KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Předpokládaný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (SPOLU, KDU-ČSL) si dal za „výzvu“ dokončit důchodovou reformu. Jejím pilířem mají být početnější rodiny. Řešením financování důchodů je podle Jurečky podpora zvyšování porodnosti tak, aby každá rodina měla v průměru 2 děti. Tento plán má však slabiny. Zvyšovat umělými konstrukcemi porodnost v zemi jako Česko je téměř nemožné. Navíc, pro generování peněz na důchody je nejpodstatnější efektivita a výkonnost ekonomiky, nemluvě o hospodárném nakládání s veřejnými zdroji. Bez toho se může sebevětší počet lidí na pracovním trhu snažit sebevíc, ale výsledek bude jalový, nebo jej politici neproduktivně vyhodí z okna.
Jurečka zdůraznil, že důchodová reforma bude solidární a bude podporovat mezigenerační solidaritu, což znamená, že nebude oceňovat jenom výši výdělku, ale i péči o děti a počty vychovaných dětí. Řešením financování důchodů má prý být podpora zvyšování porodnosti. „Základ důchodového systému je průběžný pilíř, který stojí na dětech. Cílem je, abychom měli porodnost dětí na průměru dvou,“ deklaroval budoucí ministr zodpovědný za sociální oblast. Není předmětem této analýzy zamýšlet se nad sociálně inženýrskými aspekty modelu, v němž stát řídí a plánuje porodnost v zemi. Tak či onak, je žádoucí, aby Česko nevymíralo. Aby rodiny měly děti a aby tyto po celý svůj produktivní věk oplývaly ekonomickou aktivitou. Je bez diskuse, že čím více se rozevírá propast mezi (narůstajícím) počtem lidí pobírajících starobní důchod a mezi (klesajícím) počtem ekonomicky aktivních, tím je náročnější generovat dostatek prostředků do průběžného penzijního systému.
Jenže spoléhat se na řízení porodnosti – na to, že lidé budou mít dvě či více dětí, je přehnaně optimistické. Trend v západní společnosti vyšší porodnosti nenahrává. Česko není výjimkou. Důvodů je mnoho, jedním z nich je jistě bydlení. Mladší, ekonomicky aktivní lidé se stěhují do (větších) měst. A tam se ve většině případů potýkají právě s tímto problémem. Buď je pro ně úplně nemožné získat vlastní (respektive cenově dostupné) bydlení, nebo se zmohou na menší byt (ale s obrovskou hypotékou na zádech). To jsou špatné podmínky pro rozšiřování rodin o větší počet dětí, jestliže pro ně chtějí zajistit solidní životní úroveň. A situace s bydlením v ČR se jen tak nezmění k lepšímu, i kdyby se vlády na hlavu stavěly. Ani sebenákladnější programy sociálních dávek či motivací cílených na zvyšování porodnosti proto nemohou přinést revoluční změnu. Rozhodně ne ve skupině ekonomicky aktivních rodin spadající do „střední třídy“. Nemluvě o nedořešené otázce, kde by stát (bez dalšího zadlužení těch, které chce „motivovat“ k vyššímu počtu dětí) na finančně nákladné programy vzal prostředky, když se státní pokladna plní dluhy (jen za letošek sekera 400 miliard) a ekonomika si o pořádném růstu může jen nechat zdát.
