KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Letošní Vánoce jsou, respektive letošní předvánoční čas byl hodně zvláštní. Kromě ruské agrese na Ukrajině, ekonomické a energetické krize včetně vysoké inflace, které trápí občany (nejen) naší země, kromě prokazatelné krize evropské (ve smyslu unijní) identity, jež eskaluje mimo jiné v souvislosti s tzv. Green Dealem, navíc v krajně (z hlediska načasování) nešťastné době, to byl také první a dost možná poslední advent v mém životě, který jsem strávil s fotbalem, konkrétně s fotbalovým mistrovstvím světa, jež se konalo v arabském Kataru a jež vyvolávalo, dokonce dávno předtím, než začalo, značné emoce.
O těchto okolnostech ale psát u příležitosti Vánoc nechci. Od posledního dne šampionátu totiž myslím na něco, přesněji řečeno na někoho jiného. Začnu připomenutím fantastického finálového zápasu, podle mnoha odborníků i fanoušků vůbec nejlepšího, jaký se kdy v dějinách na mezinárodní scéně hrál. Argentinci, dirigovaní geniálním Lionelem Messim, v něm porazili Francouze v čele s podobně nadaným Kylianem Mbappém a vzápětí vypukl jak v Kataru, tak v Argentině, v celé Latinské Americe (snad s výjimkou Brazílie) i na dalších místech ve světě karneval radosti – popravdě nevím takřka o nikom, kdo by „Leovi“ završení jeho celoživotní mise ziskem titulu nepřál.
Samozřejmě se ale našli i lidé, kteří se o sport téměř demonstrativně nezajímají, což by nakonec nevadilo (není žádný důvod, proč by to měli dělat, když je to nebaví), pokud by se ovšem někteří z nich nesnažili nám ostatním „racionálně“ vysvětlovat, jaká pitomost profesionální sport je a jak idiotský, primitivní sport je zvláště fotbal, jak přeplácené jsou fotbalové hvězdy vzhledem k tomu, že nedělají nic jiného, než že se honí za „kulatým nesmyslem“, jak absurdní bývá jejich velkolepé vítání doma, ve vlasti, na plných náměstích a ulicích, jejich adorace a oslavování jako „hrdinů“ po jakémkoli pofidérním úspěchu atd. atd. atd.
I na tyhle chytráky jsem, mimo jiné, myslel, když jsem sledoval návrat mistrů světa za oceán, do Buenos Aires, kde se přirozeně konalo doslova „boží dopuštění“, kteréžto slovo používám záměrně – malý, subtilní Messi se totiž ziskem titulu konečně vyrovnal legendárnímu Diegovi Maradonovi a také on se stal, alespoň doma, jednou provždy „bohem“. Bylo to úsměvné, ale i dojemné a já jsem si při tom znovu uvědomil, jak obrovský sociokulturní fenomén je dnešní sport a jeho globální, nejrozšířenější „odvětví“ fotbal zvlášť.
