Dostál: Politický teror nelze přikrášlit. Zvykej si i ty, komunisto!

Vratislav Dostál

26. 06. 2020 • 16:43

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Debatovat lze téměř o každém dějinném okamžiku. Obzvlášť dějiny 20. století ve střední Evropě, století plného zvratů a diskontinuit k vášnivým polemikám přímo vybízí. Existuje bezpočet perspektiv a interpretací, skrze které lze hodnotit uzlové body toho, co potkalo naše rodiče a prarodiče například v letech 1938, 1968 nebo 1989. O čem lze ale nějak sáhodlouze diskutovat stěží, je prvních pět let komunistického panství po únoru 1948.

Šlo o klasickou totalitní periodu československých dějin, jejíž podstatou byl teror. Prakticky každý – tedy až na pražskou KSČM – to ví. Těch svědectví utlačovaných, mučených, vězněných, internovaných v táborech nucených prací, anebo jen z práce vyhozených a jinak šikanovaných lidí je bezpočet. Komunisté by řekli, že to byli třídní nepřátelé, a právě v tom tkví ten hlavní rozdíl mezi nimi a demokraty. Druzí vedli politický boj výhradně z parlamentních lavic a nikdy neuvažovali o tom, že by to snad mělo být jinak, zato komunisté jej neváhali přenést do ulic, na náměstí, do domovů a rodin v celé zemi.

Mělo to fatální důsledky. Přes dvě stě lidí popravili, tisíce mučili, další tisíce donutili emigrovat. Drtili doslova každého, kdo se k nim nepřidal, každého, kdo nekapituloval. Což se dnešním pražským komunistům možná neposlouchá hezky, ale není na tom špetka zkreslování a přepisování historické pravdy, jak se nás snaží přesvědčit. Pražská KSČM by v tomto ohledu měla raději mlčet, anebo se omluvit. Třeba každý rok v tento čas.

Je perverzní, pokud se její představitelé zrovna v těchto hodinách připomenou s tím, že komunisté vždy „bojovali za důstojný život bez válek, bídy, hladu a vykořisťování“. Vždyť to bylo v oné pětiletce přesně obráceně: právě nástup komunistů k moci znamenal pro český a slovenský národ de facto vyhlášení občanské války a pro tisíce lidí právě onu bídu, hlad a vykořisťování! Nejen Milada Horáková zaplatila cenu nejvyšší, další byli odsouzeni k životu v pekle, rozpadaly se rodiny, mizely perspektivy ke slušnému životu, aniž by člověk ohnul hřbet. Mnozí raději utekli, někteří u toho byli zastřeleni. Vinu za to nesou zase komunisté.

Oběti komunismu

A s důsledky se potýkáme dodnes. „Válečný odboj stál náš národ příliš mnoho charakterních lidí, než aby to nebylo znát. Kdo měl charakter, šel do boje, a oběti na lidech byly nesčetné. A od února navázal na tento úbytek charakterní krve úbytek další, živá krev uprchlíků, odtékající do ciziny. Snad to není vždy krev nejstatečnější, ale rozhodně kdo prchá, to nejsou mezi námi ti nejméně talentovaní a nejméně schopní, a to je nesmírně neblahé. Ta pekelná drenáž trvá už příliš dlouho, pomalu již půl století: od 1939 do 1945 ti stateční, od té doby ti dosud nadaní a schopní,“ píše Václav Černý ve svých monumentálních Pamětech

A o kus dál pokračuje: „Vždy, absolutně vždy hleděly totalitní režimy získat lidskou hloupost a lidské sprosťáctví na svou stranu. V jejich řádu se hlupáci nemají čeho bát a nemohou nic tratit. Silné povahy jsou v nich přirozeně eliminovány násilnou a nenávistnou brutalitou davu, povahy prostřední přinuceny k povolné využitelnosti, povahy slabé rychle přesvědčeny, že na osobní existenci nemají právo a že osobnost je ostatně omylem. Také nikdy dosud v našich dějinách nebyla formátem českého světa obrovitější mrňavost než dnes.“

Je to zdrcující obžaloba komunistů a všech, kteří jim pomáhali po únoru 1948 upevňovat pozice. „Jaký nápor malých, menších, nejmenších! Není co velkého by neudusili ve svém objetí. Cestou k internacionalismu, světovosti a všelidskosti, čecháčkovský socialismus? K smíchu, k čemu by nad sebe jaktěživ mohl vybříst hamižný, žluklý provincialismus? Cestou k pravdě? K smíchu, cožpak vůbec kdy čecháčkovský dar potřeboval pravdy a toužil po ní? Duševně žil nanejvýš mýtem, mýtem v tom nejnižším významu, společným přeludem, pospolitou bajkou o své výbornosti, o svých dějinách a svých zásluhách v nich.“

K tomu není co dodat. Šlo o jednu z nejtragičtějších etap našich dějin. Je třeba si ji připomínat, a to především proto, abychom se poučili. Není na tom ani zbla nenávistného, jak tvrdí současní pražští komunisté, zrovna tak to nemá zhola nic společného s údajnou ambicí změnit pohled na minulost, současnost i budoucnost a odvrátit pozornost lidí od problémů dneška a rizik zítřka. Kriticky zkoumat musíme nejen současnost, ale i minulost, polistopadovou, předlistopadovou, každou, tedy i tu totalitní poúnorovou. Zvykej si, každý člověče, i ty, komunisto!

SDÍLET