Je Amerika opravdu ve válce? USA v době koronaviru, vzpomínek na Pearl Harbor a 11. září 2001

Martin Kovář

10. 04. 2020 • 18:00

Pandemie koronaviru je pro Spojené státy jedním z nejsložitějších období jejich moderních dějin. Zejména New York, avšak nejen on, je zachvácen tak silně, že připomíná apokalyptické město, ve kterém den co den umírají stovky lidí. Mnozí Američané současný stav přirovnávají k situaci po útoku Japonců na základnu v Pearl Harboru ze 7. prosince 1941 či po teroristických útocích z 11. září 2001. Aby všudypřítomného napětí nebylo málo, konají se – připomínám, že v politicky nesmiřitelně rozdělené zemi – navíc i prezidentské volby, v nichž se na podzim střetnou úřadující hlava státu, republikán Donald Trump, a bývalý viceprezident Baracka Obamy, demokrat Joe Biden, kteří představují a symbolizují dva zcela odlišné světy.  

Spojené státy americké jsou nejvíce zasaženou zemí světa. Celkový počet nakažených překročil ve čtvrtek 450 000, počet mrtvých 16 000, v nejpostiženějším státě a ve městě New York umírají stovky lidí denně (v samotném NYC zemřelo přes 4 000 lidí), nemocnice jsou přeplněné a v některých z nich, třeba v těch brooklynských, panuje skutečně zoufalá, před nedávnem zcela nepředstavitelná situace; newyorské úřady připustily, že by jako dočasná pohřebiště mohly využívat městské parky. K tomu týden co týden roste o několik milionů počet nezaměstnaných.

Prezident Trump a guvernér státu New York Andrew Cuomo sice mluví o důvodech k opatrnému optimismu, čemuž odpovídal i pozvolný růst akciových trhů z počátku tohoto týdne, mnozí lékaři i ekonomové nicméně tvrdí, že čísla, kterými výše zmínění politikové operují, jsou neúplná a krajně zkreslená a že země má vrchol epidemie a nejtěžší týdny teprve před sebou. Kdo z nich má pravdu, se teprve uvidí, už teď je ale jistých několik věcí.

V první řadě se jasně ukázalo, že první světová velmoc je v řadě ohledů stejně křehká a zranitelná jako všechny ostatní státy. Že na podobnou krizi, jakou spustil koronavirus, nebyla ani v náznaku připravena a neumí se s ní rychle ani dobře vyrovnat. Že americké zdravotnictví má, jakkoli ho Donald Trump označuje za nejlepší na světě, výrazné limity a že – ponecháme-li stranou elitní soukromé kliniky, jež může využívat úzká vrstva nejbohatších – nesnese srovnání například se zdravotnictvím německým a ve většině ohledů ani s tím českým. Čteme-li si srdceryvné příběhy z newyorských nemocnic, neměli bychom navíc zapomínat na to, co opatrně, aby nebyli osočeni z bezcitnosti či z cynismu, již řekli někteří čeští akademici – například Václav Cílek či Miroslav Bárta, a sice že se v případě koronaviru jedná, jak se alespoň prozatím zdá, o „svého druhu laskavý virus“. Aby bylo jasné, co tím mysleli a co tím myslím i já – zkusme si představit, jak by situace v Americe a ve světě vypadala, kdyby se v čínském Wuchanu na konci loňského roku objevil virus jen z poloviny srovnatelný například se zairským kmenem Eboly (tzv. ZEBOV), jehož smrtnost přesahuje devadesát procent, což se podle některých epidemiologů, biologů a lékařů docela klidně mohlo stát. To bychom teprve byli svědky skutečných hrůz – v porovnání s ním je totiž koronavirus, jakkoli ho ani na okamžik nepodceňuji, takřka neškodný.

Zkrátka a dobře, stačí-li k paralyzaci první světové velmoci (stejně jako celého světa) „pouhý“ koronavirus, potěš, tak říkajíc, pánbůh! Jak je to vůbec možné? Jedním z hlavních důvodů je fakt, že dnešní Amerika (a obecně Západ, včetně České republiky) je dlouholetým bezprecedentním blahobytem a bezpečím zhýčkaná až běda. Nad tímto faktem se není třeba nijak pohoršovat, neboť je naprosto logickým důsledkem vývoje v předchozích letech, respektive desetiletích. Ohlédneme-li se zpátky, zjistíme, že Američané od konce první světové války v roce 1918, tj. od počátku tzv. „krátkého dvacátého století“, prožili situací srovnatelných s tou dnešní jen velmi málo. Ponecháme-li stranou Velkou hospodářkou krizi (Great Depression), jež způsobila, spolu s Vietnamskou válkou, největší trauma amerických moderních dějin, se jednalo vlastně jen o japonský útok na námořní základnu USA v Pearl Harboru ze 7. prosince 1941 a o teroristický útok Al-Kájdy z 11. září 2001.

První z nich, Pearl Harbor, byl přitom pro většinu občanů USA tak trochu „virtuální“, neboť k němu došlo na míle daleko od severoamerického kontinentu, který, jak známo, přímo nezasáhla ani následná válka. Jedenácté září bylo v tomto ohledu bolestivější, mrtví byli přímo v newyorských ulicích a v budově Pentagonu ve virginském Arlingtonu poblíž Washingtonu DC. Mimochodem, když byl útok z 11. září 2001 ještě tentýž den přirovnán k útoku na Pearl Harbor, vyvolalo to upřímné rozhořčení mnoha Američanů (zejména, avšak nejen starší generace), kteří tvrdili, že zatímco v prvním případě se jednalo o skutečné vyhlášení války, ve druhé případě šlo o „pouhý zločin“, sice obrovského, bezprecedentního rozsahu s dalekosáhlými následky, ale, „při vší úctě“, o nic víc. Vyhlášení „války mezinárodnímu terorismu“, s nímž přispěchal tehdejší prezident George Bush mladší, bylo podle těchto hlasů zbytečně silnou, navíc tak trochu „velkohubou“ reakcí.

Tito kritikové, ať už se jednalo o Američany, nebo, ještě častěji, o Evropany, nicméně nevzali v potaz dvě důležité okolnosti. Za prvé, že v důsledku útoku na newyorská Dvojčata zemřelo více lidí než při útoku na Pearl Harbor (jenž přitom přiměl USA, jak jsem už řekl, ke vstupu do druhé světové války), a za druhé, že termín „vyhlásit někomu válku“ je, jak výtečně napsal Jiří Ellinger ve své stati v knize „Kolaps a regenerace. Cesty civilizací a kultur“, kterou jsme s Miroslavem Bártou vydali v roce 2011, součástí „amerického širšího kulturního a politického paradigmatu… Levice v šedesátých letech vyhlásila válku chudobě, pravice v osmdesátých letech drogám atd.“ Právě tak je nutno vnímat Bushovo vyhlášení „války mezinárodnímu terorismu“ po 11. září 2001 a právě tak je třeba vnímat slova Donalda Trumpa a dalších Američanů, kteří dnes „vyhlašují válku koronaviru“, anebo prostě jen konstatují, že země „je ve válce s koronavirem“.

Většina z těch, kteří o válce mluví, si podle mého názoru dobře uvědomuje, že koronvirová pandemie je sice obrovským zásahem do života Američanů a do fungování americké ekonomiky, možná skutečně největším od Great Depression, ale válka, opravdová válka to prostě není a nejspíš ani nebude, třebaže část média má taková slova, takové termíny ráda, protože to zní dostatečně dramaticky až apokalypticky a dává jim to možnost psát o „velkém tématu“.

Koronavirus ale neohrožuje pouze zdraví a životy Američanů a americké hospodářství, zasahuje také americkou nejvyšší politiku. Skutečnost, že přišel v roce prezidentských voleb, znamená, že zcela zásadním způsobem ovlivňuje a ještě jistě ovlivní předvolební kampaň. Prvním důsledkem epidemie je, že vermontský senátor a „demokratický socialista“ Bernie Sanders ukončil svůj (nejspíš stejně marný) boj o získání nominace za Demokratickou stranu – současný stav totiž prakticky vylučuje konání velkých veřejných shromáždění, na nichž (pro část Američanů) charismatický Sanders získával značnou podporu. Jeho protivníka Joea Bidena, v souvislosti s nímž o charismatu prakticky nelze mluvit, zrušení velkých mítinků nijak neoslabilo, jeho síla je úplně jinde. Sandersovo ukončení kampaně (třebaže do nedávna tvrdil, že se nevzdá a bude bojovat až do konce), k němuž koronavirus významně přispěl, je tak pro Bidena a demokraty doslova „požehnáním“, neboť se od této chvíle mohou soustředit na svůj hlavní cíl, tj. na Donalda Trumpa.

Právě Donald Trump se může stát – v politickém slova smyslu – další obětí koronaviru. Na počátku letošního roku, respektive v době, kdy začínaly demokratické primárky, se přitom zdálo, že jeho pozice je takřka neohrozitelná, mimo jiné v souvislosti s vynikající „kondicí“ amerického hospodářství. Nyní je, „den ze dne“, situace zcela jiná: v zemi přibývají rychlým tempem mrtví, ekonomika se propadá a k tomu – logicky – prudce stoupá počet nezaměstnaných. Reakce Bílého domu na koronavirou pandemii je navíc podle stále většího počtu Američanů chaotická a nesystematická, což škodí Trumpovi a dává doposud nepříliš výraznému Bidenovi příležitost k adresné kritice hlavy státu a k přechodu do útoku.

Jak všechno dopadne, se dnes seriózně předvídat nedá. Nevíme totiž, jak a kdy koronavirová krize skončí, zejména s jakým počtem obětí a s tím souvisejících traumat, jak si na podzim bude stát americká ekonomika (podle nedávného vyjádření Jana Švejnara, jenž působí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, může být hospodářské oživení mnohem rychlejší než při krizi z let 2008–2009), zda se Donald Trump nedopustí nějaké opravdu fatální chyby a zda Joe Biden bude schopen překročit svůj stín a upoutat Američany natolik, aby mu (včetně příznivců Bernieho Sanderse a úzké skupiny nerozhodnutých voličů) dali svůj hlas.

Jedno je ale jisté: byly-li Spojené státy americké před začátkem koronavirové krize rozpolcenou zemí jako nikdy předtím, současná pandemie toto rozdělení dále prohloubila. Jako příklad lze uvést vysílání dvou velkých televizních stanic – CNN a Fox News Channel. Obě dvě viděly, respektive prezentovaly zcela jinou Ameriku již před krizí, nyní je ale rozdíl mezi nimi téměř neuvěřitelný a pro člověka například z Česka (kde je přitom společnost také silně polarizovaná) nepředstavitelný. Zatímco na liberálně-progresivistické CNN prezidenta líčí jako zcela neschopného a jeho kroky v boji proti krizi jako naprosto nedostatečné, Fox News ukazuje Trumpa jako „vrchního velitele v boji, jenž skončí naším velkým vítězstvím“, jako hlavu státu, jež dělá všechno pro to, „abychom tyto těžké dny společně překonali a vyšli z nich ještě silnější…“ Důležité je vědět také to, že téměř devadesát procent Američanů má o „své pravdě“ jasno – drtivá většina diváků CNN a Fox News, když už jsem si jako příklad zvolil právě tyto dvě stanice, vůbec nebere informace druhé strany v potaz a nehodlá na tom nic měnit. Volby tak pravděpodobně rozhodne nějakých osm, deset procent nerozhodnutých, právě o ně se povede v následujících měsících lítý boj.

Otázkou, jíž jsme v souvislosti s koronavirovou pandemií prozatím nedotkli, je, jak se její důsledky mohou promítnout do americké zahraniční politiky a do postavení USA ve světě. Koronavirus totiž citelně zasáhl nejen USA, ale i ostatní státy v čele s Čínou a zeměmi Evropské unie, včetně této instituce jako takové. Právě z jejího oslabení, které řada politiků, ekonomů, politologů a novinářů bere jako „hotovou věc“, nakonec může „Amerika“ (ať už trumpovská či bidenovská) těžit, a vyjít tak z nastalého stavu – vlastnímu vnitropolitickému a ekonomickému otřesu navzdory – silnější, než byla doposud. To už je ale téma na jiný, samostatný text, než je ten dnešní.

SDÍLET