šéf tamní Lidové strany pro svobodu a demokracii Mark Rutte, důrazně žádaly snížení výše částky, určené na nevratné granty, než jaká byla původně plánována. Důvodů, proč dosáhly svého jak proti „rozhazovačným státům“, především proti Itálii a Španělsku (v čele s premiéry Giuseppem Contem a předsedou španělské vlády Pedrem Sánchezem), tak proti původním představám německo-francouzského „motoru EU“, je hned několik.
Předně, jak zdůrazňovala prakticky všechna média, se jedná o tzv. „čisté plátce“, tj. o země, které do rozpočtu Evropské unie přispívají výrazně více, než kolik z ní čerpají, což je po čertech silný argument. Druhým důvodem byla zejména Rutteho „naprostá neústupnost“, jež během dlouhých jednacích hodin přiváděla ostatní na pokraj „stavu khaki“, o čemž svědčilo například to, že vyčerpaný a rozčilený francouzský prezident Emmanuel Macron bouchal do stolu a vyjadřoval se, eufemisticky řečeno, nehezky o některých ze svých kolegů včetně rakouského kancléře Sebastiana Kurze. Třetím, nejdůležitějším důvodem byla skutečnost, že EU v současné době předsedá Spolková republika Německo, fakticky vzato kancléřka Angela Merkelová.
Právě tato politička, ať už ji vnímáme jakkoli, znovu ukázala, že nemá v současné garnituře evropských vůdců konkurenci. Nenápadným, avšak neustávajícím a ve své podstatě velmi důrazným tlakem při přímých jednáních i v zákulisí neúnavně pracovala na tom, aby bylo dohody dosaženo. Představa, že hned první summit lídrů EU v době německého předsednictví, zkrachuje, pro ni naprosto nepřipadala v úvahu; kdo Angelu Merkelovou alespoň trochu zná, musel to vědět.
