KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Z věcných ekonomických problémů Česka se v poslední době stále častěji stává třeskuté politikum. V systému, kde rozhodují politici, to asi nepřekvapí, ale realita nám také opakovaně ukazuje, že to k uspokojivému vývoji země rozhodně nevede.
Valorizace důchodů, platy politiků a státních zaměstnanců, některé sociální dávky… To jsou případy z poslední doby, které se posuzují ryze politickou optikou. Tedy podle naléhavosti „spacákového“ vzdoru ve sněmovně nebo podle síly politického marketingu. Racionální kritéria a faktické dopady na státní kasu jsou snad až na posledním místě. Propast mezi záměry politického marketingu a realitou (tedy ekonomickými možnostmi státu) se prohlubuje.
Typickým příkladem byla právě „spacáková válka“ o snížení valorizace důchodů. Pro připomínku: penze se nejdříve staly předmětem potyčky, ve které šlo o jednací řád sněmovny. Kolem této „technikálie“ se strhla mela, která vyvolávala falešný dojem, že je tu nějaká verze diktatury, kdy poslanci přicházejí o své právo promluvit.
Přitom šlo „jen“ o ekonomickou záležitost, jejímž fundamentem je hrozivě se zvyšující schodek „důchodového účtu, nemluvě o deficitu státního rozpočtu, který bez nejmenších pochyb před lety nastartovala Babišova vláda, jež je dnes v čele opozičního tažení.
V Senátu pak následovalo „odhalení“ o neústavnosti postupu; následně o důchodech podpisem rozhodoval prezident a nakonec se mají stát předmětem posuzování Ústavního soudu, což je pozoruhodné, neboť tento – jinak úctyhodný – soud by fakticky ani zprostředkovaně neměl rozhodovat o výdajích penzijního systému.
Je absurdní a zarážející, kolik energie, pozornosti, času a politického kapitálu spotřebovali ústavní činitelé na technicko-formální půtky kolem jednoho (na první pohled) jasného ekonomického kroku, jakým je valorizace důchodů v situaci, kdy zemi trápí nespočet jiných fundamentálních problémů, mezi nimiž je ten důchodový jen jedním z důsledků.
