Dohoda na konci epochy. Evropská unie zadlužila naši budoucnost. Naposledy?

HalfPageAd-1

Martin Kovář

24. 07. 2020 • 18:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Byla to na počátku tohoto týdne velká sláva. Ve většině evropských deníků se objevila fotografie šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové a předsedy Evropské rady Charlese Michela, jak si sice bez roušek, s nimiž by nevynikl jejich úsměv, nicméně pouze lokty (jak jinak v době koronavirové krize, aby vypadali jaksepatří odpovědně) srdečně blahopřejí k „historické dohodě“. Evropští lídři se totiž po dlouhém jednání shodli na tom, že si EU půjčí na mezinárodních trzích 750 miliard euro (ano, čtete dobře, 750 miliard!), které rozdělí členským státům jako nevratné granty (390 miliard) a jako případné výhodné půjčky (360 miliard). Také nad touto částkou žasnete a divíte se, z čeho měli vládci jednotné Evropy takovou radost?

Mobile-rectangle-3

Jakkoli to zní na první pohled zvláštně, bylo nadšení do jisté míry pochopitelné. Evropská unie, která zoufale selhala v první fázi koronakrize, kdy byla na rozdíl od tolik kritizovaných národních států prakticky neviditelná, kdy musela bezmocně přihlížet tomu, jak jednotlivé země zavírají (Schengen sem, Schengen tam) hranice a vyhlašují, nezávisle na sobě, a hlavně nezávisle na Bruselu a na Štrasburku, různá protikoronavirová opatření, a kdy se dokonce psalo o „možném počátku konce EU v té podobě, v jaké ji známe“, potřebovala nějaký úspěch jako sůl. Ten se nakonec, jakkoli o jeho hodnotě můžeme vážně pochybovat, dostavil, byť se tak stalo až po mnoha peripetiích, během nichž se několikrát zdálo, že summit skončí krachem.

Nechme pro začátek obsah dohody a hlavně její dopad, ke kterému se ještě vrátíme, stranou a pojďme se podívat na to, co se v Bruselu vlastně stalo. Problém spočíval v tom, že tzv. „spořivé“ či „šetrné“ státy EU, tj. Dánsko, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko, podporované Finskem, z jejichž lídrů nejrozhodněji vystupoval nizozemský premiér a šéf tamní Lidové strany pro svobodu a demokracii Mark Rutte, důrazně žádaly snížení výše částky, určené na nevratné granty, než jaká byla původně plánována. Důvodů, proč dosáhly svého jak proti „rozhazovačným státům“, především proti Itálii a Španělsku (v čele s premiéry Giuseppem Contem a předsedou španělské vlády Pedrem Sánchezem), tak proti původním představám německo-francouzského „motoru EU“, je hned několik.

Předně, jak zdůrazňovala prakticky všechna média, se jedná o tzv. „čisté plátce“, tj. o země, které do rozpočtu Evropské unie přispívají výrazně více, než kolik z ní čerpají, což je po čertech silný argument. Druhým důvodem byla zejména Rutteho „naprostá neústupnost“, jež během dlouhých jednacích hodin přiváděla ostatní na pokraj „stavu khaki“, o čemž svědčilo například to, že vyčerpaný a rozčilený francouzský prezident Emmanuel Macron bouchal do stolu a vyjadřoval se, eufemisticky řečeno, nehezky o některých ze svých kolegů včetně rakouského kancléře Sebastiana Kurze. Třetím, nejdůležitějším důvodem byla skutečnost, že EU v současné době předsedá Spolková republika Německo, fakticky vzato kancléřka Angela Merkelová.

Právě tato politička, ať už ji vnímáme jakkoli, znovu ukázala, že nemá v současné garnituře evropských vůdců konkurenci. Nenápadným, avšak neustávajícím a ve své podstatě velmi důrazným tlakem při přímých jednáních i v zákulisí neúnavně pracovala na tom, aby bylo dohody dosaženo. Představa, že hned první summit lídrů EU v době německého předsednictví, zkrachuje, pro ni naprosto nepřipadala v úvahu; kdo Angelu Merkelovou alespoň trochu zná, musel to vědět.

Merkelová se přitom po celou dobu jednání držela, vezmeme-li v potaz, že stojí v čele předsednické země EU, velmi uvážlivě stranou. Média psala především o Macronovi, Ruttem a Kurzovi, případně o Contem či o Michelovi, nebo o šéfech vlád „zlobivých“ visegrádských států – Viktoru Orbánovi a Mateuszovi Morawieckém, občas i o českém ministerském předsedovi Andreji Babišovi, ve skutečnosti to ale byla německá kancléřka, která má kompromisní dohodě největší podíl.

Jakkoli se domnívám, že summit rozhodl špatně o v principu špatné věci – je otázkou, zda mimořádně vysoká půjčka ekonomikám jednotlivých států skutečně pomůže a zda v řadě případů nebude, mimo jiné, udržovat při životě firmy, které by ani za normálních okolností, natož v době koronakrize, neměly šanci na přežití, protože prostě nefungují dobře, nemluvě o tom, že půjčky neospravedlnitelným způsobem zatíží budoucí generaci/generace, která/které dluhy, jež EU v čele s von der Leyenovou, Michelem, Merkelovou, Macronem a spol. tak říkajíc „nasekala“ a ještě jistě „naseká“, bude/budou muset zaplatit – rozumím tomu, proč německá kancléřka udělala pro „úspěch“, co mohla.

Hamburská rodačka s polskými kořeny řídí od roku 2000 Křesťanskodemokratickou unii Německa (Christlich Demokratische Union Deutschlands; CDU) a k tomu od roku 2005, již čtvrté volební období v řadě, vládne nejen celé Spolkové republice, ale i, s malou nadsázkou řečeno, Evropské unii. Dětství v komunistické NDR, kam se rodina přestěhovala poté, co byl její otec přeložen na místo evangelického faráře do Quitzova u Perlebergu, a luteránská výchova měly na dívku zásadní vliv, stejně jako, o více než čtvrt století později, pád komunismu a poté i politická „učednická léta“ u „kancléře sjednotitele“ Helmuta Kohla. Právě v té době se Merkelová stala nejen přesvědčenou křesťanskou demokratkou, ale i stejně přesvědčenou Evropankou ve smyslu stoupenkyně procesu evropské integrace směřující k evropské federaci, k tzv. „evropskému superstátu“, jak EU nazývají spíše její kritikové než její stoupenci.

Angela Merkelová si je po mém soudu naprosto jistá, že nejlepší možnou budoucností Evropy je tzv. jednotná Evropa, ať už bude konkrétně vypadat jakkoli, a tomu podřizuje, kromě toho, že se snaží co nejracionálněji, „po mateřsku“ (odtud přezdívka „Mutti“), spravovat „své“ Německo, svoji politiku. Podobně jistá si, mimochodem, byla i v době tzv. migrační krize v letech 2015–2016, kdy právě její vstřícný postoj a její „zvládneme to“ („Wir schaffen das“) vyvolaly na jedné straně silnou touhu pomoci uprchlíkům (nejen) z krizových, válkou zasažených oblastí (Sýrie a Blízký a Střední východ obecně, ale i část severní Afriky) na druhé straně ale vyprovokovaly stejně silný až zuřivý, nenávistný odpor. V obou případech, tj. v jejím přístupu k evropské integraci i k migrantům, hrály a hrají, stejně jako v celé politické kariéře Merkelové, klíčovou roli již naznačená „formativní léta“ a všechny tehdejší vlivy, tj. neodbytný pocit viny za zločiny spáchané ve jménu nacionálního socialismu, jenž je pro její generaci Němců (Merkelová se narodila v roce 1954) příznačný, již zmíněná křesťanská výchova, dětství a mládí prožité ve východoněmecké totalitě, stejně jako „proevropská víra“, již převzala od Helmuta Kohla, který byl, spolu s francouzským socialistickým prezidentem Françoisem Mitterrandem, označován za „největšího Evropana své doby“.

Právě z těchto kořenů a vlivů vyrostla dnešní Angela Merkelová, a právě proto její (nejen) dnešní politika vypadá tak, jak vypadá, s tím se zkrátka nedá nic dělat, ani kdybychom chtěli. V souvislosti s německou kancléřkou, jež měla rozhodující vliv na bruselské jednání evropských špiček, o němž je v tomto článku řeč, a v souvislosti s tím, že Velká Británie již není, bohužel pro nás, členem Evropské unie, jsem si nicméně s lítostí vzpomněl na jinou velkou evropskou političku, která byla vůči evropské integraci včetně rozhazovačnosti evropských společenství velmi, velmi kritická, a sice na Margaret Thatcherovou. Tváří v tvář úternímu jásotu evropských lídrů nad tím, kolik vypůjčených peněz budou moci ve „svých“ zemích rozdělovat, jsem vzpomínal na její racionalitu, na její odpovědnost, na její spořivost, na její přesvědčení, že utrácet smíme jen tolik, kolik jsme si vydělali, na její obavy ze zadlužování, na její slavný projev v belgických Bruggách z roku 1988, v němž mimo jiné varovala před výše zmíněným evropským „superstátem“ a ve kterém řekla, že „Evropa bude silnější přesně proto, že má Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko, Británii jako Británii, každou zemi s jejími zvyky, tradicemi a identitou“, a že by „bylo by pošetilé snažit se upravit je do nějaké uměle vytvořené evropské osobnosti“.

Na to všechno jsem myslel, když Evropská unie slavila svůj „triumf“, po kterém ale zůstává spousta otazníků a nevyřešených problémů. Tyto otazníky jsou o to viditelnější, že EU prožívá všechno jenom ne dobré období. Velká Británie ji opustila s tím, že se její vývoj ubírá „směrem, který je pro ni dále nepřijatelný“, jak řekl její premiér Boris Johnson, a více než žádoucí reflexe ze strany Bruselu se v zásadě nekonala. Společná zahraniční a bezpečnostní politika zůstává navzdory spoustě ambiciózních až velkohubých prohlášení i nadále naprostou chimérou elit EU, jež je vůči vnějším tlakům vojensky bezbranná jako malé dítě. Samostatnou kapitolou je energetická závislost EU na putinovském Rusku. Hrozbou jsou rovněž sílící spory mezi „severem“ a „jihem“ EU, což se nad jiné jasně projevilo i na bruselském summitu, stejně jako separatistické tendence v některých unijních státech (Itálie, Španělsko, složitá situace v Belgii).

Na otázku, co tvoří ony „evropské hodnoty“, o nichž se tolik diskutovalo v letech migrační krize a na jejichž dodržování má dbát česká eurokomisařka Věra Jourová, nedokáže jasně odpovědět více než padesát procent obyvatel EU. Poslance Evropského parlamentu ve Štrasburku volí mnohem méně lidí, než kolik jich přišlo k prvním a druhým eurovolbám v letech 1979 a 1984, z čehož vyplývají logické diskuse o jejich legitimitě. Senát Francouzské republiky, jedné ze dvou nejdůležitějších zemí unie, vydal v minulém týdnu dokument, podle něhož je stát vážně ohrožen „radikálním islámem“ s tím, že nezakročí-li, začne se „rozpadat na jednotlivé regiony“. Státostrana prezidenta Macrona Republika vpřed! Navíc drtivě prohrála v komunálních volbách s radikálními „zelenými“, jejichž radní v některých velkých městech, například v Bordeaux, vcelku otevřeně mluví o tom, že jejich cílem je vyhnat osobní automobily z evropských měst. Když už jsme u zelených, nerad bych zapomněl na to, že jejich agresivní lobby výrazně promlouvá do jednání Evropské komise a Evropského parlamentu, kam, jen čistě na okraj, mohla v době počínající koronavirové krize, kdy jeho předseda oznámil výrazné omezení návštěvnického provozu, bez jakýchkoli omezení nakráčet švédská aktivistka Greta Thunbergová se svým doprovodem, aby poučovala europoslance o tom, co mají dělat. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Možná největší problém EU ale spočívá v tom, že se nezadržitelně blíží odchod Angely Merkelové z funkce německé kancléřky. O tom, jak těžké bude najít jejího nástupce či její nástupkyni, svědčí mimo jiné osud stávající šéfky CDU Annegret Krampové-Karrenbauerové, která se sice stala předsedkyní strany, na post případné předsedkyně vlády už ale rezignovala, neboť pochopila, že není v jejích silách Merkelovou nahradit. Budoucí německý kancléř navíc bude muset zvládnout nejen stranu, ale i Evropu, a to v současné turbulentní době nebude vůbec snadné, tím spíš, že to má jaksepatří nahnuté i francouzský prezident Emmanuel Macron, jak ukázal mimo jiné průběh komunálních voleb zmíněných výše.

Kam se tedy bude Evropská unie, jejímž lídrům (tedy většině z nich, abych byl spravedlivý) není proti srsti vysoké zadlužování na úkor příštích generací, v příštích letech ubírat je nejasné. Pokud jde o mě, stále zřetelněji mám smutný pocit, že žijeme na konci jedné velké historické epochy. Tři čtvrtě století, které uplynulo od konce druhé světové války, bylo érou bezprecedentního míru, bezpečí a hospodářského růstu, zkrátka klidu a hojnosti. Evropská unie, respektive bývalá Evropská společenství na tom měla – kromě klíčových bezpečnostních garancí ze strany Spojených států amerických (a Severoatlantické aliance) nemalý podíl, díky za to. Tento čas ale skončil, anebo přinejmenším končí. Zda se chýlí ke konci i historická anomálie jménem EU, dosud nevíme, leccos tomu však nasvědčuje. Stačilo-li totiž tak málo (při veškerém respektu) jako koronavirová krize, aby to ohrozilo její základy, je ve skutečnosti mnohem křehčí, než se zdá. Pokud by na konec EU v dnešní podobě, opakuji, v dnešní podobě, nikoli konec jako takový, skutečně došlo, mnoho lidí v členských zemích včetně České republiky by to přivítalo. Zda ale nový systém bude, respektive zda by byl, ať bude jakýkoli, lepší, je těžko říci. Úplně klidně se může stát, že na dnešní EU budou s lítostí a s nostalgií po „starých dobrých časech“ vzpomínat i ti, kteří jí nemohou přijít na jméno.

Nakolik si tohle všechno evropští lídři uvědomují a nakolik žijí ve svých „slonovinových věžích“ odtržených od reality „všedních dnů“, jak se domnívá nemálo občanů Evropské unie, nevím. Jejich upřímný, nezastíraný jásot nad tím, že mohou na účet a na úkor svých potomků rozdělovat 750 miliard euro, mě ale, pokud jde o jejich schopnost hledět prozíravě do budoucna, příliš velkým optimismem nenaplňuje. Možná, že se tak ale radují naposledy.          

SDÍLET

Billboard-bottom-1