KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Evropské dotace do Česka za loňský rok dosáhly 61 miliard Kč čistého. Navzdory omračující celkové dotační sumě, jež za celou dobu členství v EU přitekla do země z Bruselu, je na tom zdejší ekonomika čím dál hůř, když inflační drahota si z kapes obyvatel bere čím dál víc a hloubka vládních deficitů hledá neúspěšně své nové dno. Vedle toho se navíc rozjíždí mezinárodní dotační soupeření, v jehož rámci se trh a konkurence mezi firmami postupně mění v úředně-politický mechanismus, v němž je hlavní disciplínou a měřítkem úspěchu výše vládních subvencí.
Česká republika získala loni z „rozpočtu“ Evropské unie (tedy z toho, co platí členské státy do bruselské pokladny) o 61,2 miliardy korun více, než do něj odvedla. Od vstupu do Unie roku 2004 do konce roku 2022 přesáhla tzv. čistá pozice ČR částku 1 bilion korun. To znamená, že k nám doputovalo o tisíc miliard víc, než od nás odteklo. Impozantní. Na někoho může loňská plusová eurodotace působit jako perpetuum mobile nebo zhmotněná pohádka „Oslíčku, otřes se“.
V kontextu zdejšího státního rozpočtu, jehož výdaje letos přesáhnou 2,2 bilionu, však nejde o dechberoucí částku, která by ospravedlňovala tak vysoký stupeň podřízenosti a závislosti na „dobročinnosti“ Bruselu (přesněji řečeno: poplatníků z některých zemí EU v čele s Německem). Ostatně, zmiňovaná „čistá dotace“ činí v průměru nějakých 5 miliard korun měsíčně, což není málo, ale ani to není suma, bez níž by Česko nedokázalo přežít. Není to položka, která by zásadně měnila celkově ponurý charakter tuzemských veřejných financí. Pokud si uvědomíme, že zdejší erární kasa už roky plodí stamiliardové deficity (letos nějakých minus 300 miliard), že se státní dluh blíží 3 bilionům a že jen letos bude na důchody chybět přes 80 miliard korun, mohou nás napadnout tíživé pochybnosti.
